Balkánský Stalingrad: Krvavá bratrovražedná bitva o Vukovar
Během úvodní fáze konfliktu v bývalé Jugoslávii na počátku 90. let se nejtvrdší boje odehrály v okolí slavonského Vukovaru. Město se na téměř tři měsíce ocitlo v obklíčení a stalo se dějištěm nejzuřivější bitvy v Evropě od druhé světové války.
Na přelomu let 1990 a 1991 se Vukovar stal jedním z hlavních ohnisek narůstajícího etnického napětí v rozpadající se Jugoslávii, kde se dosud relativně klidné soužití Chorvatů a Srbů rychle proměnilo v otevřené násilí. Po chorvatském referendu o nezávislosti, jehož výsledky část místních Srbů odmítla, následovalo vyhlašování srbských autonomních oblastí, vznik paralelních ozbrojených struktur a postupná militarizace regionu.
Série incidentů, barikád, útoků milic i masakr chorvatských policistů v Borovu Selu vedly k zásahu Jugoslávské lidové armády, která se stále zřetelněji stavěla na stranu srbských povstalců. Ve městě se rozšířil nekontrolovatelný teror, docházelo k vyhánění obyvatel, blokádám přístupových cest a prvním dělostřeleckým útokům, čímž Vukovar vstoupil do fáze otevřeného ozbrojeného konfliktu, jenž v létě 1991 přerostl v plnohodnotné obléhání.
Válka začíná
Třetího července 1991 se do bojů ve Východní Slavonii zapojila na straně Srbů 252. obrněná brigáda federální Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA) postupující na Vukovar. Na konci měsíce se už chorvatské síly bránící město ocitly téměř zcela obklíčeny srbskými ozbrojenými složkami (včetně jugoslávské armády), které kontrolovaly většinu okolních vesnic. Přestože se jako protivníci zpravidla uvádějí Srbové a Chorvati, je třeba připomenout, že příslušníci obou etnik ve skutečnosti bojovali na obou stranách, což jen umocňuje nepřehledný charakter konfliktu.
Od 24. srpna tvořila jádro obrany Vukovaru chorvatská 204. brigáda společně s částmi 1. a 3. brigády Sboru národní gardy o síle 700 mužů. Na obraně města se také podílely jednotky Chorvatských obranných sil (Hrvatske obrambene snage – HOS) společně s policií. Celkem ve Vukovaru bojovalo asi 1 800 mužů. Až třetina z nich nebyla chorvatské národnosti, mezi obránci města se vyskytovali Maďaři, Srbové (asi 100 mužů) a příslušníci dalších etnik. Chorvatským silám ve Vukovaru velel Mile Dedaković, někdejší důstojník Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA), který zběhl ke Sboru národní gardy (Zbor narodne garde – ZNG).
Město bylo rozděleno na šest obranných sektorů, z nichž každý hájil jeden z útvarů 204. brigády ZNG. K odsunu raněných, zásobování a doplňování stavů se využíval systém podzemních chodeb, vzájemně propojených sklepů a kanalizace. Na počátku bojů mnozí z chorvatských dobrovolníků disponovali pouze loveckými puškami. Později jim byly přiděleny vojenské ruční zbraně a postupně se do výzbroje obránců dostalo i menší množství děl (včetně protiletadlových) a především stovky kusů protitankových raketových zbraní jugoslávské výroby M79 a M80. Hlavní problém obrany však představoval trvalý nedostatek munice všeho druhu. Odhaduje se, že ve městě se spotřebovalo 55–60 % veškerého střeliva dodaného chorvatským ozbrojeným silám. Bez kořistních zásob získaných v kasárnách JNA by munice nejspíš došla.
Nešťastné město obléhaly jednotky 12. sboru a 252. obrněná brigáda JNA spolu s útvary srbské milice a teritoriální obrany. V době nejtěžších bojů se na blokádě podílelo až 36 000 mužů vyzbrojených děly, raketomety a tanky. Do bojů zasáhla také plavidla jugoslávského námořnictva na Dunaji a stroje jugoslávského letectva. Kromě armády se do války zapojily také složky ministerstva vnitra: velitelé srbských milic byli v mnoha případech zároveň příslušníci tajné policie – Státní služby bezpečnosti (SDB).
K paradoxům tohoto konfliktu patří fakt, že v čele jugoslávského letectva, jehož stroje opakovaně bombardovaly Vukovar, stál Chorvat. Polovičním Chorvatem byl ostatně i generál Veljko Kadijević zastávající funkci jugoslávského ministra obrany. Je pravda, že Kadijević zpočátku zastával názor, že JNA má povinnost chránit všechny národy federace a jejím hlavním úkolem je zabránit rozpadu SFRJ. V průběhu bitvy o Vukovar se však postavil na stranu srbských rebelů.
Kruh se uzavřel
Koncem léta se rozpoutaly těžké boje. Chorvatská čtvrť Borovo Naselje se stala 23. srpna znovu terčem tentokrát intenzivní dělostřelecké palby, obránci sestřelili dva srbské lehké bitevníky Soko G-2 Galeb. Následující den zahájila JNA mohutnou ofenzivu podporovanou tanky, dělostřelectvem, letectvem a námořnictvem, která si ve městě vyžádala velké množství obětí mezi civilním obyvatelstvem.
V rámci koordinované operace proti kasárnám JNA v Chorvatsku, která proběhla 14. září, došlo také k útoku na kasárna ve Vukovaru, avšak federální armáda je dokázala ubránit. O necelý týden později se k městu přesunuly jednotky 1. gardové mechanizované brigády JNA. Kolonu jedoucí z Bělehradu tvořila asi stovka tanků T-55 a M-84 spolu s velkým množstvím obrněných transportérů. Do konce září byl Vukovar téměř kompletně obklíčen a silnice blokovány těžkou technikou.
Chorvatské síly operující vně obleženého města nasadily pohyblivé bojové týmy vyzbrojené protitankovými zbraněmi, jejichž úkol spočíval v komplikování zásobování a přísunu posil jednotkám držícím Vukovar v obklíčení. Tito bojovníci se vždy snažili vyřadit první a poslední vozidlo kolony, aby zabránili ostatním manévrovat. Chorvati také likvidovali tanky pomocí min umístěných v noci pod odstavený stroj. Miny následně explodovaly, když osádka stroj ráno nastartovala.
Práškovací letadla v boji
Koncem září převzal velení jednotek obléhajících Vukovar generál Života Panić. Vytvořil funkční systém velení a rozdělil srbské síly operující kolem města na dva sektory, severní a jižní. Zajistil přísun čerstvých posil tvořených silně motivovanými (nedisciplinovanými, ale brutálními) dobrovolníky ze Srbska. Tito muži nahradili záložníky s nízkou bojovou morálkou, z nichž mnozí odmítali plnit rozkazy, utíkali z fronty domů, nebo (zvláště Chorvati) zběhli k nepříteli.
Dne 30. září začala srbská ofenziva s cílem přerušit zásobovací trasu protivníka vedoucí přes obec Marinci. Vytyčeného cíle dosáhli následujícího dne. Chorvati reagovali protiofenzivou zahájenou 13. října – vně blokády soustředili asi 800 mužů podporovaných deseti tanky, kteří zaútočili na Srby v Marinci. Akce však dopadla nezdarem.
Když se Chorvatům nepodařilo obnovit přísun zásob do zcela odříznutého Vukovaru po zemi, využili k zásobování obránců města tři původně civilní práškovací letadla Antonov An-2, která vzlétala z letiště v Osijeku. Munici, potraviny a zdravotnický materiál vyhazovala osádka těchto strojů bočními dveřmi během průletu nad obleženým městem. Stejným způsobem se z letounů svrhávaly i podomácku vyráběné bomby nad pozicemi nepřítele.
Dvanácti tisícům civilistů uvízlých ve městě se snažily poskytnout humanitární pomoc orgány Evropského hospodářského společenství. Chorvati souhlasili s přerušením bojů po dobu průjezdu automobilů se zdravotnickým materiálem, avšak Srbové využili přestávky k upevnění blokády a navíc konvoj záměrně dva dny zdrželi. Na zpáteční cestě dopravila vozidla konvoje do bezpečí 114 zraněných civilistů, jimž nebylo možné ve vukovarské nemocnici poskytnout odpovídající péči.
Pád a okupace
Dne 2. listopadu dobyli Srbové předměstí Lužac ležící mezi čtvrtí Borovo Naselje a středem města. Přerušili tak jednu ze dvou silnic spojujících severní periferii se zbytkem města. Současně všechny momentálně dostupné chorvatské síly včetně tanků bezvýsledně útočily na obce Marinci a Cerić ve snaze obnovit pozemní zásobovací linie. Situace v Borovo Naselje se výrazně zkomplikovala 13. listopadu, kdy Srbové přerušili poslední silnici spojující danou čtvrť s centrem města.
Zbývající chorvatští vojáci bránící centrum Vukovaru kapitulovali 18. listopadu. Přestože organizovaný odpor prakticky ustal, v různých částech města pokračovaly nekoordinované přestřelky další dva dny; poslední pokusy probít se z Borova Naselje proběhly ještě 23. listopadu. Díky zahraničním novinářům uviděl svět bezprostředně po skončení bojů zdevastované město – domy byly neobyvatelné a v řadě případů i neopravitelné. V závěru bitvy dopadalo na těžce zkoušené město až 12 000 střel denně.
Zbyla třetina obyvatel
Chorvatské zdroje uvádějí vlastní ztráty kolem 1 100 padlých vojáků a dalších 2 600 nezvěstných vojáků i civilistů. Dalších 1 000 Chorvatů padlo vně obklíčení na přístupech k městu. V případě ztrát JNA chybějí oficiální údaje; odhady srbských veteránů se pohybují v intervalu 1 103–1 500 padlých. Srbové také přiznávají, že při obléhání Vukovaru přišli o 110 kusů těžké bojové techniky a dvě bojová letadla.
K chorvatským ztrátám je třeba připočítat osoby, které Srbové bez soudu popravili, když po skončení bojů vstoupili do města. Jen ve vukovarské nemocnici zadržela JNA kolem 400 osob (pacienti nesrbské národnosti, zdravotnický personál). Zhruba polovinu vojáci propustili, zbytek převezli na farmu Ovčara, kde většinu z nich příslušníci srbských milicí postříleli. Dalších asi 50 zadržených lidí zmizelo beze stop a tisíce jich skončily v zajateckých táborech.
Nejméně 20 000 osob opustilo své domovy. Vukovar, jehož populace se v důsledku bojů a etnických čistek snížila na necelých 32 000 obyvatel, zůstal v držení Srbů až do roku 1998, kdy byl v souladu s mezinárodními dohodami znovu připojen k Chorvatsku. Srbské ostřelování připomíná zničená vodárenská věž sloužící jako zdaleka viditelný památník.
