Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Někdo si protějšek vybírá podle „dobrých genů“, odvozovaných třeba od stavby těla či symetrie obličeje. Jiné přitahuje výše platu nebo povahové rysy. A jak na volbu partnera pohlížejí biologické teorie?

09.10.2020 - Pavel Pecháček



Když v roce 1859 vyšla kniha Charlese Darwina „O původu druhů“, svět se jednou provždy změnil. Její převratný význam nespočíval ani tak v prezentování biologické evoluce, o níž se tehdy mluvilo už řadu let, ale v objasnění principu, jak může vývoj druhů a jejich adaptace na prostředí probíhat. O tzv. teorii přírodního výběru se následně divoce debatovalo, dočkala se nadšeného přijímání i zatvrzelého popírání, dočasného úpadku a nakonec spojení s genetikou za vzniku tzv. neodarwinismu. A ten platí v obměněné a výrazně komplexnější podobě dodnes. 

Občas se však zapomíná, že dvanáct let po první knize publikoval Darwin další zásadní dílo: Kromě toho, že „Pohlavní výběr“ začlenil člověka do evoluční teorie, představil také druhý typ výběru, jenž mohl dokonce působit proti tomu prvnímu. V přírodním výběru je hlavním činitelem prostředí a vede k účelnému přizpůsobení se okolí – například k vývoji ostnů chránících před predátorem nebo zobáku vhodného k louskání určitých ořechů. Jenže v pohlavním výběru má rozhodující slovo partner k páření, a leckdy si navíc na protějšku cení znaků, jež život spíš ztěžují než naopak: Takový problém může znamenat třeba nepraktický obří ocas.

Co říká věda

Pohlavní výběr často jednoho z partnerů obdaří různými znaky mnohem silněji, a sice zpravidla toho, který investuje méně energie do potomků – bývá to samec, ale existují i výjimky. Mnohdy tak vzniká tzv. pohlavní dimorfismus, tedy rozdílná podoba samců a samic. 

Zmíněný výběr nehraje roli jen u tetřevů, motýlů či makaků, ale také u lidí. Nepochybně se výrazně podílel na naší dnešní podobě, a dokonce patří k hypotézám vysvětlujícím evoluční původ modrých očí. Navíc stále významně ovlivňuje náš vkus, co se týče sexuálních partnerů. Co o pohlavním výběru u člověka víme? 

Dojde-li na hodnocení atraktivity zástupců opačného pohlaví, není žádným tajemstvím, že ženy preferují maskulinní a dobře zajištěné muže, kdežto pánové dávají přednost mladým kráskám s širokými boky. Co k tomu však mohou říct vědci? Jedná se o nesmírně populární téma a v posledních letech otevřelo hodně otázek, nicméně uzavřít se jich podařilo jen pozoruhodně málo. Odborníci totiž zjišťují, že aplikovat poznatky z výzkumu zvířat na člověka není vůbec snadné.

Mužný plnovous

Pokud jde o posuzování atraktivity mužů, ukazuje se, že k důležitým měřítkům pro ženy patří míra vnímané maskulinity, tedy jakéhosi „chlapství“. Vedle chování jej notně ovlivňuje mnoho fyzických faktorů, například obličejové rysy a zejména tvar čelisti: Čím výraznější čelist, tím větší maskulinita a tím vyšší atraktivita. Proč by však měly maskulinnější rysy korespondovat s atraktivitou? 

Dávají se totiž do souvislosti se zdravotním stavem a vysvětlení možná spočívá v hormonech. Předpokládá se, že míra maskulinity odpovídá množství testosteronu v krvi. A jelikož zmíněný hormon nepříznivě ovlivňuje imunitu, znamená to, že zdravě vypadající maskulinní jedinec oplývá skutečně dobrou obranyschopností, když má i přes vysokou hladinu testosteronu obstojné a zdravé tělo. Jednoduše jde o ukázku, zda dotyčný disponuje „dobrými geny“, a je tudíž ideálním otcem pro případné potomky, protože kvalitní DNA pak dostanou do vínku i oni. 

Určitá potíž tkví v tom, že dobré geny lze v daném případě imitovat hustým vousem. Výzkumy zaměřené na atraktivitu mužů totiž odhalily, že jsou vousáči obecně považováni za mužnější a dominantnější než hladce oholení jedinci. Za zmínku však stojí nedávné zjištění, že vousatí muži mívají sexističtější názory než ti bez porostu tváře. Otázkou zůstává, zda si vousy nechávají narůst větší sexisti, nebo se jimi vousáči stávají až později.

Ochránce před zlým světem

Znamená to tedy, že kdo se nemůže pochlubit zrovna maskulinními rysy, tak si ani „neškrtne“? Jistě nikoliv. Maskulinita není všechno. Muži s ženštějšími rysy, tj. například s malou čelistí či velkýma očima, sice neplatí za zdravé siláky, ale zase jsou považováni za vřelejší a důvěryhodnější. Ženy si zkrátka musejí vybírat mezi dvěma póly, aby dostaly to nejlepší z obou světů. Z toho ovšem neplyne, že existuje nějaká nejlepší kombinace: Nejenže se vkus dam liší v rámci populace, ale patrně jej ovlivňuje také prostředí. 

V minulých letech se jeho vlivem na hodnocení atraktivity zabývala řada vědců, ovšem výsledky příliš přesvědčivé nejsou. Jeden výzkum například ukázal, že pro Jamajčanky hrají maskulinnějším rysy tváře důležitější roli než pro Britky. Proč? Podle autorů studie partner na Jamajce pravděpodobněji podlehne vážné chorobě a partnerské svazky tam mají kratší trvání než v Británii. Jamajčanky proto raději než doživotní věrnost volí sílu a zdraví, takže upřednostňují maskulinnější muže. 

I některé další výzkumy naznačily, že při výběru partnera plní mužnost větší úlohu tam, kde hrozí vyšší riziko infekce chorobou či parazity. Nicméně později se zjistilo, že lepším ukazatelem je nebezpečí násilné smrti. Maskulinita značí silného jedince, který zajistí ochranu před zlým světem.

Jak ovšem upozorňuje psycholog Benedict Jones, ani to nemusí platit. Nedávné studie naopak napovídají, že protějšky s „chlapskou“ tváří preferují dámy spíš v ekonomicky rozvinutějších zemích či ve společnostech, kde jsou ženy otevřené krátkodobějším vztahům a na nebezpečí nákazy či násilného skonu zas tolik nesejde.

Vítězí hora svalů

Atraktivita nesouvisí jen s maskulinitou tváře. Ukazuje se, že na přitažlivost muže má vliv rovněž šířka hrudníku, respektive poměr mezi obvodem hrudníku a pasu. Ideál představuje obrácený trojúhelník, tedy mohutná hruď a úzký pas. Uvedené opět souvisí s hladinou testosteronu a také s faktem, že muž s popsaným trupem působí dominantněji. 

Důležitou roli dále hraje symetrie obličeje. Souměrnější tvář se obvykle hodnotí jako atraktivnější, což jde ruku v ruce s hypotézou dobrých genů. Pouze kvalitní genetická výbava dokáže vývojové procesy usměrnit tak, aby byla výsledkem co nejmenší asymetrie. Některé výzkumy přitom skutečně ukázaly, že muži se souměrnějším obličejem mívají víc sexuálních partnerek. 

V kontextu mužské přitažlivosti nesmějí chybět ani svaly. Svalnatějším partnerům dávají ženy přednost při krátkodobém povyražení, kdy je důležitější tělo než povaha. A nejde jen o teorii: V jedné ze studií hlásili svalnatí pánové opravdu víc sexuálních partnerek než méně vypracovaní jedinci. V případě dlouhodobějších svazků však nabývají na významu jiné faktory a důležitost muskulatury klesá.

Převaha a sebedůvěra

Zajímavé je, že mužské svaly neznamenají signál pouze pro ženy. Stejně podstatnou, a snad ještě zásadnější úlohu plní ve vztahu k ostatním pánům. Odhalila to studie, při níž vědci dobrovolníkům obou pohlaví promítali nahrávky více než 150 mužů, přičemž subjekty měly z pohledu žen hodnotit míru jejich atraktivity a z pohledu mužů míru dominance. Po roce a půl dostali pánové z nahrávek za úkol zaznamenat v dotazníku svou sexuální historii za uplynulých osmnáct měsíců. 

Ukázalo se, že lepší ukazatel pro počet partnerek tvořila míra převahy než atraktivity. Opět lze vymyslet řadu možných odůvodnění: Dokážou dominantnější muži ostatní odradit a získat víc žen? Nebo je snad přitažlivá samotná převaha? A roli může jistě hrát i sebedůvěra dominantních pánů. Zároveň musíme brát v potaz, že podobné výzkumy probíhají formou dotazníků. Zůstává tak otázkou, zda muži hodnocení jako dominantnější uvádějí stejně pravdivé údaje jako ti submisivnější, nebo si jen „honí triko“.

Bojuj, nebo uteč

Zdržme se ještě u muskulatury: Podle článku z roku 2019 jsou sice svaly atraktivní pro ženy i muže, nicméně ne všechny stejně. Nejvýznamnější pětici sestupně podle míry přitažlivosti tvoří: šikmé břišní svaly, hýžďové, přímé břišní, bicepsy a ramena. Preferované jsou podle vědců ty, které se obtížně budují. 

Názory na atraktivitu mužského svalstva se ovšem mezi pohlavími liší. Zatímco pánové mají tendenci prohlašovat, že čím větší, tím lepší, dámy naopak vítají vypracované svaly, ale s tím, že nic se nemá přehánět – „nafouklý“ kulturista tak nepředstavuje zrovna ideál krásy. Studie rovněž ukazují, že svaly působí jako magnet pro zrak, tj. že se na „vysportovaného“ jedince díváme déle. 

TIP: Krása jako kapitál: Atraktivní vzhled je spolehlivým žebříkem k úspěchu

Zároveň stačí velmi krátký pohled v řádu setin sekundy, a subjekty celkem dobře odhadnou, jak silný jedinec (na fotografii) ve skutečnosti je. Uvedené může mít značný evoluční význam, například je-li potřeba rychle vyhodnotit, zda se raději s nenadálým sokem utkat, nebo vzít nohy na ramena a zachránit si život. Ti, kdo takový odhad neměli, své geny dál prostě nepředali.


Další články v sekci