Pryč s absolutistou: Proč zaútočil mladý Maďar na Františka Josefa?

13.05.2022 - Jiří Pernes

Rakouská říše se z dosud nepoznaných revolučních otřesů nechala vyvést jistou rukou mladého a perspektivního císaře Františka Josefa I. Nechybělo ale mnoho, aby monarchie o svou hlavu po necelých pěti letech vlády zase přišla

<p>Pobočník <strong>O‘Donell</strong> (vlevo) a špeditér <strong>Josef Ettenreich</strong> se snaží zastavit atentátníka Libényiho, napřahujícího se k další ráně. Olej <strong>Johanna Josepha Reinera</strong> z roku 1853.</p>

Pobočník O‘Donell (vlevo) a špeditér Josef Ettenreich se snaží zastavit atentátníka Libényiho, napřahujícího se k další ráně. Olej Johanna Josepha Reinera z roku 1853.


Reklama

Pokud to mladému Františku Josefovi I. pracovní program dovolil, měl ve zvyku vyrazit každého dne v poledne na procházku do vídeňských ulic. Udělal to i 18. února 1853, kdy došel až na baštu nedaleko Korutanské brány. O tom, že se zajištěním císařovy bezpečnosti si nedělal on ani dvůr starosti, svědčí skutečnost, že společnost mu většinou dělal jen jeho pobočník plukovník Maxmilián Karel hrabě O'Donell von Tyrconell.

Tak tomu bylo i onoho osudného dne. Panovník byl od dětství vychováván jako voják a sám se za vojáka pokládal, takže nebylo divu, že když na baště uslyšel zvuk vojenské trubky a hlasité povely, srdce mu velelo, aby se podíval, zda se opravdu jedná o jeho milovanou armádu. Nemýlil se. Na prostranství v městském příkopu pod ním cvičila vojenská jednotka. To bylo divadlo, které si nemohl nechat ujít. Opřel se o cihlovou zídku, která sloužila jako zábradlí, a soustředěně výcvik pozoroval. Jeho pobočník hrabě O'Donell udělal to samé a oba muži na chvíli přestali vnímat, co se děje za jejich zády. Toho využil jakýsi mladík, který se na císaře znenadání vrhl s výkřikem „Éljen Kossuth! – Sláva Košutovi!“ a dlouhým nožem mu zezadu zasadil ránu do krku. 

Zápas o život

Otřesený panovník odskočil od zídky a obrátil se tváří k útočníkovi. Když spatřil, že na něj znovu útočí a chce jej bodnout podruhé, tasil šavli a postavil se mu na odpor. To však již přiskočil plukovník O'Donell a pustil se s neznámým do zápasu. Rozběsněný atentátník kolem sebe mával dlouhým nožem jako šílený, takže se při tom dokonce sám zranil na ruce. Zdolat jej O'Donellovi pomohl až další muž, vysoký a urostlý, který násilníka povalil na zem a začal do něj bušit pěstmi.

Zraněný panovník stál opodál a pravou rukou si k silně krvácející ráně tiskl bílý šátek. Když viděl, že jeho pobočník útočníka odzbrojil, řekl druhému muži: „Schlagen Sie ihn doch nicht mehr! – Netlučte ho už přece!“ To již přispěchali další lidé, kteří se do útočníka pustili. Podle tehdejších novin měl namále, neboť jen „s obtíží spravedlivému hněvu rozdrážděného a se všech stran se hrnoucího lidu vyrván býti mohl“.  

O'Donell později do policejního protokolu uvedl: „Při tomto zápasu jsem měl náhle pocit, že mi někdo překáží. Zpočátku jsem si myslel, že to jsou vrahovi spoluspiklenci, ale brzy jsem zjistil, že to byli poctiví lidé, kteří mi přispěchali na pomoc.“

Tím prvním, který se do útočníka pustil a O'Donellovi pomohl nejvíce, byl vídeňský občan a majitel špeditérské firmy Josef Ettenreich. Císař se shluk lidí, který se kolem nich rychle vytvořil, snažil uklidnit. „Nic to není! Já tím jen sdílím osud svých statečných vojáků v Miláně,“ řekl a narážel tím na několik dní starý útok italských povstalců na rakouskou armádu, při němž bylo 12 vojáků zabito a 25 těžce a 49 lehce zraněno. Událost na veřejnost silně zapůsobila a lidé o ní dlouho hovořili.  

Rozhodovaly centimetry

Ačkoliv František Josef I. zachovával klid, vypadalo jeho zranění zle. Silně krvácel, jeho uniforma byla potřísněná krvavými skvrnami. Po příchodu policie, jíž předal zneškodněného atentátníka, doprovodil hrabě O'Donell panovníka do nedalekého paláce arcivévody Albrechta (dnešní Albertinum), kde se mu dostalo nejnutnějšího ošetření. Pak císař odjel kočárem do Hofburgu. Když dvorní lékaři Josef Wattmann a Johann Seeburger podrobili Františka Josefa I. důkladné prohlídce, zjistili, že měl obrovské štěstí. Rána byla dost dlouhá a silně rozevřená, proto tolik krvácela, nebyla však bezprostředně životu nebezpečná.

Svoji roli údajně sehrála skutečnost, že v okamžiku atentátníkova útoku vykřikla zděšením jistá žena, která císaře sledovala z okna protějšího domu. To způsobilo, že se František Josef I. prudce obrátil a v důsledku toho jej čepel nezasáhla přímo do týlu, nýbrž vnikla do límce uniformy a poranila šikmo na krku. „Ostří nože, které šlo límcem uniformy a kravatou, odrazilo se na záponce kravaty i mohlo jenom nepatrně v šikmém směru do kůže na krku proniknouti,“ stálo ve zprávě o atentátu.

Zranění tedy nebylo těžké, ale na důrazné doporučení lékařů musel panovník strávit několik dnů na lůžku. Je třeba si uvědomit, že nebezpečí komplikací reálně trvalo, neboť tehdy neexistovala antibiotika a situaci mohla zhoršit případná infekce. Tím spíš, že hrabě O'Donell údajně ránu po útoku vysál, neboť se obával, že vražedná zbraň mohla být potřena jedem.  

O chování Františka Josefa I. bezprostředně po útoku máme svědectví od jeho nejbližších. Císařův mladší bratr arcivévoda Karel Ludvík byl shodou okolností také na procházce, nedaleko paláce arcivévody Albrechta. Od rozčilených lidí na ulici se dozvěděl, co se přihodilo, a hned do Albertina pospíchal. O dva dny později svůj zážitek popsal dalšímu z císařských bratrů, arcivévodovi Ferdinandovi Maxmiliánovi, který si v té době odbýval vojenskou službu u námořnictva v Terstu. „Spěchal jsem do Albrechtova domu (…) a viděl jsem v předpokoji stát císaře, obdivuhodně chladnokrevného a naštěstí už obvázaného. Byl velkolepý a tvrdil, jako obvykle vždy říká: ‚Vůbec nic to není.‘ Nezdálo se, že by se změnil, i když ztratil tolik krve. Seeburger byl taky hned na místě. Popsat, jak vypadal on, hrabě Grünne (nejvyšší hofmistr císaře Františka Josefa I.) a všichni kolemstojící, je nemožné; všichni byli bílí a zelení a všechny údy se jim třásly.“ 

Za svobodu Uher

Atentátníka policie tvrdě vyslýchala, protože měla všechny důvody domnívat, že nebyl sám, kdo útok připravoval. Mínila, že se jedná o rozsáhlé spiknutí uherských vlastenců. Ale přestože součástí výslechu byl dvojí trest patnácti ran holí, jméno žádného případného spolupachatele János Libényi neuvedl, takže policie nakonec dospěla k závěru, že jednal na vlastní pěst, což byla nejspíš pravda.

Jako hlavní motiv svého činu Libényi uváděl situaci v Uhrách po potlačení revoluce let 1848 a 1849, popravy, perzekuci a útlak, které v poražené zemi zavládly. Opakovaně tvrdil, že chtěl císaře zabít proto, aby svou „vlast osvobodil od současné poroby“. Vojenský soud ve Vídni jej 23. února 1853 odsoudil k trestu smrti. O tři dny později, 26. února, skončil jeho život na popravišti na kopci Wienerberg v jižní části hlavního města.

TIP: Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

Po vynesení rozsudku kupodivu požádal císaře o milost. František Josef I., který musel každý trest smrti schválit a bez jeho podpisu žádná exekuce nemohla proběhnout, mu ji ale odmítl udělit. Nedělal to z pomstychtivosti. Byl skutečně hluboce přesvědčen, že tomu, kdo se opováží vztáhnout ruku na život svého panovníka, nepatří nic jiného než smrt. Nicméně jistou dávku velkorysosti přece jen projevil. Když se od vyšetřujících orgánů dozvěděl, že Libényi ve Vídni živil svoji starou matku, která by po jeho smrti zůstala zcela bez prostředků, nechal jí vyměřit malý doživotní důchod, a teprve pak rozsudek smrti podepsal.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ivanov byl rozhodnutý oplodnit ženy šimpanzím spermatem bez toho, že by jim prozradil, oč jde.

Zajímavosti

Kavachi je jednou z nejaktivnějších podvodních sopek Tichého oceánu.

Věda
Historie

Sugestivně tvarovaná reflexní mlhovina IC 2118 ze souhvězdí Oriona, zcela pochopitelně známější pod názvem Hlava čarodějnice, září především odraženým světlem hvězdy Rigel, kterou upřeně „sleduje“.

Vesmír

Srovnání velikostí sovětských obrněnců v památníku v pevnosti Brest. Zleva SU-100, T-44, T-34/85 a ISU-152.

Válka

Před 130 až 115 tisíci lety zase na našem území panovalo vlhké středomořské podnebí. Hladina moře v té době stoupla natolik, že se ze Skandinávie stal ostrov.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907