Pyrenejští sběrači kostí: Cesty za orlosupy do Tádžikistánu a Španělska

S orlosupem bradatým jsem se poprvé setkal kdysi dávno v tádžické rezervaci Ramit. Stál jsem brzy ráno na břehu řeky, když náhle, aniž jsem ho předtím zahlédl, prolétl orlosup pár metrů ode mne. Byl tak blízko, že jsem slyšel svist jeho křídel…

23.05.2020 - Jan Ševčík



Navzdory prvnímu blízkému a zcela neplánovanému setkání jsem si na další „schůzku“ s orlosupem bradatým (Gypaetus barbatus) musel dost dlouho počkat. V Tádžikistánu jsem sice v dalších dnech mohl impozantní dravce pravidelně pozorovat, ale plachtili vysoko kolem horských štítů. Často létali ve společnosti orlů skalních, nebo v zelených pahorcích v předhůří pátrali po želvách stepních. Jejich charakteristické siluety jsem bohužel zahlédl vždy jen z velké dálky.

Lákání bez výsledku

Jedinou možností, jak se k orlosupům dostat blíž, bylo přilákat je na potravu. Ve svém nadšení jsem umluvil místní kluky, aby mi pomohli odtáhnout do kopců mršinu osla, kterou jsem našel za jednou z vesnic. Za celý den bohužel byly jedinými návštěvníky této „újedi“ špačkům příbuzné majny.

Při jiné cestě do Tádžikistánu jsem pro změnu marně trávil několik dní v krytech u zbytků mršin jelenů bucharských, jež tu zanechali vlci. A jednou jsem dokonce na horský hřeben táhl asi 300 metrů vysoko mrtvého německého ovčáka, kterého jsem našel sraženého autem u silnice. Ani v tomto případě jsem neměl štěstí, plátěný kryt se celý den zmítal ve vichru a vše zaplašil. Jediným fotografickým úlovkem tádžických orlosupů tak po několika návštěvách byly pouze několik centimetrů velké siluety. Ty více než mohutné letce připomínaly kříž vznášející se v mracích kolem horských vrcholů.

Kontakt s požehnáním úřadů

Dnes už je všechno jinak a neexistuje snad jediné atraktivní zvíře, které by nebylo využito pro komerční účely. Pro fotografy a filmaře jsou po celém světě zřizovány stabilní úkryty a připraveni průvodci. Získání snímků ať už medvědů lovících na Aljašce lososy, nebo orlovců ve Finsku, je pouze otázkou peněz.

Nevyhledávám tento způsob fotografování, ale v případě orlosupů jsem musel udělat výjimku. Potkat v přírodě tohoto velmi vzácného ptáka je totiž věcí velké náhody, získat kvalitní snímky bez složité přípravy je téměř nemožné. Ve Španělsku, kde jsou v rámci Evropy podmínky pro fotografování těchto dravců asi nejideálnější, se lze navíc k orlosupům dostat pomocí krytů u krmišť pouze na základě povolení příslušného ministerstva.

Když krouží supi

Máme za sebou přesun letadlem z Prahy do Barcelony a odtud autem asi 200 kilometrů na sever do předhůří Pyrenejí. Přespali jsme v malé horské vesnici a ještě nás čeká jízda terénním autem po kamenitých cestách do hor. Asi po dvou hodinách ve voze jsme u cíle.

V nadmořské výšce asi 1 600 metrů, na okraji pláně mezi horskými svahy, je vybudována stabilní pozorovatelna. Slouží nejen pro fotografování a filmování, ale především pro výzkum populací mrchožravých dravců.

Rychle zalézáme do krytu a připravujeme kamery, naši průvodci mezitím rozhazují po planině potravu. Dravce mají přilákat asi čtyři plastové sudy masa a kostí ovcí a dalších hospodářských zvířat, které byly den předtím získány od místních farmářů. Je vidět, že ptáci jsou na přikrmování zvyklí. Nevysoko nad námi už krouží desítky supů a stále přilétají další.

Prach zvířený stovkami křídel

Sotva auta našich průvodců zmizí z dohledu a utichne i hluk vzdalujících se motorů, začíná neskutečné divadlo. Z oblohy se snáší desítky supů a pláň před naším úkrytem je jimi za chvíli doslova pokrytá. Jsou jich minimálně dvě stovky. Hladově se vrhají na potravu a mávání jejich mohutných křídel tak rozvíří prach, že přes mlžnou clonu zpočátku není pořádně vidět.

Teprve po chvíli, když vzrušení trochu opadne a prach klesne, se můžeme ve spleti křídel orientovat. Jsou zde převážně supi bělohlaví, daleko vzácnějších supů hnědých je zřejmě jenom pět. Navíc se zdržují poměrně daleko od krytu, na opačném konci pláně. Druhové spektrum doplňuje několik vran, straky a krkavci a dokonce dvě lišky, které občas vyběhnou z křoví, aby mezi supy ukořistily kousek masa.

Polykači neskladných soust

Jsem trochu nervózní, protože orlosup, hlavní objekt mého zájmu, se ještě neobjevil. Naše povolení pro tuto lokalitu platí pouze jeden den, a tak není času nazbyt. Další dny sice budeme trávit v jiných krytech na jiných lokalitách, ale tam už je setkání s tímto dravcem méně pravděpodobné.

Zhruba po půl hodině, kdy už většina potravy zmizela v žaludcích supů, mnou projede příjemné mrazení. Nad plání se objevuje charakteristická silueta s úzkými křídly a dlouhým, klínovitým ocasem. Pták několikrát zakrouží a nakonec usedne na protější straně krmiště. Popadne do zobáku kus kosti a bez ohledu na značnou velikost sousta jej naráz spolkne. Podle převážně černého zbarvení jde o mladého jedince. Za chvíli se objevují další orlosupi včetně dospělých, celkem se jich během dne vystřídá na planině víc než deset. Je fascinující, jak velké nebo spíš neskladné kosti do sebe dokážou nasoukat.

Čističi alpských luk

Kosti spolu se šlachami, chrupavkami a zbytky masa tvoří základ potravy orlosupů. Agresivní žaludeční šťávy o pH rovnajícím se zhruba jedné dokonale rozpustí kosti, které obsahují energeticky bohatý morek. V případě, že je kost na spolknutí příliš velká, dokáže ji orlosup rozbít tak, že ji z velké výšky pustí na skálu. Podobně rozbíjí o skály i želvy. Méně často loví i živá zvířata. Větší kořist, třeba kamzíka, dokáže v letu srazit z prudkého svahu. Z minulosti je popsáno i několik málo útoků na člověka, resp. malé děti. Díky hlavní složce potravy je orlosup také nazýván „rozbíječ kostí“ nebo „čistič alpských lučin“.

Křídla za zavřenými víčky

Přestože se na planině za celý den vystřídá několik orlosupů a občas jsou tu pohromadě i tři naráz, nedá se říct, že by se nám nějak předváděli. Většinou se zdržují na protilehlém okraji krmiště a jenom vzácně se některý z nich přiblíží ke krytu. Pozdě odpoledne, když je veškerá potrava zlikvidována, všichni ptáci postupně mizí. Za soumraků pro nás přijíždí auto, čeká nás přesun na jiné lokality.

TIP: Orli jestřábí: Dravci se španělským temperamentem

Další dva dny fotografický maratón pokračuje, bohužel už ale bez orlosupů. Čas rychle utíká a je tu poslední večer. Balíme a vracíme se z hor zpět do civilizace. Když o několik hodin později v letadle zavřu oči, stále před sebou vidím změť orlosupích a supích křídel.

Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus)

  • Řád: Dravci (Accipitriformes) 
  • Čeleď: Jestřábovití (Accipitridae) 
  • Velikost: Nejmohutnější dravec Starého světa. Na délku měří až 125 cm při hmotnosti 6–7 kg. Rozpětí jeho křídel může dosáhnout až 2,85 metru.
  • Kde žije: Je to typický druh vysokých hor, i když za potravou občas slétá i do nižších poloh. V oblasti Mount Everestu byl údajně pozorován až ve výšce 7 500 metrů.
  • Výskyt: Patří také k nejvzácnějším ptákům Evropy. Kvůli intenzivnímu pronásledování a kladení otrávených návnad byl na řadě míst téměř vyhuben, teprve v posledních letech se jeho početnost v Evropě pomalu zvyšuje a orlosup znovu některé původní lokality obsazuje. V Alpách byl dokonce úspěšně reintrodukován. Nejpočetnější evropská populace sídlí v Pyrenejích, na francouzské straně hnízdí 25–30 párů, na španělské neuvěřitelných 120–130 párů. Mimo Evropu obývá řadu horských oblastí Afriky a Asie.
  • Hnízdo: Mohutnou stavbu z větví o průměru více než jeden metr, si staví na římsách a ve výklencích nepřístupných skalních stěn.
  • Mláďata: Samice snáší 1–2 vejce, ale obvykle vyvede jenom jedno mládě, které pohlavně dospívá v pěti letech.

Další články v sekci