Plaménky nejen z Evropy: Rostliny s ukrytým ohněm

06.07.2018 - Pavel Sekerka

České jméno plaménků nenaznačuje podobnost se skutečnými plameny. Vztahuje se k palčivé chuti rostlin, která je dána obsahem jedovatých glykosidů (ranunkulin, protoanemonin), saponinů a dalších fyziologicky účinných látek

K otravám plaménky ovšem dochází díky jejich odporné chuti jen vzácně a zvířata se rostlinám na pastvě vyhýbají. V případě požití způsobují plaménky průjmy a droga má rovněž močopudné účinky. Styk šťávy s pokožkou může vyvolat svědění a těžko hojitelné záněty, jedovaté látky se ovšem z plaménků ztrácejí sušením a varem.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Plaménky jsou velmi pestrá skupina rostlin. Patří mezi ně drobné skalničky, byliny, ale také mohutné liány. Příslušnost plaménků k čeledi rozchodníkovitých (Ranunculaceae) dotvrzují květy, které mají velké množství tyčinek i pestíků. Jejich květní lístky považují někteří botanici za okvětí, jiní za netypický zbarvený kalich. Lístky bývají nejčastěji čtyři, ale u některých druhů jich může být šest nebo i víc. Většina druhů je jednodomých a samosprašných, novozélandské druhy jsou obvykle dvoudomé. Plody plaménků (nažky) se díky chmýru rozšiřují pomocí větru. Vzácněji mají pouze krátký háček, kterým se přichycují na srst zvířat.

<h3>Plamének skalkový (<em>Clematis marmoraria</em>)</h3><p>Tento nejmenší plamének byl objeven až v roce 1973. Jedná se o stálezelenou, drobnou rostlinu, která se šíří podzemním kořenujícím oddenkem. Stejně jako ostatní novozélandské druhy plaménků, je i tento dvoudomý.</p><p>Rozrůstá se v suti a pro poměrně velké květy, které mají v průměru až 2 cm, se brzy stal oblíbenou skalničkou. Pěstuje se především v Anglii, u nás je vhodný jen pro skalničkové skleníky. Kříží se i s jinými novozélandskými plaménky a takto vzniklé odrůdy se občas objevují v nabídce zahradnických firem.</p><p><strong>Výška:</strong> 5–10 centimetrů</p><p><strong>Barva květu:</strong> zelenobílá</p><p><strong>Rozšíření:</strong> Národní park Kahurangi, severozápadní Nelson, Jižní ostrov Nového Zélandu</p><p><strong>Ekologie:</strong> vápencové sutě, kary, alpínské louky</p><p><strong>Status: </strong>ohrožený druh Nového Zélandu</p>

Plamének skalkový (Clematis marmoraria)

Tento nejmenší plamének byl objeven až v roce 1973. Jedná se o stálezelenou, drobnou rostlinu, která se šíří podzemním kořenujícím oddenkem. Stejně jako ostatní novozélandské druhy plaménků, je i tento dvoudomý.

Rozrůstá se v suti a pro poměrně velké květy, které mají v průměru až 2 cm, se brzy stal oblíbenou skalničkou. Pěstuje se především v Anglii, u nás je vhodný jen pro skalničkové skleníky. Kříží se i s jinými novozélandskými plaménky a takto vzniklé odrůdy se občas objevují v nabídce zahradnických firem.

Výška: 5–10 centimetrů

Barva květu: zelenobílá

Rozšíření: Národní park Kahurangi, severozápadní Nelson, Jižní ostrov Nového Zélandu

Ekologie: vápencové sutě, kary, alpínské louky

Status: ohrožený druh Nového Zélandu

<h3>Plamének celolistý (<em>Clematis integrifolia</em>)</h3><p>V trsech rostoucí bylina s přímou nevětvenou nebo jen řídce větvenou lodyhou. Každá větev nese na vrcholu jen jeden květ. Listy jsou jednoduché, vstřícné, postavené křížem.</p><p>U nás byl k vidění ještě na začátku 20. století v jihomoravských úvalech, pak byl dlouho na našem území považován za vyhynulý. V roce 2009 byla v oblasti soutoku Moravy a Dyje nalezena jedna sterilní rostlina. Protože Slovenské lokality nejsou příliš vzdálené, může být i u nás v přírodě znovu objeven.</p><p><strong>Výška: </strong>kolem 50 centimetrů</p><p><strong>Barva květu: </strong>modrá</p><p><strong>Rozšíření:</strong> od střední a jihovýchodní Evropa po Kavkaz, západní Sibiř a Střední Asii</p><p><strong>Ekologie:</strong> vlhké a zaplavované louky, říční nivy</p><p><strong>Status: </strong>vyhynulý či kriticky ohrožený v ČR, chráněný na Slovensku a v Maďarsku</p>

Plamének celolistý (Clematis integrifolia)

V trsech rostoucí bylina s přímou nevětvenou nebo jen řídce větvenou lodyhou. Každá větev nese na vrcholu jen jeden květ. Listy jsou jednoduché, vstřícné, postavené křížem.

U nás byl k vidění ještě na začátku 20. století v jihomoravských úvalech, pak byl dlouho na našem území považován za vyhynulý. V roce 2009 byla v oblasti soutoku Moravy a Dyje nalezena jedna sterilní rostlina. Protože Slovenské lokality nejsou příliš vzdálené, může být i u nás v přírodě znovu objeven.

Výška: kolem 50 centimetrů

Barva květu: modrá

Rozšíření: od střední a jihovýchodní Evropa po Kavkaz, západní Sibiř a Střední Asii

Ekologie: vlhké a zaplavované louky, říční nivy

Status: vyhynulý či kriticky ohrožený v ČR, chráněný na Slovensku a v Maďarsku

<h3>Plamének přímý (<em>Clematis recta</em>)</h3><p>Vytrvalá bylina, která má v zemi válcovitý, uzlinatý oddenek. Z něj vyrůstají přímé, větvené stonky, které u základny občas dřevnatějí. Květy jsou oboupohlavné, známé jsou ale i populace s rostlinami dvoudomými. Na vrcholu stonku vytvářejí bohaté vidlany.</p><p>Občas se pěstuje jako zahradní rostlina, především je známá forma s tmavě purpurovými stonky a listy. Celá rostlina je jedovatá, usušením se palčivost ztrácí. Dříve se sbíral jako léčivá rostlina užívaná především na dnu a revmatismus, příjice a nádorové vředy. Dnes má využití v homeopatii.</p><p><strong>Výška:</strong> do 1 metru</p><p><strong>Barva květu:</strong> bílá</p><p><strong>Rozšíření:</strong> od severního Španělska po evropskou část Ruska, zplanělý je v S. Americe</p><p><strong>Ekologie: </strong>křovinaté stráně, světlé lesy, lesostepi obvykle na vápencích či spraších</p><p><strong>Status:</strong> ohrožený druh ČR, chráněný také v Polsku a na Slovensku </p>

Plamének přímý (Clematis recta)

Vytrvalá bylina, která má v zemi válcovitý, uzlinatý oddenek. Z něj vyrůstají přímé, větvené stonky, které u základny občas dřevnatějí. Květy jsou oboupohlavné, známé jsou ale i populace s rostlinami dvoudomými. Na vrcholu stonku vytvářejí bohaté vidlany.

Občas se pěstuje jako zahradní rostlina, především je známá forma s tmavě purpurovými stonky a listy. Celá rostlina je jedovatá, usušením se palčivost ztrácí. Dříve se sbíral jako léčivá rostlina užívaná především na dnu a revmatismus, příjice a nádorové vředy. Dnes má využití v homeopatii.

Výška: do 1 metru

Barva květu: bílá

Rozšíření: od severního Španělska po evropskou část Ruska, zplanělý je v S. Americe

Ekologie: křovinaté stráně, světlé lesy, lesostepi obvykle na vápencích či spraších

Status: ohrožený druh ČR, chráněný také v Polsku a na Slovensku 

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: David Vojtuš



Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907