Proč nedráždit opice: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

26.11.2016 - Richard Jaroněk

„Nekrmte paviány! Velmi nebezpečná zvířata!“ dočte obtloustlý turista a pousměje se nad přílišnou horlivostí místních obyvatel. Po setkání s těmito drzými a silnými zvířaty se bude na toto sdělení příště určitě dívat jinak

Po boji -<p>Pravděpodobný důsledek šarvátky mezi vůdcem smečky a mladším samce</p>
Po boji -

Pravděpodobný důsledek šarvátky mezi vůdcem smečky a mladším samce


Reklama

Mys Dobré naděje znám jako své boty včetně většiny zvířat, která zde žijí. Když budete mít štěstí, narazíte tady na přímorožce kapského či stejnojmennou zebru a pár antilop. O všudypřítomné damany či skalní králíčky není nouze a skupinka pštrosů bude vždy kousek od samotného výběžku mysu. Když se pořádně rozhlédnete, určitě tak v úseku pěti kilometrů najdete migrující tlupu paviánů, kteří už dávno nemají respekt před člověkem.

Paviání sousedstvo

Paviáni jsou v Krugerově národním parku či rezervacích velmi divoká zvířata. Člověka sice znají, ale sotva pozorovatel stáhne okénko svého džípu, pavián ustoupí, nebo je ve střehu – připraven okamžitě utéct. Mají v těchto místech své nepřátele a jsou tady loveni. Proto ta bdělá pozornost, která se v přítomnosti lvů či levhartů určitě vyplácí.

Na Mysu Dobré naděje ale pavián žádné nepřátele nemá. Dravci zde již nežijí a potulující se psi či kočky pro něj nejsou hrozbou. Možná tak pro opičí mládě, pokud ale zaběhlý pes netuší, jak dokáže být paviání matka nekompromisní při ochraně své vyděšené drobotiny. Opice jsou na denní kontakt s lidmi zvyklé a stará koloniální města Fishoek, Muinzenberg, Simonstown či na druhé straně hory legendární Scarborough – město neslavně známé trhy s otroky – jsou s primáty v neustálém kontaktu.

Klika není překážka

Paviáni se za léta soužití naučili využívat i nechtěné lidské pohostinnosti. Denně rabují popelnice a místní obyvatelé vymýšlejí stále důmyslnější zabezpečení pro své odpadky – od mříží až přes otočná víka popelnic tak těžkých, že i silný chlap má co dělat, aby vršek nadzvedl a odhodil plechovku od piva. Není se co divit, vždyť paže paviána by v duelu „na páku“ přetlačila i trénovaného kulturistu.

TIP: Město, kterému vládnou opice aneb Soužití lidí a zvířat

Zahrady jsou obehnány vysokými ploty a ostnatými dráty, ale opice si cestičku vždy najdou. Vniknou i do nezabezpečených domů a rabují lednice. Klika pro ně není překážkou. Nic, co jde otočit, odšroubovat či odháknout, není pro tyto všetečné chlupáče problém. Místní znají paviány natolik, že se s nimi vždy snaží vyjít. Setkání s turisty ovšem někdy dopadají dost katastrofálně ...

Piknik s rodinkou

„Podívejte, tamhle sestupují z hor paviáni,“ ukazuji kamarádům skupinu asi pěti odrostlejších mláďat důstojně kráčejících ze skal porostlých lišejníky. Vůdčího samce jsem ještě nezahlédl, ale daleko nebude. Vždy tlupu vede, za ním jdou matky s mláďaty a nakonec mladíci, kteří by se chtěli pářit se samicemi a jednou vést tlupu. Dokud ovšem pokaždé dostávají za vyučenou od nejstaršího a šrámy ozdobeného samce, nemají šanci.

Paviáni projdou okolo a vůbec si nás nevšímají. I když dělají, že tu ani nejsme, dobře si nás už z dálky prohlédli. Velmi dobře vědí, že u nás nenajdou nic k snědku. Vtom však u cesty zastavila bílá dodávka. Posuvné dveře se pootevřely, tatínek ukázal dětem chlupaté opičky a maminka rozdala ratolestem povinné vitamíny – jablka. Chtěl jsem na turisty houknout, ale už bylo pozdě. Za kamenem ukrytý samec se prudce vymrštil a v mžiku skočil otevřenými dveřmi rovnou do auta. Jekot, řev a nadávky ... a rodinka byla okamžitě z auta venku.

Pán auty i tlupy

Statečný tatík se rozhodl, že nezvaného agresora z vozidla stůj co stůj vyžene. A to všemi prostředky. Popadl kámen a naznačil hod rukou, jenže léty bojem ostřílený paviání samec není toulavý pes. Dříve než muž stačil úplně zvednout paži, pavián se vymrštil z auta a vrhl se proti svému sokovi. Zastavil se na dotek od jeho břicha a celý se nahrbil. Vycenil žluté ostré zuby a spodní a horní pysky převrátil úplně dozadu přes celou mordu. Zařval a turista strnul. S obrovskými tesáky namířenými na žaludek se těžko diskutuje. Bylo jasné, že pavián by neměl sebemenší problém se do nepohodlného turisty zakousnout a ošklivě jej potrhat.

Muž ustoupil a svěsil ruku s kamenem. Pavián ještě chvíli čekal a když se ujistil, že otec rodiny již nebude horlivě hájit prostor vozu, hrdě se do auta vrátil. Situace zatím využili odrostlejší konkurenti, kteří si z auta taky chtěli něco odnést, ale stačilo lehké zavrčení, aby mladíci zmizeli z bezprostřední blízkosti tesáků.

Jenom malý předkrm

„S tím už nic nenaděláte,“ přikláním se k pěnícímu muži. „Sežere jen jídlo, co máte v autě a ostatní tam nechá,“ snažím se jej uklidnit, ale jakoby mě ani nevnímal. Rázně vykročil směrem k autu. Ještě jsem na něj chvíli mluvil a snažil se jej odradit, ale zbytečně. Asi naštěstí pro něj vyskočil pavián ven dřív, než turista došel k otevřeným dveřím. Otec rodiny se zarazil, pavián si jej odhodlaně změřil a v klidu odkráčel za auto. Jablka skončila v jeho žaludku a zdálo se, že plechová krabice už nic chutného nenabízí.

Zhrzený manžel otevřel zadní dveře a vytáhl velký plastový box na piknik. Bouchnul dveřmi, zkontroloval, zda jsou všechna zavřená a vydal se za rodinou, která sledovala dění dobrých padesát metrů od auta. To již začali zastavovat další řidiči, aby si nafotili tlupu paviánů, křižujících cestu na Mys Dobré naděje.

Muž naštvaně zavelel zbytku rodiny, že sejdou níž k moři a tam si dají svačinku. Daleko od těch protivných opic! Paviání samec ale zdaleka nebyl okousanými jablky zasycen, svůj apetit jen trochu podráždil. Jakmile spatřil tatíka šlapajícího podél cesty s velkou bednou, rozběhl se. Ženy a děti z okolních aut začaly ječet a muž se otočil. Pavián uchopil madlo boxu a jedním švihnutím mu celý, viditelně těžký box, vytrhl z ruky. Pak v klidu odtáhl bednu na okraj silnice. Velmi dobře věděl, že usadit se uprostřed cesty je holý nesmysl a okolo projíždějící auta by jej jen rušila od slibně vypadající hostiny.

Nerovný souboj

Muž zrudl a vztekem sotva popadal dech. Ještě se nepoučil a hledal způsob, jak napravit svou reputaci. Tu měl zachránit mohutný suchý klacek povalující se u cesty. Otec šokované rodinky vypadal v tu chvíli jako chroptící neandrtálec útočící na šavlozubého tygra. Klackem máchal jako mohutným kyjem, ale pavián si své postavení v tlupě nezasloužil jen tak náhodou. Byl již protřelý bitkami a nějaký ten obtloustlý turista v bílých šortkách a s klackem nad hlavou jej hned tak nevystraší. Nechal bednu bednou a tryskem vystartoval proti útočníkovi.

Samec cválal proti útočníkovi jako z udidla utržený kůň. Tatík jej chtěl klackem uhodit, ale výpad paviána byl mnohem prudší. Vyskočil do výšky a všemi tlapami se zabořil do jeho těla. Rychlost výpadu byla tak razantní, že muž zavrávoral a dopadl na záda do prachu krajnice. Pavián byl v mžiku zpět na zemi na všech čtyřech a vztekle cenil tesáky. Zvalchovaný tatík se pomalu postavil a chtěl ještě jednou popadnout klacek, který mu vyletěl z rukou. S tím ale pavián počítal a sotva muž natáhl ruku, vůdce tlupy se znovu rozběhl. Muž pajdal, klopýtal a rychle ustupoval. Byl jsem od něj pár metrů a jen jsem stačil zavolat, ať se už o nic nepokouší. Není v lidských silách měřit se s mnohem silnějším paviánem. Dominantní samec pochopil, že tady mu už žádné nebezpečí nehrozí a vracel se k boxu. „To byla hloupost, s tím jídlem,“ podotýkám ještě a z pohledu postiženého je jasné, že kdyby měl ještě klacek v ruce, schytal bych to za paviána.

Piknik trochu jinak

Samec se uvelebil v zelené trávě a piknikový box převrátil na jednu stranu. Okolo něj se shromáždilo několik dorostenců, ale žádný se neodvážil blíž jak na dva metry. I já jsem si sedl do stejné vzdálenosti a šéf tlupy se na mě upřeně podíval. Sklopil jsem zrak a úmyslně obrátil hlavu na stranu. Rozdivočelý bojovník by si můj pohled z očí od očí mohl vyložit jako výzvu k boji a rozdat si to i se mnou. Dělal jsem, že seřizuji fotoaparát a samec si mě přestal všímat. Při prvních výbojích blesku pak jen pokrčil obočí, ale když usoudil, že jej opravdu nechci připravit o jídlo, v klidu otevřel první plastovou krabici. Rodinka připravená o krásný romantický zážitek mezitím skočila do auta a zmizela.

Pod nohy paviána se vysypalo deset úhledně zabalených hot-dogů, které samec po první zkušenosti začal zručně zbavovat štiplavé hořčice a jeden za druhým pojídat. Pohodlně seděl, pozoroval oceán a sem tam zkontroloval smečku. Pravou prackou lehce držel páreček a levou se škrabal na intimních partiích. Když s párky skončil, vytáhl další krabici plnou hamburgerů.

Pavián v roli fotografa

Za mými zády přibrzdil autobus plný japonských turistů. Z autobusu to muselo s boxem uprostřed vypadat jako piknik mezi mnou a paviánem, takže japonské kompakty cvakaly jako o závod. Dva paviání dorostenci se velice zajímali o můj širokoúhlý objektiv. Viděli se v něm a neustále na něj sahali prsty či jej olizovali. Otočil jsem fotoaparát hledáčkem k nejodvážnějšímu paviánovi a přiložil jsem mu jej k oku. Samozřejmě jsem jej pevně držel. „Dívej, dívej, co dělá ten pavián!“ křičeli turisti a řehtali se na celé kolo. Prohnutý pavián měl oči doslova zabořeny na hledáčku a možná přes něj opravdu viděl autobus plný turistů. „To víš,“ říkám mu, „to není žádná šunka, to je Nikon!“

Paviání samec mezitím spořádal i poslední bagetu. Ještě naposled hrábl do boxu a vytáhl láhev s džusem. Elegantně odšrouboval víčko, položil plnou láhev pomerančové šťávy na bednu a džus začal téct. Sklonil pod něj hlavu, jako když my pijeme z kohoutku. Po vydatném jídle bylo třeba žaludek propláchnout. Dopil poslední kapku, otočil se na zadku zády ke mě, vystrčil břicho a prohlížel si okolí: „To je dřina, ten život,“ určitě si myslel, „pořád někde shánět potravu!“ meditoval. Pak jen dlouze zívl, zvedl se a ladným krokem odešel.

Paviání z Kapska prostě nejsou žádní svatouškové a když se chtějí bezpracně najíst, musí ukázat ostré lokty. Díky velkému návalu turistů, kteří je bohužel až příliš často považují za neškodné hračky, se jim to podaří každý den několikrát.


Paviáni nejsou na hraní

Paviání samci dorůstají i metrové výšky a váží bezmála půl metráku. K jejich vzrůstu připočtěte nespornou fyzickou sílu, špičáky, které mohou být delší než tesáky lva (více než 7 centimetrů), čelisti, jež silou skusu mezi primáty předčí zřejmě jen gorily a vyjde vám, že s paviány není radno si zahrávat.

Když je tlupa paviánů v přírodě napadena, dovede tyto své přednosti organizovaně využít a jsou známy případy, kdy napadení paviáni zabili útočícího levharta. Zkušení levhartí lovci proto vyhledávají osamocené paviány a na mobilizovanou tlupu neútočí.

  • Zdroj textu:

    Příroda 6/2010

  • Zdroj fotografií: Richard Jaroněk

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907