Operace Gold: Britský zpravodajec sabotoval jednu z největších špionážních akcí studené války
Tajná operace Gold, při níž CIA a britská SIS v 50. letech vybudovaly pod Berlínem špionážní tunel k odposlechu Sovětů, se navzdory technickému mistrovství ukázala být fatálně kompromitována zrádcem ve vlastních řadách.
Na přelomu 40. a 50. let sovětské diplomatické orgány a následně také armáda přešly z tradiční rádiové komunikace na využívání pozemního telefonního vedení. Jestliže americké tajné služby již od roku 1943 díky projektu Venona dokázaly zachycovat značnou část rádiových depeší, chyběly jim prostředky k „napíchnutí“ telefonních linek. O Venoně se navíc Moskva záhy dozvěděla a systematicky využívala rádiové zprávy k podsouvání falešných informací a ke krytí svých „krtků“ uvnitř západních bezpečnostních složek.
Jako průkopnické řešení se ukázala operace Silver, provedená v letech 1949–1955 ve Vídni, během níž se britská Secret Intelligence Service (MI6) dokázala prostřednictvím tunelu nepozorovaně napojit na telefonní síť a odposlouchávat hovory sovětského vojska. Použila k tomu vedení spojující vojenské letiště ve Schwechatu s lokálním velitelstvím. Projekt skončil až s obnovením rakouské suverenity. Teprve později vyšlo najevo, že během posledních dvou let Moskva o odposleších věděla.
Po Vídni Berlín
V roce 1951 se Ústřední zpravodajská služba (CIA) obrátila na Brity s žádostí o spolupráci na podchycení sovětské telefonní komunikace. Teprve nyní Londýn americkým kolegům odhalil detaily o běžící operaci Silver. Na základě vídeňských zkušeností pak padlo rozhodnutí vykopat tunel do východního Berlína a umístit tam odposlouchávací zařízení.
Plán vycházel z poznatků od šéfa západoněmecké špionáže Reinharda Gehlena, který CIA a SIS upozornil na sovětský telekomunikační uzel ležící pouhých pár metrů od hranice s americkou zónou. Tudy procházela komunikace z velitelství sovětských okupačních sil v Zossenu. Z obav před hrozícím únikem informací se však britsko-americký realizační tým rozhodl Gehlena a jeho lidi do svého záměru raději nezasvětit.
Spojené státy se zavázaly zajistit většinu financí a pracovní sílu, britská strana přislíbila dodat odposlouchávací techniku. Kvůli utajení z většiny porad nevznikly písemné záznamy. Navzdory pochybnostem o nákladném a logisticky náročném plánu Londýn i Washington posvětily jeho realizaci poté, co Sovětský svaz v srpnu 1953 provedl testy vodíkové bomby. Rostoucí strach z nukleárního konfliktu podtrhoval potřebu zkvalitnit sběr informací o plánech Moskvy.
Práce na tunelu začaly v prosinci 1953 a řídil je agent CIA William King Harvey. Zkušený operativec během druhé světové války sloužil u FBI. Počátkem 50. let se, již v řadách CIA, podílel na vyšetřování britského zpravodajce Kima Philbyho, jehož podezíral ze zrady. Právě Harveyho pátrání významně přispělo k Philbyho rozhodnutí utéct před hrozícím zatčením do Sovětského svazu. Později po návratu z Berlína v roce 1960 se Harvey účastnil příprav atentátů na představitele kubánského režimu. V dalších letech se objevily konspirace o jeho zapojení do příprav atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho.
Jako dvě letadla
Samotnou konstrukci tunelu organizoval kapitán ženijního vojska Robert Williamson. Ten si pro speciální tajný úkol vybral asi 20 pečlivě prověřených vojáků. Ti nejprve vybudovali areál „skladiště“ ve čtvrti Neukölln, ve skutečnosti sloužící jako úkryt signalizační techniky. Od září 1954 do února následujícího roku potom probíhalo kopání samotného tunelu, jehož délka činila 450 m. Williamsonovi muži vytěžili přes 3 000 tun zeminy, k jejíž přepravě se používala úzkorozchodná kolejová trať. Vozíky musely mít pryžová kola, aby nezpůsobovaly hluk a otřesy. Přísně utajené práce pod nejbedlivěji střeženou hranicí vyšly na 6 500 000 dolarů, což se rovnalo ceně dvou špionážních letounů Lockheed U-2.
Chodba končila pod sídlištěm Treptow, kam britští technici natáhli odposlouchávací zařízení. Poslední kabely tam osobně zapojil šéf berlínské centrály SIS Peter Lunn, bývalý olympijský lyžař a klíčová figura vídeňské operace Silver.
Odposlechy s vědomím odposlouchávaných?
Navzdory všem snahám CIA a SIS o maximální utajení sovětská strana o celém projektu věděla od samého začátku. Mezi účastníky přípravných porad byl totiž britský zpravodajec George Blake. Ten měl za sebou zajetí během války v Koreji v roce 1950. V průběhu téměř tříletého věznění se stal přesvědčeným marxistou a sám nabídl sovětské rozvědce své služby. Ačkoliv Blake po návratu do vlasti kvůli svému egyptsko-nizozemskému původu v hierarchii SIS ani ve společenském žebříčku nevystoupal na vyšší patra, stále měl přístup k řadě cenných informací. Již před zahájením berlínské akce předal Sovětům mimo jiné i detaily o vídeňském projektu Silver.
Přestože Blake KGB na přípravu tunelu upozornil, Moskva se rozhodla proti projektu nikterak nezakročit. Řídící důstojníci se domnívali, že hodnota dat od Blakea převýší případné škody, jež mohly vzniknout v důsledku úniků komunikace vojenských posádek. Sovětské jednotky v Berlíně ani východoněmecké úřady tak neobdržely od KGB žádné varování. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se Sověti pokusili využít svého povědomí o britsko-amerických odposleších k cílenému šíření dezinformací.
Při pozdějším hodnocení projektu se výrazně lišily názory SIS a CIA. Zatímco podle Američanů protivníci nadále plně využívali tradiční komunikační kanály, v Londýně panovalo podezření, že Sověti plánovitě vypouštěli do oběhu jen informace nevalného významu. V řadách SIS navíc zaznívaly názory, že KGB mohla kvůli kompetenčním sporům s armádou a s její rozvědkou GRU cíleně tolerovat úniky z vojenského prostředí se záměrem diskreditovat konkurenty. Samotná KGB používala separátní komunikační kanály nezávislé na armádě, takže ji operace Gold neohrožovala.
„Náhodný“ objev
Teprve po Blakeově přeložení v roce 1955 se KGB rozhodla zasáhnout. K tomu však musela zinscenovat „náhodné objevení“ tunelu. Dne 21. dubna 1956 do šachty vnikli sovětští a východoněmečtí vojáci. V příštích dnech úřady NDR vydaly prohlášení, v němž projekt označily za „porušení mezinárodního práva“ a „akt gangsterismu“.
Ohledně bližších okolností odhalení tunelu však oficiální místa zůstala značně skoupá. Intenzivní medializace celé kauzy ze strany SSSR a NDR Brity a Američany dost zaskočila. Západní tajné služby totiž dosud předpokládaly, že pokud KGB někdy tunel odhalí, bude se chtít vyhnout ponížení a kritice za to, že nedokázala projekt zastavit už v zárodku. Zahraniční tisk primárně vyslovoval uznání nad technickou promyšleností konstrukce, přičemž mocensko-politické souvislosti se paradoxně dostávaly do pozadí. Sovětská a východoněmecká média pranýřovala USA, přičemž o britském podílu se příliš nezmiňovala. I přesto, že na publikovaných snímcích mohli čtenáři zřetelně vidět britské vybavení. Nicméně v době probíhající Chruščovovy návštěvy ve Spojeném království Moskva nechtěla zbytečně jitřit vztahy s Londýnem.
Za pozornost stojí, že dva dny před „objevením“ šachty došlo v Portsmouthu k incidentu, když se potápěči najatí SIS pokusili prozkoumat lodní šrouby křižníku Ordžonikidze, na němž Chruščov přicestoval. Během akce jeden z potápěčů Lionel Crabb za nevyjasněných okolností zmizel. Nelze vyloučit, že načasování berlínského „objevu“ představovalo reakci na britskou diverzi nebo pokus o odvedení pozornosti od Crabbova únosu či vraždy. Zároveň „diplomatické“ zamlčení účasti SIS na berlínské operaci mohlo poskytnout Chruščovovi a jeho doprovodu lepší vyjednávací pozici během pobytu v Londýně.
V neposlední řadě odhalení tunelu značně zaskočilo sovětskou vojenskou rozvědku GRU a východoněmeckou Stasi. Jejich exponenti netušili, že je KGB obešla. Prozrazení projektu překvapilo také Gehlenův Bundesnachrichtendienst. Skutečnost, že Američané a Britové západoněmecké kolegy nezasvětili, přirozeně vyvolávala jisté napětí a nedůvěru. Nicméně SRN z pozice nového člena NATO, dosud se vyrovnávajícího se stigmatem druhé světové války, si nemohla dovolit protestovat.
Rozporuplné výsledky
Ústřední zpravodajská služba a SIS z počátku věřily, že operaci Gold protivníci skutečně odhalili nahodile. Blake díky tomu nerušeně pokračoval v práci pro KGB až do roku 1961, kdy na základě udání od polského přeběhlíka Michaela Goleniewského skončil za mřížemi. Teprve tehdy vyšlo najevo, že Sověti o tunelu celou dobu věděli. Blake po pěti letech s pomocí trojice spoluvězňů uprchl a dostal se do SSSR. Až do své smrti v 98 letech v roce 2020 zůstal přesvědčeným marxistou. Berlínská akce získala západním rozvědkám rozsáhlý materiál v podobě 67 000 hodin nahrávek, na jejichž přepisu a analýze pracovalo přes 300 ruských emigrantů a germanistů ve Velké Británii. Některé kódované zprávy SIS předávala k rozluštění týmu amerických kryptologů pod vedením Franka Rowletta.
Ředitel CIA Allen Dulles i po zjištění o Blakeově zradě nadále hodnotil akci jako úspěšnou a přínosnou. Zdůrazňoval, že operace Gold přinesla zásadní informace o struktuře sovětské armády a jejích plánech v případě ozbrojeného konfliktu se západními mocnostmi. Kritičtější stanovisko zaujala National Security Agency (NSA), podle níž celá akce vedla pouze ke sběru nepodstatných poznatků, případně informací zjištěných i jinými cestami. Rozdílnost názorů ovšem mohla vycházet také ze soupeření mezi oběma agenturami. Navíc Dulles měl motiv nadsazovat zásluhy ve snaze hájit pověst CIA, která počátkem 60. let utrpěla v důsledku berlínské a kubánské krize. Jednoznačnému zhodnocení brání fakt, že některé z dokumentů americké, britské i sovětské provenience dosud zůstávají utajené.
Později v průběhu 90. let část tunelu zanikla. Jeden z úseků byl zdemolován kvůli výstavbě nového bytového sídliště. Zlomek konstrukce v délce 12 metrů v roce 1997 vyzvedlo Spojenecké muzeum v Berlíně. Segment zařízení tunelu o dva roky později získalo také Muzeum špionáže ve Washingtonu. Co se týče dalších osudů klíčových postav operace, William Harvey, jenž řídil práce na tunelu, zemřel na infarkt v 60 letech v roce 1976. Šéf berlínské centrály SIS Peter Lunn se dožil 97 let a do pozdního věku zůstal aktivním sportovcem.
