Příběh Boba Denarda: Konec univerzálního válečníka

21.06.2017 - Martin Nekola

Dobrodružství zřejmě nejslavnějšího žoldnéře 20. století Boba Denarda inspirovala autory románů i filmové tvůrce. Vynikal neuvěřitelnou krutostí, svrhával vlády a bojoval na straně toho, kdo zaplatil

Konec krvavého místokrále -<p>Poslední velké dobrodružství. Denarda zatýkají příslušníci francouzské námořní pěchoty poté, co se vzdal na vojenské základně Kandami na Komorských ostrovech.</p>
Konec krvavého místokrále -

Poslední velké dobrodružství. Denarda zatýkají příslušníci francouzské námořní pěchoty poté, co se vzdal na vojenské základně Kandami na Komorských ostrovech.


Reklama

Na Komorských ostrovech mezi Mosambikem a Madagaskarem přetrvávalo francouzské koloniální panství až do druhé poloviny 20. století, než se černým kontinentem přelila osvobozenecká vlna. Také nově ustavené politické strany na Komorách požadovaly nezávislost a 6. července 1975 ji bez souhlasu Francie vyhlásily. Prvním prezidentem se stal bohatý obchodník Ahmed Abdallah. Po pouhých sedmadvaceti dnech byl však svržen díky intervenci Denardova oddílu a nahrazen ministrem obrany a vnitra Alihem Soilihem.

Denard si nicméně nemohl nechat ujít občanskou válku v Angole oplývající diamanty ani pokus rozprášit marxistický režim v Beninu.


Předchozí část: Příběh Boba Denarda: Krutá vláda nelítostného žoldáka


Operace Atlantis

Po sérii neúspěchů a zbytečné ztrátě mnoha mužů ho překvapivě oslovil Abdallah, na jehož vypuzení z prezidentského paláce se Denard předtím podílel. Zámožný muž žijící ve francouzském exilu se nevzdával naděje na návrat do komorského panství a zaplatil žoldnéřskou intervenci.

V rámci tzv. operace Atlantis se Denard spolu s padesáti muži za nejpřísnějšího utajení a po úmorné měsíční plavbě z Bretaně přes Kanárské ostrovy a mys Dobré naděje dostal až k břehům komorské metropole Moroni. Třináctého května 1978 se vylodili a vzali útokem kasárny nepočetné armády. Ukrytého Soiliha žoldnéři vypátrali a zastřelili o dva týdny později. Ve stejnou dobu se Ahmed Abdallah slavně vrátil do prezidentského paláce, kde setrval příštích jedenáct let. Představoval však pouhou loutku – skutečnými vládci souostroví byli Denardovi rabiáti, kteří obsadili nejlepší vily, nechávali se vydržovat ze státního rozpočtu a odvolávali neposlušné ministry.

Stárnoucí Denard přijal jméno Mustafa Muhadžu, stanovil se komorským místokrálem a inspirován jihoafrickým apartheidem začal zavádět rasistické kastování obyvatelstva. Souostroví se tím ocitlo na černé listině OSN a čelilo hospodářskému embargu; Denard přesto vládl s přivřenýma očima Francie. Ostrovní selanka skončila 29. listopadu 1989, kdy rebelové zavraždili Abdallaha a přinutili žoldáky včetně „místokrále“ k útěku. 

Válečník v penzi

V 90. letech našel Denard útočiště v Jihoafrické republice a získal několik zakázek ve Rwandě a v Kongu. Vyhlídka na bezstarostný život na Komorách jej však stále neopouštěla.

Zorganizoval operaci Kachkazi a 27. září 1995 se v doprovodu tří desítek mužů vylodil v Moroni. Komorští politici se jeho návratu děsili a požádali o pomoc zemi galského kohouta. Časy se ale změnily – Paříž tentokrát Denardovi nestranila a vyslala na místo námořní pěchotu. Ta nad ostrovy bleskově převzala kontrolu, Boba Denarda zatkla a eskortovala ho rovnou do vazby.

Éra statného šedivého chlapíka se chýlila ke konci. Napsal několik knih, poskytoval interview. V roce 2003 se ještě naposledy ponořil do svého živlu a v Pobřeží slonoviny vybudoval osobní ochranné oddíly pro kontroverzního prezidenta Laurenta Gbagba. Zanedlouho kvůli vleklým zdravotním problémům ukončil kariéru a stáhl se do ústraní. Zemřel o dva roky později v rodné vesnici v Akvitánii. O jeho dobrodružných podnicích v Africe dodnes kolují legendy.

Denard působil napříč celou Afrikou při potlačování marxistických revolucí nebo jako instruktor osobních gard diktátorů.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykousat soupeře

psi a šakali
stáří:
přes 4 000 let | kde: Egypt

Psi a šakali patří mezi nejstarší, nejkrásnější a současně i nejlépe dochované hry v dějinách. Herní desku se podařilo najít v thébské hrobce a datuje se zhruba do roku 1800 př. n. l. Nalezl ji britský archeolog Howard Carter, který ovšem vstoupil do historie především jako objevitel místa posledního odpočinku faraona Tutanchamona. Stolek vyřezaný ze slonoviny, se zásuvkou na herní komponenty, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum umění. Známe však i starší kusy, a to v tisíce kilometrů vzdáleném Ázerbájdžánu, kde existuje herní deska vyrytá do skály příbytku. Je nejméně o dvě století starší než luxusní egyptský výrobek a zřejmě sloužila lidem mnohem nižšího sociálního postavení. Obliba zmíněné „deskovky“ se tedy zjevně rychle rozšířila po celém Blízkém východě i střední Asii.

Moderní název „psi a šakali“ vymyslel Carter podle tvaru hlav herních hůlek, patřících jednomu či druhému hráči. Je možné, že v historii byla hra známá spíše jako „58 děr“, což koresponduje s jejím cílem – posunout pět hůlek v dírkách tak, aby opustily herní plochu dřív než ty soupeřovy. Původní přesná pravidla však již zavál čas. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of ArtCC0 1.0)

Zajímavosti
Revue
Vesmír

Microsyops latidens nejspíš miloval ovoce, což mělo své následky na jeho chrupu.

Věda

Od svých afrických bratranců se lev asijský liší mimo jiné i poněkud méně bohatou hřívou, o jejímž pravém smyslu kolují četné dohady.

Příroda

Britské vojenské konzervy? Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej.  Vojenské konzervy značky Maconochie neměly nijak valnou reputaci.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907