Raději císař než car: Finští dobrovolníci v německé armádě

V době vypuknutí Velké války tomu bylo zhruba sto let, co se Finsko stalo součástí ruské říše. Po většinu 19. století panoval v zemi relativně klid, avšak postupem času prodělali Finové národní obrození, které společně s rusifikační politikou Sankt-Petěrburgu vedlo ke stále silnějšímu volání po nezávislosti.

(Ne)ušetřeni od války

Když přišel světový konflikt, několik set vojáků odešlo dobrovolně bojovat za svou širší vlast; jako nejslavnějšího Fina sloužícího carovi můžeme jmenovat proslulého generála Carla Mannerheima. Zbytek mladých mužů zůstal služby v armádě ušetřen, protože se Finsko z této povinnosti pravidelně vykupovalo. Situaci však zkomplikovala dislokace 125 000 ruských vojáků v zemi tisíců jezer, navíc se šuškalo, že Petrohrad (přejmenován v létě 1914) hodlá zrušit finskou autonomii.

To ostatně na podzim 1914 potvrdilo i několik centralistických vyhlášek. Mezi studenty se začal objevovat názor, že proti ruskému útlaku je třeba bojovat, a hnutí začalo pomalu pošilhávat po Berlínu, jenž měl pomoci vybojovat malé zemi nezávislost na východní velmoci. Němci pochopitelně hodlali využít všech možností, jak svého nepřítele oslabit, a tak v lednu 1915 umožnili dvěma stům dobrovolníků z Finska absolvovat vojenský výcvik.

Nábor „rekrutů“ zajišťovaly proněmecké kruhy v zemi, přičemž budoucí vojáci museli nejprve překročit hranici do neutrálního Švédska. Cesta však nebyla jednoduchá, dobrovolníci museli urazit dlouho vzdálenost, mnohdy pěšky či na lyžích. Druhá trasa znamenala přeplout lodí Botnický záliv do města Uumaja. Ze Švédska pak vedly jejich kroky do německého tábora v Lockstedtu.

Místo vojáků skauti?

Koncem února 1915 dorazilo do Německa 189 mladých Finů, kteří však místo vojenských uniforem nafasovali skautské stejnokroje. Později je sice nahradily vojenské mundúry, Berlín se ale zpočátku chtěl vyhnout nepříjemnostem na diplomatickém poli. Němci dobrovolníky systematicky připravovali k tomu, aby mohli v případě potřeby zaujmout důstojnické funkce ve finské armádě. Vzhledem k tomu, že se výcvik zpočátku podobal skautským kursům, stal se velitelem tábora major Maximilian Bayer, jenž stál před několika lety u zrodu tohoto hnutí v Německu.

Už v srpnu 1915 podepsal německý císař Vilém II. dekret, jenž umožňoval rozšířit tuto dobrovolnickou formaci až na 2 000 mužů, současně ji však začlenil přímo do německé armády. V zemi tisíců jezer tak začal další „nábor“ a až do jara následujícího roku přijela do Lockstedtu ještě zhruba tisícovka Finů. Tentokrát se už jednalo o skutečný průřez společnosti, kromě dalších studentů oblékli německou uniformu dělníci, námořníci či farmáři.

Výcvik začíná

Spolu s novými rekruty rozšířil Bayer také výcvik. Zpočátku předávali instruktoři svým svěřencům základní vojenské znalosti o vedení pěchotního boje, nyní přibyla také ženijní či dělostřelecká nauka. Do jara 1916 se v Lockstedtu zformovaly dvě střelecké, kulometná a ženijní rota, k nimž později přibyly ještě dvě střelecké spolu s polním dělostřelectvem.

Na rozdíl od běžných německých rekrutů, které velení posílalo na frontu po absolvování základního výcviku, Berlín si finské dobrovolníky hýčkal a dopřával jim kvalitní přípravu. Nyní ale nadešel čas, aby vojáci získali také frontové zkušenosti. Vznikl tak 27. prapor královských pruských myslivců, jenž koncem jara zamířil na východní frontu v počtu 1 254 Finů a dvou stovek Němců převážně v důstojnických funkcích.

První krev

Prapor spadal pod velení německé 8. armády, která jej přidělila na nejsevernější úsek fronty do prostoru Rižského zálivu. Finové na svém úseku budovali polní opevnění a vykonávali hlídkovou službu v zemi nikoho. I když se čas od času dostali do přestřelky s nepřítelem, velení formaci do větších bojových akci zpočátku neposílalo, aby její příslušníci stihli načerpat životně důležité zkušenosti z fronty.

Pouze dělostřelci a sapéři se zapojili do větších akci, ale jen v rámci ofenzivní činnosti jiných německých útvarů. Během léta 1916 si válka vybrala mezi dobrovolníky první oběti. Dva muži padli v červnu v důsledku nepřátelského bombardování, o měsíc později zastřelil ostřelovač vojína Paavo Kinnunena a v srpnu zabil Ilmari Pahkajärviho dělostřelecký granát. Velení Finy převelelo na „živější“ úsek fronty a nadšení mnoha mužů záhy zchladila intenzivní bojová činnost.

Klesala morálka a v září se objevily také první případy odepření poslušnosti, které vyústily v odeslání několika jedinců do pracovního tábora. Před koncem roku byl prapor stažen do zázemí a dobrovolníci strávili Vánoce 1916 v Libavě (Liepāja). Po třech týdnech odpočinku se však muži vrátili na frontu, ale další bojovou činnost zastavila zima a vysoké mrazy. 

Sabotéři, partyzáni i důstojníci

Počátkem roku odešel od praporu velitel major Bayer a v březnu 1917 opět velení stáhlo Finy z fronty, tentokrát definitivně. Za několik měsíců v první linii načerpali vojáci bohaté zkušenosti, což se však neobešlo bez bolestivých ztrát. Tucet mužů padl, jeden zůstal nezvěstný, 49 utrpělo zranění a dalších 15 dobrovolníků zemřelo na tuberkulózu. Všichni jsou pohřbeni na území dnešní Litvy.

Domovem příslušníkům 27. praporu se na další téměř rok stala znovu Libava. Vojáci zde na jednu stranu našli zázemí v podobě kasáren, střelnice či vzdělávacích prostor po ruské armádě, na druhou stranu vázlo zásobování, nedostávalo se šatstvo a šířily se nemoci. I přes všechno nepohodlí pokračoval výcvik a proběhla i reorganizace formace – byla zformována druhá kulometná rota, jízdní oddíl a stále více důstojnických funkcí přebírali po Němcích Finové.

Berlín pořád počítal s tím, že se dobrovolníci brzy vrátí do vlasti s bojovým posláním, a tak vojáci prošli speciálními kursy sabotáže či vedení partyzánské války. Každý muž navíc absolvoval důstojnický výcvik, aby mohl po návratu do Finska převzít velení různě velkých jednotek. Kromě toho se Fini učili řídit a udržovat motorová vozidla, měli zvládat základní činnosti související s provozem na železnici i další technické úkoly. Jeden z důstojníků dokonce absolvoval pilotní výcvik.

Vyšší oficíři se pak podíleli na sepisování vojenských manuálů ve finštině. Za zmínku stojí také hymna finských myslivců . V Libavě napsal Heikki Nurmio text, jejž pak kurýři propašovali do Finska, kde zkomponoval hudbu významný skladatel Jean Sibelius. Výsledná píseň pak měla velký vliv na morálku dobrovolníků. 

Návrat do vlasti

První myslivci zamířili zpět do Finska už počátkem roku 1916. Jednalo se o speciálně vycvičené jedince, kteří zde prováděli sabotáže a škodili ruskému válečnému průmyslu, přičemž se jim například podařilo vyhodit do vzduchu velký sklad munice u města Kilpisjärvi. Carské úřady zadržely na dvě desítky záškodníků, většina jich pak skončila ve vězení v Petrohradu, přičemž na svobodu se dostali až během Říjnové revoluce (listopad 1917).

Přibližně v té samé době se na cestu do vlasti vydali také první příslušníci 27. praporu na palubě nákladní lodi Equity. Kromě myslivců se v podpalubí nacházelo také 7 000 pušek, velké množství munice a 4 500 granátů. Do konce roku 1917 je následovalo několik dalších po zuby ozbrojených menších skupin, které do Finska přepravovaly i ponorky.

V době, kdy země vyhlásila nezávislost na Rusku (6. prosince 1917), se však stále většina dobrovolníků nacházela v Libavě. Berlín zatím nijak nespěchal s jejich repatriací, protože nechtěl ohrozit mírová jednání v Brestu Litevském. Jakmile se však bolševici vzdali všech nároků na zemi tisíce jezer a uznali její nezávislost, mohli se myslivci začít chystat k návratu do vlasti. 

Do bílé uniformy

Začátkem února 1918 přišel rozkaz k rozpuštění 27. praporu a současně většina mužů podepsala závazek služby ve finské armádě novému veliteli podplukovníku Wilhelmu Thesleffovi, jenž do Libavy přijel jako zástupce nové finské vlády. Ta rázem získala výraznou posilu rodících se ozbrojených sil – 403 důstojníků a 727 poddůstojníků, všechno ostřílené veterány se zkušenostmi z frontových bojů a navíc s výborným výcvikem.

Podle některých historiků se tato síla ukázala jako klíčová v nadcházející občanské válce, v níž se střetli rudí s bílými, protože myslivci utvořili jádro budoucí finské armády. Většina těchto mužů se totiž po návratu do vlasti přidala na stranu bílých. Po slavnostní přísaze se jádro finského důstojnického sboru (téměř tisícovka mužů) nalodilo 14. února v Libavě na nákladní loď Arcturus a zamířilo k domovu.

Zde vykonali přehlídku před novým vrchním velitelem generálem Carlem Mannerheimem, po níž se myslivci rozjeli každý za svým novým umístěním v rámci finských vládních sil. Kapitola finských dobrovolníků v německé císařské armádě se sice definitivně uzavřela, nicméně tato epizoda stála u zrodu tradice finských myslivců (Jääkärit), která přetrvává dodnes.