Rekordman strýčka Sama: Největší „offroad“ světa měřil na délku 183 metry

Dvacáté století přálo unikátním a často i velmi svérázným projektům. Ve Spojených státech například vznikala gigantická vozidla určená pro dopravu nákladu do odlehlých polárních oblastí.

03.03.2024 - Norbert Rychlý



V roce 1939 spatřilo světlo světa 34 tun vážící a sedmnáct metrů dlouhé monstrum Antarctic Snow Cruiser (Antarktický sněžný křižník), určené k průzkumu Antarktidy. Mohutný Snow Cruiser v obtížných podmínkách sice nefungoval tak, jak se očekávalo a nakonec byl v Antarktidě opuštěn, ovšem autorství největšího „offroadu“ světa si nakonec stejně připsali Američané: Vývojáři texaské společnosti LeTourneau postupně navrhli několik verzí pozemních vlaků, které nepotřebovaly koleje ani silnice. Původně měly sloužit těžařům dřeva v odlehlých končinách Aljašky, kde neexistovaly komunikace, ale během 50. let se ozvala také armáda, jež plánovala uprostřed divočiny vybudovat 63 protiraketových základen.

První kolos VC-12 Tournatrain s nosností 140 tun vznikl v letech 1953–1954 a dostal promyšlený pohon: Dieselový motor Cummins o výkonu 358 kilowattů roztáčel generátor, jenž bezztrátově napájel elektromotory umístěné na každém kole. Výkon se tak rovnoměrně rozložil na všech šestnáct kol, což usnadňovalo zdolávání terénu. Konstruktéři také každou z podhuštěných pneumatik opatřili hlubokým vzorkem, aby na sněhu neklouzaly. 

Svérázný kolos zaujal i šéfy armádního Velitelství pro výzkum a vývoj, kteří jej vyzkoušeli v poušti, v zasněžených horách i na zmrzlých grónských planinách. V roce 1954 pak armáda objednala tři experimentální jednotky s označením LCC-1, z nichž nejdelší měřila dodnes nepřekonaných 183 metrů. Trojice pozemních vlaků uspěla, a roku 1958 byl tudíž podepsán kontrakt na modernější a vůbec poslední verzi TC-497 Overland Train Mark II, s výkonem 861 kilowattů.

Ve slepé uličce

Firma LeTourneau vybavila svůj transportní speciál 54 podhuštěnými koly o průměru přes tři metry, která rozkládala tlak soupravy na měkkou půdu a hravě překonávala spadlé kmeny i mohutné balvany. Nakládku usnadňoval jeřáb v zadní části a šestičlenná posádka zvládla transportovat 150 tun materiálu na vzdálenost kolem 650 kilometrů, a to rychlostí zhruba 32 kilometrů v hodině. Zkrátka se zdálo, že pozemní vlaky čeká skvělá budoucnost. 

Záhy se však ukázalo, že jde o slepou uličku vývoje. Do bojových podmínek se nehodily, protože byly nápadné a velmi zranitelné. Navíc se na scéně objevily těžké nákladní vrtulníky Sikorsky Skycrane, které byly rychlejší, úspornější a nezastavilo je skoro nic. Už na podzim roku 1969 tak největší „offroad“ světa skončil na šrotišti.


Další články v sekci