Reklama


Pompeje u vídeňských bran: Gladiátorská škola Carnuntum nedaleko českých hranic

05.07.2017 - Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.

Gladiátorské školy patřily k zábavě antického světa, stejně jako moderní Evropany baví sledovat fotbalové zápasy v prestižních ligách. Gladiátoři měli své fanoušky, odpůrce, a dokonce i sponzory. K centrům gladiátorských her se řadilo také město Carnuntum, jež leželo nedaleko – na území dnešního Rakouska

Morituri te salutant -<p>Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí. Z dobových záznamů vyplývá, že amatérští bojovníci umírali v amfiteátrech běžně, profesionálové se systematickým výcvikem však přežívali v 90 % vybojovaných zápasů.</p>
Morituri te salutant -

Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí. Z dobových záznamů vyplývá, že amatérští bojovníci umírali v amfiteátrech běžně, profesionálové se systematickým výcvikem však přežívali v 90 % vybojovaných zápasů.


Reklama

Dnes se tam, jen kousek za Vídní, vlní v létě ve větru zlatá stébla pšenice. Na louce plné květin poletují motýli a bzučí včely i čmeláci. Listí osik, topolů a bříz nedalekého hájku se tiše třepotá. V roce 6 n. l. však místo kypělo čilým ruchem. Zimní tábor zvaný Carnuntum si tam zbudovaly legie římského císaře Tiberia. Vojenská posádka skýtala této výspě římského impéria záruky bezpečí, a tak se do sousedství Carnunta stěhovali i řemeslníci, obchodníci či lidé živící se příležitostnými pracemi. Vojsko a běžní občané žili odděleně, ale obě strany z tohoto soužití těžily. 

Ve 2. století bylo Carnuntum metropolí celé provincie Pannonia Superior, jež sahala daleko za hranice dnešního Rakouska až na Balkán. V dobách největšího rozkvětu žilo ve městě kolem 50 tisíc lidí. Právě z Carnunta vedl římský císař Marcus Aurelius boje s Kvády a Markomany, kteří se do provincie tlačili ze severu. Tzv. markomanské války, jež se táhly od roku 162 až do roku 180, předznamenaly celkový úpadek římského impéria – a zároveň i zánik Carnunta. V následujících staletích už město nedokázalo čelit opakovaným vpádům germánských kmenů. V 5. století bylo již zcela opuštěné, postupně se změnilo v ruiny a upadlo v zapomnění. 

Příchod badatelů

Od poloviny 19. století se prostor bývalého Carnunta ocital v centru pozornosti archeologů, kteří ovšem dlouho netušili, jak velké město v dobách své největší slávy bylo. Odhalili lázně, pozůstatky Dianina chrámu, ale i základy dvou amfiteátrů, z nichž jeden měl tribuny pro 13 tisíc diváků. Většina města však zůstávala dál ukryta pod zemí. 

Dnes se o ruinách Carnunta hovoří jako o „Pompejích u bran Vídně“: V oblasti bývalé metropole římské provincie Pannonia Superior se nikdy nijak intenzivně nestavělo. Na některých místech sice mohla památky pod zemí poškodit hluboká orba, ale v zásadě se zbytky města pod povrchem zachovaly dokonale. A Wolfgang Neubauer ukázal, co z nich dokážou na dálku zjistit moderní přístroje: Pustil se s jejich pomocí do zevrubného průzkumu slibné lokality ležící na západ od někdejšího městského amfiteátru, odkrytého klasickými vykopávkami v letech 1923 až 1930 – a objevil velkou gladiátorskou školu!

Tréninkové centrum pro gladiátory

Početné obyvatelstvo Carnunta zdaleka nežilo jen prací. Holdovalo té nejpopulárnější zábavě římského impéria: zápasům gladiátorů. O tom, jaký význam lidé drsnému sportu přikládali, svědčí místní „tréninkové centrum“. Velikostí se vyrovnalo i slavné škole Ludus Magnus, kde cvičili gladiátoři pro zápasy v římském Koloseu

Od počátků císařství v roce 27 př. n. l. až do pádu Západořímské říše v roce 476 vznikla na území impéria asi stovka gladiátorských škol. Jejich budovy měly víceméně stejný základní stavební plán; většina z nich však byla později buď zničena, nebo je přestavěli pro jiné účely. Ruiny výcvikového střediska v Carnuntu ovšem nabízejí pohled do gladiátorské školy tak, jak na sklonku existence města fungovala. Podlouhlé budovy obklopovaly rozlehlou obdélníkovou dvoranu, jež tvořila srdce komplexu. V ní se nacházela kruhová tréninková aréna s dřevěnými tribunami, vystavěnými na kamenných základech, a uvnitř stála další kruhová ohrada, pro divoká zvířata. 

Jižní a západní křídlo obývalo až 75 gladiátorů. Většina cel byla tak malá, že v nich mohl spočinout jen jeden muž, a ani ten neměl místa nazbyt. Některé větší a luxusněji vybavené místnosti zřejmě sloužily majiteli školy, tzv. lanistovi, instruktorům a případně i gladiátorským celebritám. V obytné části našli archeologové také maličkou celu bez oken s natolik nízkým stropem, že se v ní dospělý muž nemohl ani postavit – tak vypadala samotka pro vzpurné zápasníky. 

Severní křídlo školy ukrývalo lázně s centrálním vytápěním. V ústředním topeništi hořela dřevěná polena a ohřátý vzduch se odtud rozváděl systémem kanálů v podlahách a stěnách. Udržoval přitom v lázních příjemné klima i v zimě, kdy venkovní teploty klesaly hluboko pod nulu. Do bazénů přitékala potrubím jak teplá, tak studená voda. Gladiátoři měli (podobně jako dnešní vrcholoví sportovci) v areálu zajištěnu regeneraci po tréninku i po zápasech. Přes podlahu se vytápěla rovněž tělocvična, kde se trénovalo, když venku zavládlo špatné počasí.

Dejte jim chléb a hry

Můžeme si být jisti, že gladiátorské zápasy v Carnuntu sledoval i císař Marcus Aurelius, který tam strávil nějaký čas během markomanských válek. V jedenácti letech navštívil místní klání poprvé i jeho syn a nástupce trůnu Commodus, pro nějž se pak zmíněná zábava stala životní láskou.

Zápasy vzbuzovaly v Římě prudké vášně. Lidé se hrnuli na tribuny v očekávání krvavé podívané a mezi návštěvníky se pravidelně strhávaly rvačky o nejlepší místa. Římané chodili na gladiátorské zápasy z velmi podobných pohnutek, jaké nás dnes vedou ke sledování drsných akčních filmů plných násilí: V kině či doma u televize hledáme únik z denní reality a utvrzujeme v sobě pocit, že hodnoty, s nimiž stojí a padá naše civilizace, nakonec zvítězí. Díky podívané na bojující gladiátory zaháněli Římané frustraci z bídy, politické nestability, epidemií či útoků barbarských kmenů. Šlo zároveň o součást spolehlivé formule „chléb a hry“, jejíž pomocí udržovali vládci masy obyvatel v klidu a obrovskou říši v chodu.

Status gladiátorů se postupně významně měnil. Za římské republiky v letech 509 až 27 př. n. l. bojovali v arénách odsouzení zločinci, váleční zajatci či otroci koupení a vycvičení speciálně pro tyto účely. Tu a tam se v amfiteátrech bili rovněž svobodní muži, kteří si takovou kariéru vybrali dobrovolně. Za římského císařství v letech 27 př. n. l. až 476 n. l. patřili gladiátoři stále ke společenským vyděděncům; v jejich řadách se však nacházeli nejen svobodní jedinci, ale také muži (a dokonce i ženy) z urozených rodin, kteří pohrdli svým výsadním sociálním postavením, aby se mohli zápasům věnovat jako sportu. 

Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí, jak ji líčí například oscarový snímek Gladiátor. Pro lanisty představoval každý bojovník značnou investici: Platili za jeho ubytování, stravu i výcvik a peníze se jim vracely pronajímáním zápasníků. Pokud by gladiátorovi hrozila při každém střetu s protivníkem smrt, pojilo by se podnikání lanistů s neúnosně vysokým rizikem bankrotu. Z dobových záznamů vyplývá, že amatérští bojovníci umírali v amfiteátrech běžně, profesionálové se systematickým výcvikem však přežívali v 90 % vybojovaných zápasů.

V zákulisí zápasů

Výzkumy pozůstatků gladiátorské školy v Carnuntu odhalily některé zajímavé okolnosti výcviku. Podařilo se například najít místo, kde stával tzv. palus – dřevěný sloup, na němž bojovníci dlouhé hodiny cvičili výpady. Palus byl vždycky prezentován jako tlustá kláda, v carnuntské cvičné aréně se však jednalo o tyč silnou pouhých pár centimetrů. Gladiátoři na ni přitom nevedli útoky s plnou intenzitou, protože by dlouho nevydržela. Primitivní trenažér tedy sloužil k pilování techniky přesných zásahů. 

Gladiátoři byli specialisté a každý z nich se cvičil v určitém způsobu boje. Tzv. murmillo měl úzký meč, v ruce nesl podlouhlý štít a hlavu mu chránila helma s hřebenem. Často nastupoval proti bojovníkům s malým štítem v jedné ruce a s krátkým zakřiveným mečem zvaným „sica“ v druhé. Oblíbený byl boj gladiátorů, kteří se snažili hodit na soupeře síť a poté ho zasáhnout trojzubcem. Tradiční vykopávky na místě někdejší carnuntské školy pak odhalily, že do výzbroje některých bojovníků patřila čepel, jejíž pomocí mohli síť rozříznout a vymanit se z ní.

Jedno z největších překvapení však archeologům přichystal nález obyčejných kuřecích kostí. Gladiátoři byli vegetariáni, což jasně dokázala analýza kosterních pozůstatků z gladiátorských hřbitovů. Základ jejich stravy tvořil ječmen jako zdroj uhlovodanů a luštěniny dodávající organismu potřebné bílkoviny. Běžné nápoje bojovníků obsahovaly ocet a popel – primitivní verze dnešních iontových nápojů jim měla zajistit potřebné minerály. Kde se tedy v aréně gladiátorské školy vzaly zbytky po masité hostině? Podle archeologů si boháči z Carnunta objednávali ve škole soukromá představení a součást této „VIP podívané“ tvořilo luxusní občerstvení včetně pečené drůbeže!

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Po válce byl Otakar Batlička vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam

Historie

Komponenty systému hyperloop přijíždějí do Toulouse

Věda

 

 Příslušníci horských pluků se připravují na výsadek na Krétě

Válka

HIV potřebuje k množení bílé krvinky. Nový implantát proto drží bílé krvinky stranou.

Věda
Revue

Cirkumbinární planeta Kepler-16b 

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907