Reklama


Příliš mnoho synů: Mužům v Číně a v Indii nezbývá, než si manželky kupovat

13.07.2018 - Simon Denyer a Annie Gowenová

Spojení společenských preferencí, vládních nařízení a moderního lékařství způsobilo, že dvě nejlidnatější země světa, Indie a Čína, trpí akutním „přemnožením“ mužů. Nyní je jich o sedmdesát milionů víc než dívek

<p>Om Patiové se narodilo celkem sedm synů. Nemají se s kým oženit, a tak všichni žijí doma.</p>

Om Patiové se narodilo celkem sedm synů. Nemají se s kým oženit, a tak všichni žijí doma.


Reklama

Následky nepoměru pohlaví jsou nedozírné: Vedle epidemie osamělosti a depresí ovlivňuje nerovnováha také pracovní trh. V Číně vede obyvatele k vyšší spořivosti, kvůli níž trpí místní ekonomika a roste cena pozemků. V Indii zase vzrůstá kriminalita a množí se prostituce. „V budoucnu čeká miliony mužů život bez manželství, což může pro společnost znamenat velké riziko,“ varuje Li Šu-čuo, přední demograf na sianské univerzitě Ťiao-tchung. 

Čínská populace čítá 1,4 miliardy lidí, ale zahrnuje zhruba o 34 milionů víc mužů než žen – což téměř odpovídá počtu obyvatel Kalifornie či Polska. Tito pánové mají jen mizivou šanci, že se v životě ožení nebo budou mít alespoň sex. Do nešťastné situace je uvrhla hlavně politika jednoho dítěte, kterou vláda prosazovala v letech 1979–2015. Muži totiž mají v čínské společnosti vyšší postavení, a tak se mnohé rodiny rozhodly „ponechat si“ pouze syny.  

Zakázané praktiky

V Indii, kde má „silnější“ pohlaví snad ještě větší přednost než v Číně, je podle posledního sčítání o 37 milionů víc mužů než žen. Nerovnováha vnikla navzdory rozvoji země a ekonomické prosperitě, a vláda ji kromě společenského tlaku připisuje na vrub lékařské technologii: Páry se totiž na základě vyšetření ultrazvukem uchylovaly k potratu, pokud se ukázalo, že nečekají syna

Tyto praktiky se přehlížely třicet let, než byly konečně zakázány. Škody však již napáchaly, a ve státě tak žije stále víc starých mládenců. V obou zemích je dohromady zhruba padesát milionů „přebývajících“ mužů, kterým ještě nebylo dvacet let. Podle demografů bude ovšem návrat k normálu trvat desetiletí

Nemám peníze ani šanci

Li Wej-pin nikdy neměl přítelkyni. V odlehlé horské vesnici, kde vyrůstal, v továrnách, kde pracoval, i na staveništích, kde si vydělává dnes – tam všude bylo a je víc mužů. Ve svých třiceti letech žije v přecpané ubytovně na jihu Tung-kuanu a o místnost se dělí s dalšími pěti dělníky. U zdí se tísní patrové postele a podlaha je posetá nedopalky. „Chtěl bych si najít přítelkyni, ale nemám peníze ani příležitost scházet se s dívkami,“ vysvětluje Li. „Dnešní ženy mají vysoké nároky, chtějí domy a auta. Vůbec se se mnou nebaví.“ 

Jeho problém netkví pouze v tom, že si nemůže dovolit vlastní domov. V Číně dnes zkrátka žije daleko víc mužů než žen, tudíž je boj o něžné pohlaví mnohem náročnější, než býval. Navíc manželství představuje významný ukazatel společenského statusu a v zemi panuje extrémně silný tlak na plození potomků. Staří mládenci jako Li jsou proto považováni za „selhání“, která nemají budoucnost, a tudíž se od něj ženy dál odvracejí. V Tung-kuanu připadá 118 mužů na 100 dívek a Li údajně nemá šanci najít si přítelkyni. Proto tráví volný čas hraním na smartphonu nebo chodí s kolegy po večerech na karaoke. „Jsem prostě sám,“ dodává, „můj život je osamělý a nudný.“ 

Bez domu si ženu nenajdu

Staré mládence na vesnici najdete nejsnáz tak, že se porozhlédnete po muži, který si staví dům. Li Te-fu patří k typickým „přebývajícím“. Když mu bylo sedm, odešel za lepším životem do Kuej-jangu. Do 21 let šetřil, aby si v rodné vesnici Pchaj-feng mohl postavit vlastní dům. Důvod je jednoduchý – bez příbytku si nenajde družku. 

„Dnes nežijí v okolí žádné dívky mého věku,“ vysvětluje. „Stejně si ale stavím dům, kdybych náhodou nějakou našel.“ Vychovala ho babička, zatímco rodiče pracovali ve vzdálených továrnách a snažili se naspořit, aby mu pomohli s budoucností. „Nezadaných dívek je málo, a když už na nějakou natrefíte, obvykle se do vesnice nechce vdát, protože se tu žije chudě,“ vysvětluje pětadvacetiletý Čou Chaj- ťiang, zatímco pokládá kachličky v jedné z mnoha koupelen domu, který se stane znakem prosperity. „Pokud si chci v naší vesnici najít dívku a oženit se s ní, musím si postavit dům,“ uzavírá.

Koupil jsem si manželství

Liou Chua si nedokázal najít ženu v Číně, a tak si jednu „objednal“ ze zahraničí, konkrétně z Kambodže. S výběrem družky mu pomohly matka a sestra – z přehledu kambodžských manželek „na objednávku“ společně vybrali štíhlou dívku s krásným úsměvem. „Lidé ve vesnici si mysleli, že mi manželka uteče. Tvrdili, že žena z Kambodže nikdy nebude tak dobrá jako Číňanka,“ vzpomíná Liou, který žije v Le-pchingu na jihovýchodě provincie Ťiang-si. „Ta moje ale neutekla, je velmi přátelská a uctivá k sousedům. Všichni ji mají rádi.“

Jeho manželka Lili byla jednou z desítek tisíc dívek ze zahraničí, jež se chtějí vdát do Číny. Vede je k tomu chudoba ruku v ruce s příležitostí, kterou skýtá genderový nepoměr v lidové republice. Konkrétně vesnice Le-pching se stala pomyslným centrem „dovozu“ kambodžských žen. Narazíte na ně všude: Vyzvedávají děti ze škol, dohlížejí na potomky na hřišti nebo zaujatě sledují, jak jejich manželé soupeří v mahjongu. 

Druhá míza

„V naší vesnici žije zhruba padesát či šedesát starých mládenců a připadá na ně jedna nebo dvě svobodné ženy,“ vysvětluje Liou. „Pro muže, kterému je čtyřicet a víc, představují Kambodžanky druhou šanci.“ Nicméně ženy, jež se nechávají od Číňanů kupovat, podstupují velké riziko. Hodlají se totiž odstěhovat do země, kde snachy zaujímají nejnižší společenskou příčku – zvlášť pokud se jedná o cizinku, kterou si muž koupil. 

Lili dostala za provdání do Číny v přepočtu necelých deset tisíc korun. V novém domově jí navíc slíbili relativně dobře placenou práci v továrně. „Potřebovala jsem peníze pro svou matku,“ vysvětluje. Liou vzpomíná, že aby získal od rodin čínských dívek svolení s nimi chodit, musel platit „zálohy“ v rozmezí 100–850 tisíc korun. A když nakonec námluvy nevyšly, vrátila se mu jen část peněz. Nakonec ho přehnaně nároční Číňané znechutili natolik, že dal překupníkovi za Lili 322 tisíc korun. 

Po příjezdu do Číny si dívka zvolila nové jméno a oba trvají na tom, že jejich manželství staví na skutečné lásce. „Můj manžel je dobrý člověk a chová se ke mně hezky,“ vysvětluje Lili. „Vrátit se nechci, už tu mám děti.“ Ne všechny Kambodžanky však mají takové štěstí (viz Domácí vězení). 

Matka sta synů

Když Om Patiová, žena farmáře v indické vesnici Bass, čekala první dítě, údajně se modlila, aby se jí narodila holčička. Nakonec však měla syna a posléze dalších šest. Na oslavu každého se bušilo do ocelových plechů, aby se hromobití neslo jako znamení po celé vesnici. Ostatně chlapci se narodili do kultury, v níž jsou mužští potomci nadřazenější – dědí majetek, starají se o rodiče a zapalují pohřební hranice. 

Dokonce i sanskrtské požehnání pro rodičky zní: „Nechť se ti narodí sto synů.“ A Om si občas skutečně přišla jako matka sta potomků. Aby rodinu uživila, musela pracovat od úsvitu do soumraku. Utěšovala se myšlenkou, že jednoho dne přivedou chlapci domů manželky, s nimiž si bude moct vyprávět příběhy a které pro ni budou mít pochopení. Těšila se také na vnoučata. 

Plný dům na ocet

Jejímu nejstaršímu synovi je dnes 38 let a živí se jako pomocný kuchař. Když ovšem dosáhl věku na ženění, ilegální potraty již v zemi napáchaly drastické škody. Takže jakmile se Om s manželem pokusili najít vhodnou nevěstu, narazili na problém – nebylo z čeho vybírat. Všechny mladé dámy ve vesnici již byly vdané nebo odešly za lepším životem. 

TIP: Studie objevila 25 milionů oficiálně neexistujících čínských dívek

Dnes tráví šedesátiletá Om celé dny péčí o domácnost a manžela se syny, z nichž nejmladšímu je 22 let. Rodina sní tolik chlebových placek roti, že na ně denně padne několik kilogramů mouky. „Nedá se nic dělat, je to mimo naši kontrolu,“ uzavírá odevzdaně žena. 

V údělu osamělosti však nejsou její potomci sami. V této konzervativní části severní Indie se nachází na sedm tisíc vesnic a v každé žije 150–200 „přebytečných“ mužů. V zemi, kde je násilí na ženách běžné, tak dochází k ošklivým scénám: Muži se opijí levnou kořalkou, načež se často vydávají do ulic a obtěžují tam mladé dívky. 

Malé vítězství

Školačky z vesnice Gothra Tappa Dahina vzbudily nedávno veřejné pobouření svým protestem: Nejdřív nechtěly usednout do lavic, a později dokonce odmítly jídlo a vodu, přičemž obsadily centrum obce. Dívky si především stěžovaly, že kolem nich při každé cestě do školy v sousední vesnici krouží muži na motorkách, troubí, osahávají je a provokují. Upozornily tak na problém, který prorůstá celou indickou společností. Ta, ačkoliv bohatne, zůstává velmi patriarchální a nedostatek žen v ní vyvolává napětí.

Poté, co se místní škola několik dní objevovala v národních zprávách, povolili nakonec úředníci otevření tříd v budově, která je blíž domovům školaček. Šlo alespoň o malé vítězství, ale problém s frustrovanými muži to nevyřeší. 

Domácí vězení

Reportéři deníku The Washington Post vedli rozhovor i s „manželkou na objednávku“, na niž narazili na okraji kambodžského Phnompenhu, kde bydlí. Utekla tam před čínskými tyrany: Původně jí také slíbili práci v továrně, ale když přiletěla, místo na ni nečekalo, a navíc si musela vzít muže, kterého nechtěla. „Manžel mi řekl: ‚Teď jsi moje otrokyně. Zaplatil jsem za tebe, takže si s tebou budu dělat, co chci,‘“ popisuje žena, kterou nová rodina zamkla v domě, aby jí zabránila v útěku. Muž od ní mimo jiné vyžadoval sex i čtyřikrát denně, a když odmítla, bil ji.  

Posléze otěhotněla a narodila se jí holčička. Už sedm dní po porodu po ní však manžel opět chtěl styk. Bránila se a znovu skončila zmlácená. O dva roky později vinou krutého zacházení potratila a rodina jí ani nedovolila navštívit lékaře, takže málem zemřela

Tři roky dívka nevolala domů. „Nechtěla jsem, aby o mě matka měla strach,“ vysvětluje. A také se styděla, že ještě neposlala žádné peníze. Nakonec se spojila alespoň s bratrem a vymysleli spolu historku o nemocné matce. Čínskou rodinu tak přesvědčili, aby ženu pustila domů na návštěvu. Tyrani však souhlasili pouze pod podmínkou, že nepojede s dcerou, aby měla důvod se vrátit. 

Nakonec tedy překonala smutek a na Čínu zanevřela. Ani doma ji však nečekalo vřelé přijetí: Do rodné vesnice takřka nejezdí, protože se bojí sousedských předsudků. V Phnompenhu pracuje v továrně na oděvy. A svou tříletou dcerku neviděla víc než rok. „Pláču každý den,“ přiznává.

  • Zdroj textu:

    The Washington Post, 100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: The Washington Post, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vizualizace zachycuje první mezihvězdný objekt pojmenovaný `Oumuamua. Materiál v okolí tělesa je zobrazen jako difúzní oblak na straně přivrácené ke Slunci.

Vesmír

New Orleans zaplavené hurikánem Katrina

Věda

Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách.

Zajímavosti

Nejpočetnější jednotky na Sibiř vyslali Japonci, na snímku přehlídka ve Vladivostoku 

Válka
Zajímavosti

Oblast nově objeveného vulkánu na měsíci Io

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907