Poklady zapomenuté v bahně: Nábřeží Temže je rájem amatérských archeologů

25.02.2021 - William Booth

Nábřeží Temže jsou plná skrytých historických artefaktů: Příliv a odliv je postupně vynášejí k povrchu, kde je pak nacházejí amatérští archeologové. Jaké poklady už spatřily světlo světa?

<p>Pojmenování <em>„Temže“</em> vzniklo zřejmě z protokeltského <em>„tamessa“</em> neboli <em>„temná“</em>. S 346 km jde o nejdelší řeku Anglie a v ostrovní zemi ji překonává pouze Severn s 354 km.</p>

Pojmenování „Temže“ vzniklo zřejmě z protokeltského „tamessa“ neboli „temná“. S 346 km jde o nejdelší řeku Anglie a v ostrovní zemi ji překonává pouze Severn s 354 km.


Reklama

Nejde zrovna o nejobvyklejší oblečení, v jakém spatříte obyvatele Londýna, centra světového finančnictví. Nicméně když jsem potkal Laru Maiklemovou, měla na sobě montérky, gumáky, chrániče kolen a chirurgické rukavice. Sešli jsme se před barem trefně pojmenovaným The Banker  („bank“ znamená nejen „banka“, nýbrž i „říční břeh“), ovšem ne proto, abychom si dali drink. 

Po nedalekých schodech se totiž dá sestoupit z uspěchaného a pandemií zdecimovaného 21. století do hlubin minulosti, na nábřeží Temže: Na tajemné a prchavé místo, které denně mizí a zase vystupuje nad hladinu šedivě mléčné řeky, kolísající v závislosti na mocném přílivu a odlivu. Neutuchající koloběh přitom vyplavuje na povrch objekty, jež dosud spočívaly zakonzervované v bahně. A pro ty, kteří vědí, kde hledat, představuje 150 kilometrů dlouhý úsek „největší britskou archeologickou oblastí“

Pátrání v korytě 

„Tady opatrně,“ radí mi Lara, která coby nadšený archeolog amatér strávila na břehu Temže 15 let a oddaně se hlásí k tajnůstkářskému uskupení „mudlarks“ – volně přeloženo „bahňáci“. V 19. století se tak označovalo podřadné zaměstnání, jemuž se věnovaly zoufalé děti a staré ženy: V podstatě se hrabaly v blátě řeky ve snaze nalézt jakýkoliv předmět alespoň nějaké hodnoty, třeba uhlí nebo kus dřeva. Dnes už však bahňáci, kteří opatrně ohledávají břehy, neprahnou po výdělku, nýbrž odkrývají minulost – škrabku na zuby z 18. století, střep španělského skla či žetony, jež se za vlády Jakuba II. Stuarta prodávaly na podporu amerických plantáží

Maiklemová svůj koníček popsala v knize „Mudlark: In Search of London’s Past Along the River Thames“ neboli „Bahňáci: Hledání londýnské minulosti na březích Temže“, z níž se nečekaně vyklubal bestseller. A loni před druhým britským lockdownem mě vzala na jednu ze svých výprav. Zemi pod našima nohama pokrývaly vyplavené kameny a písek. Lara se ovšem pohotově sehnula a vylovila z nánosu červený keramický střep – kus římské střechy. 

„Římané jako první vyráběli tašky ve velkém,“ vysvětluje mi. A právě římské legie po invazi vedené v roce 43 císařem Claudiem založily na břehu řeky přístav Londinium. V naplaveninách se nachází tolik úlomků střešních krytin, že si je bahňáci málokdy nechávají. Maiklemová si nicméně velmi cení těch, jež mají nějaký příběh: Našla například i kusy s otiskem dětské dlaně nebo kočičí tlapky. 

Když ještě žil Shakespeare

Naproti přes řeku stojí umělecké muzeum Tate Modern, městská radnice i replika Shakespearova divadla Globe Theatre. Na naší straně se nacházejí pozůstatky Walbrook Wharf, kde „odpočívá“ odpadkový člun. Pro Lařiny cvičené oči je nábřeží plné alžbětinských mincí z dob, kdy ještě žil William Shakespeare, korálků používaných při obchodování s africkými otroky a desítek hliněných dýmek. Zatímco jejich hlavičky jsou vzácné, troubelí se v okolí Temže válí nesčetně a ty nejstarší pocházejí z roku 1580. Jakmile mi Maiklemová prozradí, po čem mám pátrat – tedy po krátkých trubičkách v barvě kosti – najednou je vidím všude kolem. „Nejradši mám ty se stopami po zubech,“ svěřuje se. 

Bahňáci podléhají přísné regulaci a bez potřebných povolení se k nim přidat nelze. Jakýkoliv objekt s potenciální archeologickou hodnotou se musí hlásit v Museum of London. Právě díky bahňákům lákají tamní expozice na velkou sbírku mezolitických seker, mečů z doby bronzové nebo například raných chirurgických nástrojů. Mnoho dřívějších nálezů vzešlo z pobřežních vykopávek, načež byly prodány viktoriánským antikvářům. V současnosti však již bahenní poklady nemají příliš vysokou peněžní hodnotu. 

V bahně plném kostí

Podle Maiklemové není neobvyklé nalézt také ohořelé pozůstatky obydlí, jež v Temži zbyly po velkém požáru Londýna v roce 1666. Naplaveniny však obsahují i spoustu prasečích či kravských kostí a nechybějí ani koňské zuby. Jednou Lara objevila dokonce lidskou lebku, celou pokrytou škeblemi, ovšem k takovým nálezům dochází jen zřídka. Na povrch nicméně vyplouvají také „čerstvější“ ostatky: Každý rok zemře ve vodách Temže na 50 lidí, většinou sebevrahů. Pokud bahňáci objeví tělo, vstupují na scénu odborníci s nástroji na odběr DNA

Maiklemová zvedá jakýsi bílý kus kamene, o velikosti biliárové koule. Jedná se o korál ze západní Indie, který se používal coby balast na britských plachetnicích. Nábřeží tvoří jednu velkou historickou džungli, a také proto se okolí Temže stále nedá označit za skutečné archeologické naleziště. Neolitický pazourek tam můžete vyhrabat vedle tudorovského střevíce a středověké kbelíky nedaleko viktoriánských hraček. Jde o pomyslný šuplík plný kuriozit z různých období.  

Králové, bitvy a data

Než jsem se s Larou vydal na výpravu, myslel jsem si, že se většina předmětů nalezených na březích Temže ocitla v řece nedopatřením: Někdo třeba v 16. století zakopl ve tmě na lodi a něco mu vyklouzlo z rukou. Spousta materiálu prý však ve vodě skončila jednoduše proto, že do ní Londýňané sypali odpad, aby tak z naplavenin postupně vznikla nábřeží pro kotvení lodí. 

Maiklemová ukazuje do písku: „Vidíte to?“ Kroutím hlavou. Odsune prstem trochu naplavenin a vytahuje jeden, dva, tři spínací špendlíky. „Jen si to představte: Než vznikly knoflíky či zipy, používaly se spínací špendlíky. Jsou tak obyčejné, a přitom velmi osobní,“ dodává a vypráví mi, že se k bahňáctví dostala náhodou. Jednou večer po nějaké párty zašla k Temži a zůstala v úžasu. „Na škole jsem dějepis nenáviděla. Učili jsme se jen o králích, bitvách a datech,“ vysvětluje. „Ale díky bahňáctví se mi dostávají do rukou hmatatelné vzpomínky na minulost. Důkazy skutečného života našich předků. Najdete tu předměty, které by muzeum nikdy nevystavilo. Ke každému objevu si přitom můžete vymyslet vlastní příběh. Nikdo totiž neví, jak se v řece ocitly.“

Vidět, ne hledat

Bahňáctví popisuje jako „koníček pro amatérské archeology“, protože na něj nepotřebuje diplom z Oxfordu. „Žijeme v podivné, uspěchané době. Bahňáctví vám dovolí zpomalit. Město máte nad sebou, a přijde vám tak vzdálené. Když máte chuť, můžete na pár čtverečních metrech strávit hledáním půl hodiny,“ hloubá a přehrabuje se v písku. Ve své knize mluví mimo jiné o tom, že čím urputněji mudlarkové zkoušejí něco najít, tím méně toho na březích objevují: „Musíte se uvolnit a dovolit si vidět věci, které by tam neměly být.“

TIP: Dětská práce v metropoli nad Temží: Temné stránky Londýna 19. století

Vaše posedlost začne tím, že budete nacházet větší kusy historie. „Abyste objevili drobnosti, musíte se s břehy seznámit mnohem blíž, a to je moje oblíbená metoda. Klečím s nosem pár centimetrů nad nábřežím a zcela se do něj nořím, nechávám se jím pohltit,“ vysvětluje. V liliputánském světě, jak jej popisuje, již našla řadu pokladů – třeba i prstýnek zčernalý věkem, pocházející možná ze 14. století, kdy si lidé podobné šperky dávali jako dárky z lásky a nechávali do nich vyrýt krátké vzkazy či verše. Ten, který objevila Lara, nesl nápis „Žiju v naději“, což se výborně hodí i pro zálibu bahňáků. 

Temná řeka 

Pojmenování „Temže“ vzniklo zřejmě z protokeltského „tamessa“ neboli „temná“. S 346 km jde o nejdelší řeku Anglie a v ostrovní zemi ji překonává pouze Severn s 354 km. Temže pramení na vysočině Cotswolds a ústí do Severního moře. Její hladina se vlivem přílivu mění na území takřka celého Londýna a v některých oblastech stoupá až o 7 metrů. V korytě veletoku leží přes 80 ostrovů, přičemž jej napájí 50 přítoků. Řeka zavlažuje oblast o rozloze 12 935 km², což odpovídá asi šestině České republiky.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Sameček dudka spěchá nakrmit mláďata, která jsou i po opuštění hnízda nějakou dobu dokrmována.

Příroda

Křižáci v Sidónu zbudovali Mořský hrad a ve 13. století také Hrad svatého Ludvíka. Během křížových výprav bylo město několikrát dobyto a vydrancováno. Ve výřezu nalezené ostaky z masového hrobu.

Věda
Historie
Zajímavosti

Rak signální se nechává bez problému obdivovat zblízka.

Příroda

José Luis Pereira a jeho úlovek ze 13. září.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907