Romanovci na trůn! Proč bojaři vybrali za cara pobožného nevzdělance Michaila Fjodoroviče?

V roce 1613 zvolil ruský zemský sněm Michaila Fjodoroviče Romanova carem. Proč si bojaři vybrali zrovna šestnáctiletého bigotního věřícího?

16.02.2023 - František Stellner



V roce 1547 se prvním ruským carem stal Ivan IV. Vasiljevič, známý též jako Ivan Hrozný, který vládl „Matičce Rusi“ pevnou rukou téměř čtyřicet let. Po jeho smrti nastala dynastická, politická a hospodářská krize, nazývaná „smutnoje vremja“.

V listopadu 1612 se v Moskvě konal volební sněm, na který byli sezváni významní bojaři, šlechtici, preláti, velitelé, kozáčtí náčelníci a zástupci jednotlivých měst. Během sněmu zavládla v katedrále atmosféra ostrého volebního boje, uchazeči o trůn vytvářeli skupiny svých podporovatelů a snažili se různými způsoby získat další, tím, že je přemlouvali, podpláceli nebo jim vyhrožovali. Zvolen ale nebyl Vladislav a ani Karel Filip oba z rodu Vasů a dostatečnou přízeň si nezískal ani skotský král Jakub I. V Moskvě záhy pochopili, že cizí princové nemají nejmenší šanci. Pravoslavnému Třetímu Římu, jak se Moskvě vzletně říkalo po pádu Cařihradu, těžko mohl vládnout katolík, luterán nebo anglikán... 

Omezená domácí nabídka

Po krachu zahraničních jednání se sněmovníci jali hledat vyvoleného mezi domácími šlechtici. Nejprve uvažovali o představitelích rodů Godunových a Šujských, které daly zemi panovníky během smuty. Jejich nevýhodou ale bylo, že nebyli přímými potomky zvolených carů. Navíc se mohli začít mstít těm, kteří jejich cary zradili nebo nepodporovali. Pověst Godunovů byla ke všemu zle pošramocena pomluvami, že otrávili poslední Rurikovce. Kromě toho se mluvilo o kandidatuře syna Lžidimitrije II., Ivana přezdívaného „Lasička“. Neměl šanci, neboť mu byl sotva jeden rok a vládla by za něj jeho matka, katolická Polka.

Z bojarů majících blízký vztah k předchozím gosudarům (starší označení ruského vladaře) zbýval šestnáctiletý Michail Fjodorovič Romanov, neboť jeho šestapadesátiletý otec, patriarcha vší Rusi Filaret, byl bratrancem posledního Rurikovce a teoreticky mohl být zvolen místo Godunova. Sám Filaret kandidovat nemohl, neboť byl duchovním, a hlavně živořil v polském zajetí. Dokonce nebylo ani jisté, zda vůbec žije.

Naděje si dělal také knížecí rod Golicynů, nicméně jeho populární hlava byla vězněna spolu s Filaretem v Polsku a zbylé členy považovala střední a nižší šlechta za naduté oligarchy, kteří by vládli jen ve prospěch bojarů. Představitelé knížat Mstislavských a Kurakinů si podkopali pověst spoluprací s Poláky, mnozí je považovali dokonce za zrádce. 

Naopak velmi populární vůdci protipolského povstání, knížata Požarskij a Trubeckoj, budili obavy, protože nebyli kompromitováni spoluprací se samozvanci ani s Poláky, takže mohli být až příliš spravedliví, rozpoutat nové řeže, spory a nepokoje. Říkalo se, že osvoboditel Moskvy Požarskij baží po koruně a že zaplatil obrovskou sumu těm správným lidem, aby ho na sněmu prosadili jako kandidáta na trůn. 

Jak prosadit nesmělého kandidáta

O tom, co se v katedrále odehrálo, nemáme přesné informace, protože se zachovaly jen útržky pramenů a náznaky, nad kterými převažují legendy a pověsti. Podle oficiální carské a sovětské historiografie zvolili Michaila Romanova bez velkých problémů a okolků vlastenečtí volitelé, kteří vyjádřili názor většiny obyvatel Rusi. Ve skutečnosti Michail nedostal při prvním kole volby požadovanou většinu ani náhodou. Volitelům pravděpodobně vadil jeho nedostatečně vznešený původ. Jeho předek přišel na Rus ve 13. století z Litvy nebo z Pruska. Na sněmu se však vznešeně naparovala knížata, která odvozovala původ z 9. století od Rurika, respektive od různých vedlejších větví rodu Rurikovců. 

V následujících dvou týdnech do rozhodujícího hlasování rozpoutali stoupenci Romanovců velkou kampaň, ve které slibovali všechno možné všem, a velebili svého kandidáta „spřízněného“ s posledními dědičnými cary, nezatíženého zločiny či kompromisy z éry smuty. Čáru přes rozpočet jim ale málem udělalo usnesení, aby se jejich kandidát dostavil osobně a představil se volitelům. Šestnáctiletý Michail byl totiž všechno možné, jenom ne prototyp rázného a lstivého politika či statečného, silného bojovníka. Nedokázal by před voliteli sehrát hru v duchu přísloví: „Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti.“ 

Michail byl velmi pobožný, čestný a jemný a nejlépe se cítil při nádherných bohoslužbách. Modlil se a postil jako nejzbožnější mnich, stál pět až šest hodin v chrámu a během této doby se tisíckrát hluboce uklonil. V noci se probouzel, aby podle příkladu biblického Davida ležel na zemi a až do rána vzýval Boha. Prostředí chrámů miloval. Michailovi se navíc dostalo velmi chabého vzdělání a o tom, co obnáší vláda, neměl sebemenší ponětí. S těmito vlastnostmi mohl sněmovníky přesvědčit maximálně o tom, že by se měl stát knězem – nikoliv gosudarem. Skupina podporující Romanovce proto moudře odmítla svého kandidáta přivést s tím, že žije v oblasti ještě kontrolované Poláky a že by to ohrozilo jeho život. Sněm nakonec nerad ustoupil a umožnil Michailovi zůstat v bezpečí v Kostromě.

Proč byl vybrán?

Dne 21. února (3. března) 1613 byl zvolen carem vší Rusi, odpovědný toliko Pánu na nebesích, Michail Fjodorovič Romanov. Po vyhlášení výsledku volitelé „políbili kříž s Kristem a přísahali, že za Velkého Vládce, Boha všemohoucího, Bohem vyvoleného a Bohem milovaného, cara a velkoknížete Michaila Fjodoroviče, samovládce všeho Ruska, své životy položí“. Později podepsalo volební listinu jen 277 volitelů, protože ostatní již odjeli z Moskvy domů. Z jmenovaného počtu bylo 57 duchovních, 136 vyšších hodnostářů (z toho 17 bojarů) a 84 volitelů z měst. 

Carští a sovětští historici tvrdili, že Romanovci byli zvoleni proto, že kandidatura Michaila Romanova se v mnoha ohledech jevila jako kompromis. Byl především mladý a nezkušený, a tudíž mohli bojaři doufat, že se jim ho podaří ovládnout a on nebude mít šanci skutečně něco rozhodovat. Jelikož neměl čas stát se zkaženým hýřilem, platil za ctihodného kandidáta, který nebude dělat ostudu. Jeho vřelá víra také rezonovala u mnoha volitelů, kteří často hřešili každý den, ale vždy se křižovali a klaněli Bohu Všemohoucímu. A oddaný křesťan na trůně měl být zárukou laskavého a mírného vládce, který bude odpouštět a přehlédne kolaboraci s cizáky a samozvanci.

Výhodou bylo taktéž, že Romanovci si v Moskvě udržovali vysokou popularitu. Patřili k těm málo bojarům, kteří zanechali v lidu dobrou vzpomínku. V písních vystupovali jako prostředníci mezi krutým Ivanem a nebohými poddanými. Říkalo se, že „nikdo se za smuty nechoval k ruskému lidu lépe než rodina Romanovců“. Díky lénům a statkům roztroušeným po celé zemi byl rod známý i mimo metropoli a měl mnoho příznivců i mezi venkovskou a městskou elitou. Jejich popularitu jistě zvýšilo pronásledování, kterému byli vystaveni za Godunova. Patriarcha Filaret byl oslavován jako skutečný mučedník za spravedlivou věc, neboť úpěl v polském žaláři. V řadách duchovenstva požíval nepochybné autority. Možná se také počítalo s tím, že patriarchův syn zahrne církev přízní a statky. 

Krev není voda

Hlavním důvodem zvolení Romanovců bylo jejich příbuzenství s vymřelou dynastií. V povědomí moskevského obyvatelstva nadále žila vzpomínka na první manželku Ivana Hrozného, Anastázii Romanovnu, kterou pro její ctnosti považovali téměř za svatou. Byla matkou posledního Rurikovce, tudíž Romanovci byli v očích lidu nejbližší příbuzní, kteří měli převzít dědictví. Dokonce se vyprávělo, že poslední Rurikovec odkázal na smrtelném loži korunu svému bratranci, Michailovu otci. Na sněmu taktéž zazněly argumenty, že štěstí a blahobyt může zemi zaručit jen rod, který má nejblíže k „Ivanům“.

Podle nejčastěji uváděné kroniky předložil na sněmu „jakýsi šlechtic z Haliče“ písemný návrh, v němž se psalo, že nejbližší příbuzenské vztahy s bývalými cary má Michal Fjodorovič Romanov, a proto je ho třeba zvolit carem. Ve stejném okamžiku podal písemné stanovisko také ataman donských kozáků. Na dotaz, koho navrhuje, zvolal: „Vznešeného cara Michaila Fjodoroviče!“ Je velmi pravděpodobné, že o volbě rozhodly hlasy šlechtických volitelů z venkova a donských kozáků. Podle některých pramenů to byli dokonce kozáci, kteří z vlastní vůle a bez všeobecného souhlasu ostatních zemských činitelů vyhlásili za zvoleného Michaila. Mohli si to dovolit, neboť si do města přivedli stovky ozbrojených spolubratrů. 

Výprava pro gosudara

Car byl zvolen, a nyní bylo třeba ho o tom informovat a přivézt do Kremlu. Delegace zvolená sněmem a vedená rjazaňským arcibiskupem se v březnu vydala k Michailovi a jeho matce do Ipatijevského kláštera u Kostromy, ležícího přes 330 kilometrů severně od Moskvy v „moři nekonečné zeleně lesů“ u matičky Volhy. Nejednalo se o žádný výlet, ale o nebezpečnou cestu zasněženými lesy plnými divé zvěře, přes zamrzlé řeky a jezera.

Podle oficiální verze před Romanovcem poslové poklekli a oznámili mu, že je gosudarem. Michail se nejdříve rozplakal dojetím, a poté vládu rázně odmítl, neboť by prý nemohl převzít takovou ohromnou zodpovědnost. Nevíme, do jaké míry se jednalo o skromnost, ale v každém případě lze chápat obavy jeho matky, která také prolévala hořké slzy a poslům připomněla neblahé osudy zvolených a samozvaných carů. 

Vyslanci museli projevit nesmírnou výmluvnost, aby Michaila po šesti hodinách přesvědčili korunu přijmout. Zdůraznili, že jde o Boží vůli, a že tedy o ní nemá pochybovat, ale naopak ji přijmout. Nakonec plni zoufalství prohlásili, že jiný kandidát na trůn není a že by odmítnutí vedlo k dalšímu krveprolití a nepokojům. Jako první se rozhodnutí podrobila Michailova matka, když svému synovi požehnala jako novému carovi. Teprve poté šestnáctiletý Romanovec s pohnutím volbu přijal a vydal se do Moskvy, kam dorazil v květnu 1613. V červenci byl pak jako Michail I. korunován.

Povznesení zaostalé Rusi

Volba nového panovníka z domácího rodu ukončila dlouhodobou krizi. Michail I. se modlil, reprezentoval, ale vládli za něj jiní. Připomíná to slova spisovatele Michela Tourniera: „(…) neschopný vládnout, jeho křehká ramena se hroutí pod rudou masou královského pláště, hlava mu klesá pod zlatou tíhou koruny.“ V roce 1619 dosáhl po složitých jednáních s Poláky triumfálního návratu svého otce po osmiletém věznění do vlasti. Událost vyvolala „u cara a všeho lidu mnoho slz radosti“. Nastala zvláštní a jedinečná doba, kdy gosudarův otec jako patriarcha ovládal všemocnou církev a jako spoluvládce panoval za syna. 

Tip: Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?

Vyčerpaná, ekonomicky rozvrácená a zaostalá Rus nabrala za prvního cara z rodu Romanovců nových sil díky stabilizaci a uklidnění poměrů. Proto mohla v 18. století vydržet nápor nových reforem, „otevření se“ Evropě a expanzi všemi směry.


Další články v sekci