Případy z černé kroniky: Nejznámější aféry a podvody prvorepublikové éry
Aféry a podvody provázejí lidskou společnost po celé věky. Mění se pouze jejich charakter, společenská tolerance a kulisy. I prvorepublikový čtenář novin měl řadu příležitostí se nad zprávami rozčílit.
V souvislosti s hospodářskou kriminalitou a podivnými transakcemi ve vysoké politice se ve zprávách často objevovalo jméno Jiřího Stříbrného. Ke spekulacím přispívala i náhlá proměna jeho majetkových poměrů po vzniku republiky, kdy se jako jeden z vedoucích osobností Československé strany národně socialistické dostal do nejvyšších pater tuzemské politiky. Vděčný cíl pozornosti tisku z něj učinilo i několik nectností, které dokázal stěží skrývat. Jako vášnivý karbaník údajně prohrál i služební vůz. Ovšem tyto hříchy byly ve srovnání s aférou vynesenou na světlo v roce 1931 malicherné.
257 vagonů uhlí
Toho roku byl Stříbrný s předloženými důkazy veřejně obviněn z machinací s dodávkami uhlí nakupovaného pro lokomotivy státních drah. S bratrem Františkem, jenž byl ředitelem Československé diskontní banky a její obchodní společnosti pro prodej uhlí, se mu totiž v srpnu 1923 vychytralým způsobem povedlo profitovat na důsledcích stávky horníků v Mutějovicích na Rakovnicku.
Bratři vyjednali se stávkovým výborem kompromis, že těžba bude obnovena, avšak uhlí nebude určeno pro domácí trh, nýbrž pro export, aby nebyly narušeny cíle stávkujících. I to byl za dané situace úspěch. Bratři Stříbrní obratně využili situaci, kdy stát nutně potřeboval pro provoz železniční dopravy uhlí. V kritické situaci se také dala omluvit i poněkud navýšená cena při jeho nákupu. Tuzemské uhlí dorazilo do Rakouska, jak bylo ujednáno, avšak tam bylo přeznačeno na uhlí dovezené z Velké Británie a přeceněno se všemi možnými celními přirážkami. Toto domnělé „anglické“ uhlí nakupovalo Československo za velké peníze zpět a o rozdíl v ceně se dělili bratři Stříbrní.
Při 257 vagonech nebyl jejich zisk bezvýznamný. Odhadovalo se, že si mohli přijít až na 22 milionů, což v době, kdy se plat bankovního úředníka pohyboval kolem 1 500 korun, byla mimořádně velká suma.
Proces intenzivně sledovala veřejnost, přestože byl spuštěn dlouho poté, co se měl Stříbrný této nekalosti dopustit. Obhajoba prezentovala ministrovo počínání jako státotvorné, neboť touto lstí se mu podařilo saturovat státní potřeby uhlí a tím vlastně omezit dopad stávky na dopravu. Stříbrný byl nakonec zproštěn obvinění. Neznamenalo to však, že by jinak mohl mít čisté svědomí. Se svým bratrem projevili k podobně pochybným machinacím a podnikům mimořádný talent.
Předražený armádní benzin
Tuzemská armáda sháněla začátkem dvacátých let dodavatele paliva. Ačkoliv byla původně vybrána rumunská firma, zakázku nakonec díky úplatkům a kontaktům získali pražští továrníci, bratři Otto a Evžen Kolbenovi. K nim se v roce 1923 přidal Štefánikův švagr Bohumil Benoni a jeho firma Naftaspol. Šlo o velkou zakázku, kterou zprostředkoval lev salonů, doktor práv Josef Jan Svátek, jenž disponoval kontakty na ministerstvu obrany. Na úplatcích se nešetřilo, však dodaný benzin byl také dvojnásobně dražší než ten na volném trhu. Zprostředkovatelé „obchodu“ dostali darem vkladní knížky na 200 000 Kč. Podplaceni byli i chemici, aby napsali „správný“ posudek o jakosti benzinu.
Právě jeho podřadná kvalita zapříčinila letecké neštěstí, na což vyšetřovací komise upozornila policii. V civilním procesu zahájeném v červnu 1924 bylo odsouzeno 13 a ve vojenském 9 lidí zapletených do této kauzy, přičemž největší trest činil čtyři roky odnětí svobody. Ty vyfasoval štábní kapitán ministerstva vnitra Milan Boubela, Benoni dostal dva roky, Otto Kolben 20 měsíců (jeho bratr mezitím zemřel při autonehodě) a Svátek 13 měsíců.
Leteckou havárii, která stála život několika lidí, nemohli soudci zahrnout do obžaloby, protože neexistoval přímý důkaz potvrzující souvislost mezi špatným benzinem a tragédií.
Puč, nebo intriky nepřátel?
Generál Radola Gajda byl muž s poněkud avanturistickými sklony, převelikými ambicemi a dostatečnou odvahou nutnou k pokusům je naplňovat. Jeho život v některých etapách připomíná spíše dobrodružný román a nutno říct, že právě Gajdovy charakterové rysy by se do něj byly hodily lépe než do prostředí a časů křehké a mladé československé demokracie, kterou se snažil k obrazu svému vypěstovat „tatíček“ Masaryk.
Gajda si z divokých poměrů za občanské války v Rusku přinesl poněkud autoritářské návyky, jež mohly být jen obtížně slučitelné s jeho novým postavením v Československu. Od prosince 1924 byl zástupcem náčelníka Hlavního štábu československé armády a 20. března 1926 byl jmenován jeho náčelníkem. V této pozici se údajně chystal v červenci toho roku v průběhu Všesokolského sletu provést pravicový puč. Když se zvěsti roznesly po Hradě, Masaryka, který tak žárlivě opatroval českou politiku a aktivně do ní vstupoval, to pochopitelně nemohlo nechat klidným. Obával se, že Gajda má podobné diktátorské choutky jako Mussolini v Itálii. Přestože nic nebylo dokázáno, stal se TGM přinejmenším nepřímým inspirátorem aféry, která měla předcházet Gajdovu pádu.
Když přišla příležitost, lidé naklonění Hradu se ochotně chytili klepů, které o Gajdovi roznášel jeho osobní nepřítel spisovatel Jaroslav Kratochvíl. Ten tvrdil, že ví od svého přítele pracujícího pro Sověty, že Gajda předával za úplatu tajné vojenské materiály Rusům. Již na první pohled znělo obvinění zcela absurdně – Gajda proti bolševikům urputně bojoval již na válečných polích a i v nové republice se projevoval výrazně pravicově. Nicméně mašinérie, která měla Gajdu vyřadit z armády, se rozjela.
Přestože generálská komise obvinění proti němu označila za falešná, byl degradován a v srpnu 1926 z armády propuštěn. Přestal skrývat své vazby k Národní obci fašistické, která ho tak mohla veřejně prohlásit za svého vůdce. Generál Gajda přestal být vojákem a začal být politikem. S Gajdou byla spojována řada afér, dokonce i Židenický puč z roku 1933, o jehož přípravě s určitostí nevěděl a měl s ním společné jen to, že projížděl toho času Brnem. Byl však odsouzen k nepodmíněnému šestiměsíčnímu vězení, které si zčásti odseděl v brněnské věznici na Cejlu.
Hříšní lidé (nejen) města pražského
I v první republice bylo možné narazit na hochštaplery a podvodníky těžkého kalibru. Čelné místo mezi nimi zaujal Harry Jelínek (1905–1986). Člověk s téměř bezbřehou drzostí, kterému po dlouhé roky solidně kvetl obchod s padělanými uměleckými díly francouzských mistrů. Kromě toho si přilepšoval i jako gigolo, nicméně jeho největším kouskem byl dozajista prodej Karlštejna.
Aristokratickým vzhledem a vystupováním se mu povedlo přesvědčit jistého amerického milionáře, že by byl ochoten prodat své rodové sídlo. Prodej se nakonec neuskutečnil, ale i tak Harry dokázal ze zámožného pána vymámit 30 000 dolarů jako zálohu a během jejich dalšího setkání u Jadranu mu prodal půjčenou jachtu. Američan kvůli hrozící ostudě ani nepodal trestní oznámení, a tak Harrymu jeho nekalosti procházely. Československo na něj vydalo zatykač až dva roky po konci druhé světové války a za úplně jiné věci. Ale to už si Harry Jelínek užíval plodů své dřívější „práce“ v zahraničí.
Kromě těchto velkoformátových podvodů však prvorepublikovou společnost značně vzrušila i vražda Otýlie Vranské, a to především kvůli způsobu, jakým bylo odklizeno její tělo. Vrah ho rozřezal a jednotlivé kusy poslal vlaky na různá místa. Klid veřejnosti nedodával ani fakt, že policii v čele se slavným radou Josefem Vaňáskem se nepodařilo vraha Vranské lapit.
