Reklama


Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (2)

21.12.2018 - Lukáš Visingr

V závěrečné fázi války se nad tichomořskými ostrovy občas utkávaly i dva typy stíhaček, pro něž byly charakteristické velké hvězdicové motory. Souboje amerických strojů F4U Corsair s japonskými Ki-84 Hajaté však nerozhodovaly zdaleka jen technické parametry, ale též schopnosti pilotů a výrobní potenciál obou zemí

<p>Funkční replika letounu Ki-84-I Hajaté (Čerstvý vítr)</p><p> </p>

Funkční replika letounu Ki-84-I Hajaté (Čerstvý vítr)

 


Reklama

Kořeny japonské stíhačky Ki-84 lze vysledovat do roku 1938. Císařské letectvo se tehdy drželo doktríny dvou typů stíhaček, z nichž jedna měla být lehce vyzbrojená a vysoce obratná, zatímco u druhé se akcentovala vysoká rychlost, dobrá stoupavost a silná výzbroj.

Předchozí část: Poslední souboje nad Pacifikem: F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (1)

První typ si letectvo přálo zejména pro získání vzdušné převahy nad bojištěm, kdežto hlavní úkol druhého spočíval v útocích proti bombardérům. Obě zadání nejlépe splnila společnost Nakadžima Hikoki s lehčím stíhačem Ki-43 Hajabusa (značeným u vojska také jako Typ 1) a těžším Ki-44 Šóki (neboli Typ 2), jež vstoupily do služby roku 1941, respektive 1942.

Od dvou typů k jednomu 

Nicméně už roku 1939, kdy japonské vzdušné síly se staršími stroji Ki-27 (Typ 97) utrpěly ztráty v bojích proti sovětským stíhačkám I-16 nad Chalchyn Golem, se začaly ozývat hlasy, podle nichž koncept dvou stíhaček možná nepřináší zcela optimální výsledky. Letectvo proto začalo formulovat požadavky na nový letoun, jenž propojí obratnost „lehké“ stíhačky s rychlostí a výzbrojí té „těžké“. Kromě toho bylo zřejmé, že bude třeba lepší pancéřová ochrana pilota, pevnější konstrukce a samosvorné palivové nádrže.

To vše zákonitě znamenalo větší hmotnost, z čehož pramenila potřeba výkonnějšího motoru. Naštěstí ale firma Nakadžima pracovala i na něm, byť oproti Spojeným státům už nabírala zpoždění, jelikož její agregát Ha-45 Homare se začal rodit až v době, kdy corsair s motorem R-2800 již létal. Specifi kace letectva, které urgentně žádalo novou stíhačku, byly předány v prosinci 1941 a obsahovaly i požadavek na výzbroj v podobě 20mm kanonů.

Jasuši Kojama, jenž zkonstruoval už typy Ki-27, Ki-43 a Ki-44, tak dále rozvíjel svůj přístup a na jaře 1942 dokončil design, který dostal název Ki-84 Hajaté (vichřice). Prototyp odstartoval v březnu 1943 a napověděl, že jde o velice výkonný stroj s působivými parametry, motor však pronásledovaly potíže, kterých se Ki-84 nikdy zcela nezbavil. Válečnou situací stále více tísněné letectvo však tlačilo na začátek sériové produkce, a proto byl Ki-84 v dubnu 1944 oficiálně přijat. 

Papírově dokonalý stroj

Stroj označovaný v armádě rovněž jako Typ 4, skutečně reprezentoval důležitý pokrok oproti předchozím letounům. Přinejmenším z hlediska „papírových“ parametrů neměl žádný zásadní nedostatek. Byl velice rychlý a obratný, skvěle stoupal a nesl výzbroj, jež mu dovolila bojovat také proti těžkým americkým bombardérům. Tvořily ji dva 12,7mm kulomety v přídi a dva 20mm kanony v křídle, kromě toho byly k dispozici i pumové závěsníky, ale právě nezbytnost boje proti bombardérům přinesla úsilí o další zvýšení palebné síly.

Po standardní verzi, která se označovala jako Ki-84-I Ko, tedy přišla varianta Ki-84-I Ocu, která měla čtyři 20mm kanony, a poté Ki-84-I Hei, jež nesla dva 20mm a dva 30mm kanony. Vznikla také noční stíhačka Ki-84-I Tei, jež obdržela šikmo vzhůru střílející 20mm kanon pro útoky na břicha bombardérů, ovšem sériová výroba všech těchto provedení zůstala na poměrně nízkých číslech. Japonský průmysl, který se potýkal se stále větším nedostatkem surovin, pak přešel na standard Ki-84-II, jak se označovaly stroje se smíšenou konstrukcí, v níž byly některé duralové prvky nahrazeny dřevem či překližkou.

Přetrvávající problémy s motory 

Hlavní problém však spočíval v přetrvávajících problémech s motory, jejichž válce při chodu na nejvyšší výkon nepracovaly hladce, takže agregát hodně trpěl. Motor Ha-45 navíc žádal jen to nejlepší palivo (kterého měli Japonci nedostatek) a byl náročný na precizní údržbu, takže nepřekvapuje, že se ve zhoršující se válečné situaci stále více letounů Ki-84 dostávalo mimo službu.

Vedle toho se zpomalovaly dodávky motorů, jejichž tempo zaostávalo za výrobou draků. Sériové Ki-84 byly poprvé nasazeny do bojů koncem léta 1944 nad Čínou a Barmou, ale piloti US Navy se s nimi ve větší míře potkali až v říjnu nad Filipínami a největší střety proběhly na jaře 1945 nad Okinawou. Je příznačné, že množství Ki-84 tam nasadily i sebevražedné jednotky Šinbu-Tai, jelikož Japonsko trpělo nedostatkem vycvičených pilotů. V poslední den války zbývalo již jen 267 exemplářů Ki-84, z nichž pouze 162 bylo letuschopných. 

Ki-84-I Hajaté

  • ROZPĚTÍ: 11,24 m
  • DÉLKA: 9,92 m
  • VÝŠKA: 3,39 m
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 2 660 kg
  • MAX. HMOTNOST: 3 890 kg
  • MOTOR: hvězdicový Nakadžima Ha-45 o výkonu 1 342 kW (1 800 koní)
  • MAX. RYCHLOST: 630 km/h
  • BOJOVÝ DOLET: 1 695 km
  • BOJOVÝ DOSTUP: 10 500 m
  • VÝZBROJ: 2× 12,7mm kulomet Ho-103, 2× 20mm kanon Ho-5

Měření sil

Srovnání parametrů ukazuje, že Ki- 84 Hajaté (v americkém kódu nazývaný „Frank“) měl nad palubním letounem F4U Corsair převahu po stránce výzbroje, obratnosti a výškových výkonů, kdežto americký stroj vedl z hlediska odolnosti a doletu. Reálné souboje však vyznívaly úplně jasně ve prospěch Američanů. Je ale třeba podotknout, že přesné statistické srovnání trochu komplikuje skutečnost, že v hlášeních US Navy se Ki-84 leckdy zaměňují se staršími letouny. Američtí piloti se totiž zpočátku domnívali, že se jedná o nějakou novou verzi Ki-43, Ki-44 či námořní N1K.

Jisté je, že v podobě Ki-84 měli Japonci k dispozici opravdu kvalitní stíhačku, avšak naneštěstí pro ně se dostala do sériové produkce až v době, kdy schopnosti japonského průmyslu začaly nezadržitelně upadat a kdy již pro tyto stroje neměli dostatek vycvičených pilotů. Japonsko navíc evidentně nikdy nezvládlo velkosériovou produkci motorů v potřebné kvalitě, což se logicky odráželo na nízké spolehlivosti Ki-84.

TIP: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go

Američané měli drtivou převahu, pokud jde o počty vyprodukovaných stíhaček, ale poněkud méně se ví, že vedli i z hlediska taktiky, jelikož daleko dříve přešli na činnost čtveřic (respektive dvou párů) letounů, zatímco Japonci se až do roku 1943 drželi zastaralého a málo flexibilního systému trojic. Pokud by se však měla vybrat jediná rozhodující příčina, kvůli níž „papírově“ lepší Ki-84 prohrávaly většinu soubojů s F4U, pak by to jistě byla kvalita pilotů, jelikož lépe vycvičeným a zkušenějším Američanům zkrátka Japonci nemohli čelit ani se svou nejlepší technikou.

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na post nejlidnatější země budoucnosti aspiruje Indie, která se však svému populačnímu růstu snaží zabránit.

Zajímavosti

„Modrý pavouk“ v marsovské oblasti Terra Sabaea

Vesmír
Reklama

Australánci představují nejstarší přežívající lidskou kulturu na celé Zemi.

Věda

Drony obstarají dopravu zásilek mezi loděmi a pobřežím.

Věda

Marie Terezie s dětmi

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907