Revoluční sny „vídeňské kavárny“: Proti rakouským jakobínům tvrdě zakročila policie

Po dlouhých letech válek s Pruskem a s Osmanskou říší se vídeňské vládě podařilo oddálit na dlouhou dobu válečné nebezpečí ze strany těchto dvou tradičních rivalů. S Berlínem uzavřela monarchie mír roku 1779 v Těšíně a s Turky roku 1791 ve Svištově. Jenže klid zbraní byl Rakousku dopřán jen nakrátko. Už brzy nato byla rakouská říše vystavena nové válečné hrozbě, když jí 20. dubna 1792 vypověděla válku revoluční Francie. Tentokrát už nešlo jen obranu vlastního teritoria, ale o konflikt, který ohrožoval samotnou podstatu zavedeného společenského řádu. Revoluce přinesla nejen válku o území, ale také válku ideologickou.

Pronásledovaní liberálové

Mladý císař František II. ( 1792–1835) se rozhodl pro přímou konfrontaci s revolucí nejen na bojišti, ale i doma. Jeho odpor a přímo panický strach z revoluce se vystupňoval zejména po burcujících zprávách o nástupu jakobínského teroru a po popravě krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty roku 1793. V Rakousku nastala léta tuhé reakce, za níž došlo k pronásledování všech forem pokrokového myšlení.

Někdejší stoupenci reforem císaře Josefa II. se ocitli v defenzivě. Ti, kteří byli dosud hojně zastoupeni ve státním aparátu, se zalekli nastalé změny politického kurzu. Ztráceli rychle pozice v rozhodujících státních úřadech, jejich řady řídly, a nakonec se rozštěpili. Část z nich se podrobila nové vládě a zachovala legitimitu novému panovníkovi. Druhá část se stáhla do ústraní a brzy nastoupila cestu skryté opozice. Hleděli se semknout ve svých zednářských lóžích a společenských klubech k odporu vůči vládnímu režimu. V jejich řadách se soustřeďovali převážně pozdní osvícenci, a to vzdělanci z měšťanských vrstev, ale často i příslušníci šlechty.

Tito liberálně orientovaní opozičníci nacházejí živnou půdu také mezi studentskou mládeží. Rodící se demokratická opozice se pod dojmem francouzské revoluce radikalizovala. Diskusní kroužky se sice konaly většinou mezi čtyřmi stěnami lóží, salónů a společenských klubů, ale jejich členové o sobě věděli a udržovali mezi sebou spojení.

Sympatie s revolucionáři

Spojení se udržovalo zejména mezi vídeňskými kluby a nespokojenci v Uhrách. Stará přátelství josefínské inteligence jednotlivých zemí habsburské monarchie stále přežívala na úrovni osobních kontaktů, ale kdysi jednotné kosmopolitní osvícenské hnutí se rozvolnilo a diferencovalo. Skupiny radikálně naladěných intelektuálů se přizpůsobily podmínkám jednotlivých zemí monarchie. Vznikala tak lokální centra demokratické opozice – vídeňské, štýrské, uherské, české, moravské, haličské… Mnohem spíš než o široce založené politické hnutí šlo u nich o čtenářské a debatní kroužky či kluby, jejichž členové rozebírali nejnovější zprávy a studovali tisk, především ten, který se dostával do střední Evropy nejrůznějšími cestami z revoluční Francie. 

Příklad Francouzské revoluce neustále lákal. Převrat vyvolal v Rakousku sympatie u mnoha vzdělaných osvícenců už vyhlášením Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 a později také pro své pokrokové zákonodárství. Po nástupu teroru, a zvláště po popravě krále, u nich nadšení z revoluce značně opadlo. K tomu ovšem přispěla i protirevoluční opatření ze strany Vídně.

Některé opoziční skupiny však zašly dál a kladly si za cíl odstranění monarchie, nastolení společnosti svobody a lidských práv. Dospěli tak ve svých úvahách až k revoluci. To byl případ vídeňských nebo zvláště uherských takzvaných „jakobínů“, kteří však nebyli tak radikální jako ti francouzští (viz Kdo byli jakobíni?).

Požadavky nespokojenců

Určité signály opozice proti reakční a válečné politice císaře Františka II. se objevily už v prvním roce jeho vlády v podobě letáků a manifestů. Vláda reagovala vydáním dvorního dekretu z 21. prosince 1792, na jehož základě měly být trestány „paskvily, manifesty, provolání nebo jiné spisy toho druhu“. Policejní ministr hrabě Pergen dal sledovat místa, kde se shromažďovalo více lidí – zejména hospody a kavárny. Proto se musela opozice stále více stahovat do soukromí důvěrných kroužků, zednářských lóží a klubů, později označovaných jako „jakobínské“. Pouze v některých z nich dospěly diskuse k myšlence státního převratu a snad i přímo revoluce.

Tyto skupiny nespokojenců mohly pochopitelně působit jen ve větších městech monarchie, kde existovalo intelektuální zázemí pro rodící se politickou a sociální opozici. Nejdůležitějším centrem opozice bylo hlavní město Vídeň. Ani tady však nevytvořili „jakobíni“ masové hnutí, jako spíš síť menších skupin politicky angažovaných jednotlivců. 

Cíle a program formulovalo několik málo členů, kteří požadovali v prvé řadě zrušení feudálních výsad a privilegií a zlepšení sociálního postavení nejnižších vrstev společnosti. Cílů chtěli dosáhnout lidovým povstáním nespokojených rolníků a městské chudiny. Sami vídeňští jakobíni zůstali u sepisování revolučních veršů, politických katechismů a provolání k obyvatelstvu, v němž mohli v daných podmínkách vyvolat v nejlepším případě slabou odezvu, ale sotva vyburcovat lidové povstání.

Konečně kontakt s Francií

Nitky spiknutí se sbíhaly u několika osob, které byly po odhalení ocejchovány jako „strůjci komplotu“. Jedním z nejhorlivějších agitátorů byl baron Andreas Riedel, matematik a učitel na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, jenž se stal duchovní hlavou vídeňské spiklenecké skupiny. K Riedlovu okruhu patřili kromě jiných důstojník Leopold Billek z Billenberga, písař uherské dvorní kanceláře Georg Ruzsitska, soukromý učitel Heinrich Jeline, katolický farář Lukáš Frick, aktuár (nižší úředník) válečného soudu Kajetan Gilowsky von Urazova a také mladý hrabě Leopold Hohenwart, synovec vídeňského arcibiskupa. Několik z nich bylo svým původem a příslušností spojeno s českými zeměmi. Výraznou osobností v tomto týmu byl pražský rodák, poručík vídeňské posádky Franz Hebenstreit von Streitenfeld, který svým politickým radikalismem nejvíce připomínal skutečné francouzské jakobíny. Teoretik Riedel ctil v Hebenstreitovi muže činu a obdivoval se mu. Kdyby byly v Rakousku uzrály podmínky pro skutečnou revoluci, stal by se z Hebenstreita možná vídeňský Robespierre.

V dubnu 1794, kdy byla francouzská revoluční armáda na postupu, rozhodla se skupina kolem Hebenstreita a Riedla konečně k činu a vyslala dva muže do revoluční Paříže. Měli navázat kontakty s francouzskou revoluční vládou a předat jí také nákresy bitevního vozu opatřenému dlouhými čepelemi proti útoku jezdectva. Ministr Pergen i sám císař se však o této tajné misi dozvěděli dříve, než oba emisaři při návratu z Paříže překročili rakousko-švýcarské hranice.
Ostatní bylo už jen dílem policejní rutiny. Jako obvykle v takových případech se našel zrádce, který se vetřel mezi spiklence a všechno udal. V noci na 24. červenec 1794 past sklapla. Při velkém policejním zátahu byli hlavní spiklenci v počtu devíti pochytáni. V následujících dnech a týdnech bylo zatčeno více než třicet lidí.