Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (3)

Češi se během první světové války představili na obou stranách fronty a objevili se na všech válčištích. Nejvíc jich bojovalo v rakousko-uherských řadách na italském bojišti, kde se na podzim 1918 rozhodlo o definitivní porážce habsburského soustátí

22.01.2021 - Josef Fučík



Utrpení vojáků u Piavy charakterizoval chlad, dlouhé noci i nepevné hráze plné bláta či vody. V tomto prostředí denně patrolovaly stráže a hlídky i skupiny určené pro zvelebování zákopů či jiné práce.

Většina těch, kteří mohli sedět v úkrytu, dočasně neobtěžováni italskou dělostřelbou, si zpravidla vařila čaj v jídelních miskách i v plechovkách od konzerv. Ohřívali je nad ohníčky zapálenými trochou prachu z italského granátu, neboť ten hořel nejrychleji. Tímto způsobem se však nedala osušit stále mokrá výstroj ani zahřát prokřehlé kosti. Alespoň ten čaj poněkud zmírňoval nechutnou stravu jakož i téměř stálé střevní nemoci a malárii přicházející od jihu – z lagun a bažin.

Snad jedinou suchou věcí zůstával v „untrštandu“ balíček karet, jimiž se hrálo o okupační jednolibrové bankovky. Když chodili někteří vojáci s různými pochůzkami zpravidla k etapě (velitelství) ve Venettu, kupovali z tohoto výdělku pro sebe a kamarády něco chutnějšího k snědku. Ještě předtím si ale museli nechat peníze ověřit polním četníkem, neboť italská letadla shazovala nad rakousko-uherskými liniemi mnoho jejich padělků. Na začátku roku 1918 ale začalo být v blátivých zákopech Boroevićových šesti armádních sborů opět živo.

Čekání na zázrak

V divizích (především u německých pluků) se objevily zvěsti vysvětlující rakouské vyčkávání u vody – vojáci měli posloužit pouze obraně a udržet dosaženou linii za každou cenu. Poté za nimi přijdou nové armády; úderné prapory s ohňomety i moderní dělostřelectvo s plynovými granáty, což Italy srazí na kolena. Představy mužstva utvrzovaly akce nepřítele, jehož letouny napadaly zakopané obránce – blízko nad stromy nalétávaly ve stále větších počtech britské, ale i francouzské či italské stroje.

Rakušané stříleli též na upoutané balony na druhé straně řeky. Jejich pozorovatelé působili jako pomyslné oči dělostřelectva. Kolovaly i zprávy o britských dalekonosných dělech či amerických divizích v Trevisu. Prostého vojáka napadalo jediné: „Jestli je to všechno tak, pak to s námi musí dopadnout špatně.“

Pod novým velitelem

Z této sklíčenosti musíme naše dědy (i vojenské historiky) trochu poopravit. Na jaře 1917 byl ze svého místa šéfa generálního štábu odvolán polní maršál Conrad von Hötzendorf a nahradil jej generál pěchoty Arthur Arz von Straussenburg. Nový muž v čele vojska začal v letech 1917–1918 s rozsáhlou reorganizací i modernizací celé armády. Vytyčený úkol však splnil jen zčásti, neboť jej předběhl konec války.

Vojáky stojící v obraně na Piavě pak nijak nevysiloval ani nelikvidoval. Naopak, vždyť v průběhu dalších bojů povoloval dovolenou nejen důstojníkům, ale i mužstvu, kterési tak mohlo odpočinout po několik dní v zázemí a nejčastěji doma! To, že již přicházely první problémy se stravou, oblečením i řadou dalších životních potřeb, jen signalizovalo, že podunajská monarchie spěje ke svému zániku.

Peklo začíná

Když se v předjaří 1918 naši pradědové vraceli z hlídek podél Piavy, přestřelek či občasných bojů s italskými průzkumníky, přinášeli zprávy, že „naše ofenziva je sichr“, neboť zdaleka byl slyšet rámus autokolon, ale i trénů a z týlu halas při vykládání materiálu. Dole na vodě se objevily pontony u kotvišť, za nimi pak sapéři s hromadami fošen. Všichni čekali na přechod přes Piavu, kde najdou nejen teplou vodu, ale také dobré italské konzervy a pořádný doušek grapy. Dočkali se však něčeho poněkud jiného.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Konečně 15. června, ještě potmě a za vysoké vody, zahřměla ve 3.00 císařská dělostřelecká příprava. Za hodinu nato už na obou stranách Piavy „štěkaly“ kanony všech ráží. Po rozednění přišlo dohodové letecké bombardování – především mostů a vojsk koncentrovaných na piavských písčinách. Během prvních dvou, někde snad i tří dnů se na dobytých předmostích na italské straně řeky zdálo, že útok dospěje až do benátské roviny. Ve všech pozdějších dokumentech i literatuře se jako hlavní a nejdůležitější bojiště vyzdvihuje to na Montellu. Opomíjí se přitom daleko namáhavější akce rakousko-uherských útočných sledů především na Papadopoli a u Fossalty.

Dokončení: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (4)

Hrdinství podplukovníka Popelky

Ve druhé polovině roku 1918 se na západní frontu přesunul rakousko-uherský sbor čítající čtyři pěší divize spolu s dalšími podpůrnými útvary. V rámci 1. pěší divize sloužili také muži z českých zemí – především v jednotkách polních myslivců, sapérů či dělostřelců. Na přelomu září a října pak došlo k jejich střetu s Američany, kdy němečtí i habsburští vojáci zvolna ustupovali před početnějším nepřítelem.

Nejsilnější atak postihl uherské pluky č. 112 a 61, ustupující pod clonou vlastního dělostřelectva (v jehož sestavě působil také olomoucký 2. kanonový pluk). V poledne udeřila prvosledová americká divize na c. a k. pěší pluk č. 5, v jehož čele stál (po onemocnění velícího plukovníka) náhradní velitel – podplukovník Rudolf Popelka. Ten svým rozhodným počínáním, podporován zásahem úderného praporu 1 a dvou vedlejších saských rot, zastavil útočníky před středem divizní obrany. Habsburská formace udržela linii i po leteckém bombardování 120 nepřátelských letadel

I v této tísnivé situaci zvládl Popelka situaci a udržel své síly na pozicích, čímž zabránil hrozícímu prolomení celé tamní německé obrany. Po tomto boji vilémovské velitelství ocenilo mimořádné hrdinství podplukovníka Popelky a důstojníka ještě téhož dne vyznamenali Řádem Pour le Mérite, čímž se stal snad jediným takto dekorovaným rakousko-uherským polním velitelem.


Další články v sekci