Poslední mise 47 róninů: Krvavá pomsta, která přežila staletí
Příběh 47 róninů – bývalých samurajů – kteří za cenu vlastních životů spáchali atentát na vysoce postaveného japonského úředníka, se v průběhu staletí stal legendou známou po celém světě. Jošio Óiši a jeho muži si tak svým hrůzným činem i svou hromadnou rituální sebevraždou paradoxně vydobyli nesmrtelnost.
Na přelomu 17. a 18. století se zdálo, že Japonsko vstupuje do nové éry. Šógunské dynastii Tokugawa se podařilo sjednotit celou zemi a ukončit tak vleklé války, které ostrovy dlouhá staletí sužovaly. S mírem přišly stabilita a ekonomický rozvoj, které vedly i k zásadním změnám společnosti.
Samurajové – profesionální válečníci a do té doby jeden z pilířů společnosti – byli zatlačováni do pozadí novými měšťanskými vrstvami. Roku 1703 však relativní klid narušil incident, který novými pořádky zásadně otřásl: vysoce postavený úředník a odborník na protokol Kira Jošinaka byl zavražděn skupinou róninů, bývalých samurajů mstících se za smrt svého pána Asana Naganoriho.
Tragický konflikt
Kořeny událostí sahaly několik let do minulosti. Mladý Asano získal v 80. letech 17. století funkci u dvora, kde se také setkal s o generaci starším Kirou. Vztahy mezi oběma muži se velmi rychle začaly zhoršovat – podle všeho starého ceremoniáře pohoršoval mladíkův nedostatečný zájem o protokol a práci. Asano byl podle dobových pramenů „inteligentní a přísný, ale preferující požitkářství před zabýváním se záležitostmi vlády“. Navíc na rozdíl od Kiry pocházel z venkova, a je tak možné, že se na něj starý aristokrat díval poněkud spatra. Jiné interpretace tvrdí, že se Kira k mladšímu muži choval hrubě a povýšeně, protože mu tento nedal hodnotné dary (rozuměj úplatky) odpovídající jeho postavení.
Buď jak buď, napětí mezi oběma muži vygradovalo 21. dubna 1701. Tehdy za ne zcela vyjasněných okolností Asano na svého soka vytáhl krátký meč wakizaši a sekl ho s ním do obličeje. Celá situace byla o to vážnější, že k incidentu došlo na císařském hradě Edo (v dnešním Tokiu), kde se už samotné tasení zbraně považovalo za závažný zločin. Události pak už postupovaly velmi rychle.
Šógun Cunajoši Tokugawa nařídil Asanovi, aby spáchal rituální sebevraždu seppuku, jeho majetek byl zkonfiskován a z jeho rodinných příslušníků se stali vyděděnci. Asanův komorník – správce majetku a samuraj – Óiši Jošio odevzdal pánův hrad šógunovým správcům a propustil služebnictvo. Zdánlivě celá kauza skončila.
Plánování pomsty
A byl to právě Óiši Jošio, kdo se měl stát hlavním aktérem příštích událostí. V dřívějších dobách měli samurajové, kteří přišli o pána – takzvaní róninové – spáchat sebevraždu. Již v roce 1663 však dynastie Tokugawa podobnou praxi zakázala. Existovala však ještě jedna cesta jak si zachovat čest – katakiuči neboli krevní msta. A právě tou se bývalý Asanův komorník spolu s dalšími 46 samuraji vydal. Cílem se stal muž, který podle nich za smrt jejich pána mohl – Kira Jošinaka. Ten však byl dobře hlídán a uvědomoval si, jaké nebezpečí mu ze strany někdejších samurajů jeho soka hrozí. Proto ty nejnebezpečnější z nich v čele s Óišim nechal bedlivě sledovat svými lidmi.
Róninové se na svůj čin dlouho a pečlivě připravovali. Aby rozptýlili jakékoliv podezření, chovali se přitom tak, jak bylo pro zneuctěné muže typické. Óiši se rozvedl se ženou a vydědil své děti. Okázale navštěvoval bary a nevěstince, nechal se dokonce urážet a inzultovat od jiných bojovníků, kteří mu vyčítali nedostatek cti. Ve skutečnosti však důkladně plánoval provedení pomsty. Ostatní přitom získávali informace, postupně se stahovali do Eda a s sebou přiváželi zbraně a důležité vybavení. Jeden z nich se dokonce oženil s dcerou stavitele Kirova hradu, díky čemuž spiklenci získali přehled o podobě objektu, v němž plánovali svůj čin provést.
Krev za krev
Teprve po dvou letech, v lednu 1703, kdy Kirova obezřetnost polevila, se róninové odhodlali k akci. Dlouho připravovaná pomsta začala mrazivé noci za hustého sněžení. Óiši pronesl ke svým mužům krátkou řeč: „Naše nenávist k nepříteli našeho pána se kupí jako tento bílý sníh. Dnes večer útočíme, abychom pomstili našeho pána. Budeme potřebovat dost síly na to pohnout horou. Čistý sníh setře naši hanbu.“ Poté róninové zaútočili na Kirův hrad.
Po žebřících přelezli brány a zevnitř je pevně zajistili, aby jejich čin nikdo zvenčí nenarušil. Několik z nich potom obešlo okolní domy, jejichž obyvatele ujistili, že se jedná o věc cti a nebude prolita žádná nevinná krev. Óiši poté zabubnoval na válečný buben a vyrazil se svými muži do sídla, kde již čekali Kirovi samurajové.
Rozpoutal se boj, při němž bojovníci na obou stranách utrpěli zranění, žádný ze 47 útočníků však nezemřel. Samotný Kira uprchl z vřavy skrytým východem, ale Óiši jej pronásledoval a dostihl. Nabídl mu, že může čestně odčinit své „zločiny“ a spáchat seppuku. To starý muž odmítl, takže jej samuraj chytil za vlasy a usekl mu hlavu – údajně stejným mečem, kterým se zabil jeho pán. Poté róninové opustili hrad a i s Kirovou hlavou se vydali na pozemek zenového chrámu Sengakudži, kde byl pohřben Asano. Jeden z nich se potom vydal na venkov, informovat vdovu po jejich pánovi.
Zemřít se ctí
Zprávy o jejich činu se rychle rozšířily městem a v době, kdy 47 róninů dorazilo na místo, už na ně čekal shromážděný dav měšťanů, který je přivítal jako hrdiny. U chámu položili Kirovu hlavu spolu s mečem, která ji usekla, na Asanův hrob, opatovi chrámu odevzdali všechny zbývající peníze a požádali jej, aby se za ně modlil. Poté se nechali v klidu zatknout.
Zuřící šógun původně zamýšlel nechat pachatele dlouho plánovaného atentátu na vysoce postaveného úředníka popravit, v následujících dnech mu však přišlo obrovské množství žádostí o milost od lidí, kteří čin róninů obdivovali. Jejich zastánci navíc zdůrazňovali, že se bývalí samurajové pouze zachovali v souladu se svým kodexem a nedopustili se tak ničeho špatného.
Cunajoši Tokugawa nakonec situaci vyřešil tak, že mužům nařídil spáchat seppuku. Sice se stále jednalo o trest smrti, ale v tomto případě v čestné formě. Tento rozsudek přijali Óišiho lidé s uspokojením, rituální sebevraždu spáchali hromadně. Pouze jediný z nich tomuto trestu unikl – Nobujuki Terasaka, který vyrazil informovat vdovu po svém pánovi. Také ten se po splnění úkolu přihlásil šógunovi, který jej však omilostnil.
Příběh 47 róninů od té doby žil vlastním životem. Hroby Óišiho a jeho mužů se staly doslova poutním místem, k němuž směřovaly tisíce návštěvníků poklonit se padlým samurajům. Příběh se také brzy dočkal sepsání a převedení do divadelní podoby. Je příznačné, že zatímco pro řadu lidí se stali hrdiny, dynastie Tokugawa usilující o stabilitu a mír se snažila události co nejvíce ututlat a knihy a hry věnované těmto samurajům úřady opakovaně zakazovaly a zabavovaly. Přesto příběh necelého půl sta mužů, kteří za cenu vlastních životů pomstili smrt svého pána, přežil a popularitu si uchoval do dnešních dní.
