Plující tlama: Bájná příšera ze severských ság skutečně existovala a žije dodnes

Existenci mytického tvora potvrdili mořští biologové. Legendární hafgufa čili plující tlama totiž nebyla výmyslem. S trochou štěstí na ni můžete narazit ještě dnes! Jak vypadala? V tom měli ve 13. století Seveřané jasno. Jejich ságy hovoří o mořské příšeře, která je svými tělesnými proporcemi „spíše ostrovem, než rybou“. To by ještě tak zlé nebylo. Bestie totiž neděsila svou velikostí, ale především obrovskou tlamou. Ona hafgufa nabývala v popisu podoby svérázného plovoucího jícnu. Do nějž vpluly neopatrné rybky unášené vlnkami, aby pak nečekaně sklaply čelisti. Doširoka otevřená tlama onoho tvora z hlubin totiž byla důmyslnou pastí.

Radši ani nedomýšlet, co by se stalo s neopatrným námořníkem, který by se k ní jen přiblížil. Každého jímala hrůza z toho, co by se asi v jejím žaludku odehrávalo dál. Proto se také Seveřané pokud možno vyhýbali širým oceán­ským pláním jižně pod Hellulandem i vodám islandským, tedy dnešnímu Grónskému moři. Tam se totiž na hafgufu dalo narazit častěji, než by bylo zdrávo.

Hvězda ság

O co víc se jí Seveřané vyhýbali na vlnách, tím častěji o ni zakopáváme v norských legendách a ságách. Vedlejší roli si například střihla v traktátu Konungs skuggsjá, tedy Králově zrcadle. Vystupuje i v sáze Örvar-Odds a též v Fornaldarsaga. Tam má dokonce zbaštit celý člun s posádkou. My se můžeme jen usmívat pověrčivosti naivních Seveřanů, kteří navzdory svému velmi těsnému sepětí s Atlantikem podlehli vylhaným bájím a vyprávěnkám.

Jenže co to? Hafgufa na nás vykukuje i z jiných historických zdrojů. Když to vezmeme od těch čerstvějších: ani ne před sedmdesáti lety o jejím výskytu v historické literatuře široce pojednal islandský literární badatel, Halldor Hermannsson. Prostor jí ve svém díle Historie Grónska věnoval také duchovní David Crantz. Knihu sepsal v roce 1758 a věřit bychom mu měli, byť třeba jen z povinného patriotismu. Pocházel totiž z Moravy.

V roce 1657 se o ní psalo v Historiarum anatomicarum, kterou sestavil dánský lékař Thomas Bartholin. A je třeba dodat, že jeho kniha není vyloženě smyšleným bestiářem, povětšinou se přidržuje faktů. Jen rok před ním pak o příšeře píše Jón Guðmundsson, islandský amatérský badatel, všeuměl a autor Přírodní historie Islandu. Taky ne zrovna fanda fantaskní literatury.

O co jde?

Dál a hlouběji směrem do minulosti se už téma hafgufa trochu štěpí. V různých traktátech se doboví odborníci, přírodozpytci a nadšenci dohadují, jestli hafgufa je spíš mořská panna, bájný kraken, lyngbak (což je další legendární severská bestie) anebo obří plovoucí želva. Nikdo z těchto učenců ale fenomén plovoucí tlamy nesmete ze stolu. Všichni ji berou jako holý fakt.

A když při pátrání sestoupíme ještě o něco hlouběji do minulosti? Zjistíme, že se o podivné „plovoucí tlamě“ zmiňují rukopisy evropské, arabské, koptské, latinské i staroanglické. Vlastně vůbec první dochovaná zmínka o ní pochází z 2. století našeho letopočtu a zaznamenali ji písaři knihovny v Alexandrii. Ti ji samozřejmě nenazývali jako Seveřané hafgufa, ale aspidochelone. A měli jí za tlamu patřící k obří želvě.

Takže historické bádání po příšeře vybavené obří tlamou získává docela nezvyklý trend. Běžně se totiž směrem do minulosti počet zdrojů dostupných informací silně zužuje a kvalita popisu klesá. Ale v tomhle konkrétním případě jich spíš přibývá a obsáhlost popisu získává na podrobnosti. A nejen z hlediska počtu zdrojů, ale i jejich geografického rozšíření. Člověk by skoro chtěl uvěřit tomu, že ať už byla ta hafgufa čímkoliv, rozhodně byla před osmnácti a více stoletími rozšířenější.

Blízké setkání

O to větší překvapení pak mořským biologům uchystal rok 2011. Tehdy totiž mohli severovýchodně od ostrova Vancouver v Kanadě na vlastní oči pozorovat, jak nezvykle si při lovu počínal tamní keporkak. Třicet tun vážící a délky skoro dvaceti metrů dosahující kytovec tu velmi líně splýval svou „hlavou“ na hladině, a měl přitom doširoka otevřenou tlamu.

Jen pro představu: jeho narůžovělý jícen má na délku skoro pět metrů.  Zkrátka pořádná nádrž. Skutečně do ní tedy vplulo pár ryb, které pak keporkak s mlasknutím a zafuněním polkl. Bylo to něco, čemu ani sami mořští biologové nechtěli moc věřit. Keporkak totiž patří k těm kytovcům, kteří potravu – drobné i větší rybky a kril – nabírají během plavání „plnými ústy“ pod hladinou. Vodu z téhle tekuté slané polévky poté vytlačí a přefiltrují přes kostice z tlamy ven. 

Že by lapali kořist tak, že svou na hladině rozevřenou tlamu využívají jako sklopnou past, zkrátka vědci nijak nezdokumentovali. Jak moc mimořádně se vlastně onen kus choval, se pokoušeli zjistit z odborné biologické a oceánografické literatury. Ze současnosti bylo zmínek o téhle „plovoucí pasti“ jako šafránu. Museli pátrat v minulosti. A čím hlouběji sestupovali při pátrání do historie, listovali starými přírodovědnými pojednáními, tím častěji naráželi na zmínky o mytické příšeře s velkou tlamou.

Aby pak, bez jakékoliv nadsázky, zjistili, že to, čeho byli svědky, naši předkové dříve nazývali hafgufa. Tedy žádná bájná příšera, děsící námořníky, ale jen keporkak shánějící si potravu poněkud netradičním způsobem.

Pravda!

Není bez zajímavosti, že od toho přelomového roku 2011 přistihli vědci keporkaky při téhle líné formě lovu už několikrát. A nejen oni. Podle zdokumentovaných pozorování se tohoto přešlapu proti slušnému stolování účastnili i plejtváci Brydeovi poblíž thajského pobřeží.

Tým mořských biologů z australské Flinders University proto navázal užší spolupráci s medievalisty a odborníky na středověkou literaturu. Těm jde listování v zažloutlých svitcích a pergamenech přece jen o něco lépe. S jejich pomocí pak vytyčili na mapě oceánů oblasti, kterých se staré legendy týkaly. Díky tomu mohli vyselektovat konkrétní druhy kytovců, jichž se tato libůstka týkala. Včetně těch, které považovali za hafgufu. 

„Je to sice hodně zvláštní, protože jsme zprávy z rukopisů temného středověku, bestiářů doprovázených bizarními ilustracemi, nikdy za hodnověrný zdroj zoologických informací nepovažovali,“ vysvětluje John McCarthy, vedoucí týmu mořských biologů. „Ale v tomhle konkrétním případě skutečně nejde o popis nějaké fikce, ale skutečnosti.“

Ochrana kytovců

McCarthy se pochopitelně pokoušel najít odpověď i na to, proč se za poslední půlstoletí nikde neobjevilo více zmínek o netradiční metodě stravování keporkaků. Dospěl k názoru, že to souvisí s celkovou početností kytovců, jejich populační hustotou.

Keporkaků bývalo, ještě před zahájením průmyslového lovu v 17. století, jen v severním Atlantiku na 100 tisíc kusů. V roce 1955 se jejich počet propadl pod tisícovku. To, že před staletími bývalo „líné chytání potravy do otevřené tlamy“ pozorováno častěji, mohlo vycházet čistě jen z větší početnosti keporkaků. A dnes, kdy se už počty keporkaků díky důsledné ochraně zvýšily dvacetkrát, se s ním naštěstí setkáváme znovu. 

„Lidé před tisíciletími zažili to, co my už nikdy nezažijeme – oceány hemžící se velrybami,“ říká McCarthy. „Takže svědky toho nezvyklého způsobu chytání rybek kytovci mohli být častěji.“

Seveřané měli pro strach uděláno. Vyrazit totiž na širý oceán, kde si dávali dostaveníčko živočichové připomínající velikostí svého těla spíš ostrovy než ryby a kteří lapali kořist do pětimetrových nádrží obřích tlam, zkrátka odvahu vyžadovalo… Hafgufa pro ně nebyla výmyslem, ale velmi reálným důvodem k obavám.