Vukovar před bouří: Jak se mírové město změnilo v krvavé bojiště
Na počátku 90. let se jugoslávskými státy začala šířit nespokojenost, která záhy přerostla v nepokoje a později i občanskou válku. Ke krvavým bojům došlo ve Vukovaru, kde však docházelo k násilnostem ještě před vypuknutím konfliktu.
Vukovar, jehož populaci tvořilo na počátku 90. let zhruba 45 000 obyvatel, leží ve východním cípu Chorvatska na západním břehu Dunaje, který tam tvoří hranici se Srbskem. Město odedávna obývali především Chorvati, ale též Srbové, Maďaři a dříve také Němci. Ty po jejich vyhnání v roce 1945 nahradili přistěhovalci z různých částí Jugoslávie. Stojí za zmínku, že na předměstí sídla ve 30. letech 20. století vybudoval svůj dceřiný podnik i obuvnický gigant Baťa.
Vyhlášení samostatnosti
Až do konce 80. let minulého století žily všechny etnické skupiny v míru. První projevy vzájemného nepřátelství se v komunitě začaly projevovat v průběhu roku 1990. Ve druhé polovině května následujícího roku proběhlo v Chorvatsku referendum o nezávislosti, v němž přes 94 % účastníků hlasovalo pro odtržení země od Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Mnozí Srbové ve Vukovaru chorvatské referendum o nezávislosti bojkotovali, jiní hlasovali pro setrvání v rámci federace.
Existovalo však i určité procento Srbů, kteří podporovali chorvatskou nezávislost; jednalo se většinou o starousedlíky, jejichž předkové žili ve městě odedávna. Krajně nacionalistické postoje zastávali hlavně nově příchozí Srbové.
Překotný vývoj událostí vyústil ve vyhlášení chorvatské nezávislosti, k němuž došlo 25. června 1991. Srbové žijící na území Chorvatska reagovali jednostranným vyhlášením takzvaných srbských autonomních oblastí (SAO), které se rozkládaly asi na 30 % chorvatského území. Vukovar se přitom stal součástí SAO Východní Slavonie. Sčítání lidu, které v březnu 1991 zorganizovaly ještě federální orgány, ukázalo, že ve městě a okolních 29 obcích žije 84 189 obyvatel, z nichž 47 % se hlásí k chorvatské, 32,3 % k srbské a zbylých 20,7 % k ostatním národnostem.
Napětí se zvyšuje
V druhé polovině roku 1990 se policie na území srbských autonomních oblastí oddělila od chorvatských pořádkových sil a utvořila takzvanou krajinskou policii. Během následujících měsíců vzniklo dalších šest ozbrojených složek určených k prosazení srbských zájmů na území Chorvatska. Všechny tyto struktury (Srbské četnické hnutí, Bílí orli, Dušan Mocný, Srbská garda, Srbská dobrovolnická garda a milice Srbské demokratické strany) operovaly také ve Vukovaru a jeho okolí.
Začátkem dubna 1991 začali srbští obyvatelé vesnic v okolí Vukovaru stavět barikády na přístupových cestách k městu. Následně Bílí orli obsadili vesnici Borovo Selo s převážně srbským obyvatelstvem, která Začátkem dubna 1991 začali srbští obyvatelé vesnic v okolí Vukovaru stavět barikády na přístupových cestách k městu. Následně Bílí orli obsadili vesnici Borovo Selo s převážně srbským obyvatelstvem, která leží severně od Vukovaru. V polovině dubna zasáhly srbské pozice na okraji této osady tři protitankové raketové střely. Přestože se chorvatský útok obešel beze ztrát na životech, výrazným způsobem zvýšil etnické napětí v oblasti.
Masakr policistů
K podstatně vážnějšímu incidentu došlo 2. května, kdy srbské milice zaútočily v obci Borovo Selo na dva policejní autobusy. Dvanáct chorvatských mužů zákona přišlo o život a jejich těla byla zohavena, dalších 33 utrpělo zranění. Zahynul také jeden srbský ozbrojenec. Následovalo nevyhnutelné – muselo zasáhnout vojsko. Jednotky federální Jugoslávské lidové armády (Jugoslovenska narodna armija – JNA) Vukovar obsadily a – alespoň zpočátku – je vítaly i místní chorvatské autority. Později se však ukázalo, že JNA jde na ruku Srbům, zatímco chorvatské policii brání v práci.
Ve Vukovaru se začaly množit případy etnicky motivovaného násilí. Chorvati často pronásledovali své srbské sousedy, policie zase obsadila místní rozhlasovou stanici Radio Vukovar a vyhnala její srbské zaměstnance. Srbské milice zahájily blokádu silnic vedoucích do Vukovaru přes osady s převahou srbského obyvatelstva. Do města se dalo dojet pouze po polní cestě procházející územím, na němž žili Chorvaté.
Eskalace násilí
Po 19. květnu (datum konání referenda o chorvatské nezávislosti) se bezpečnostní situace ve Vukovaru a okolí výrazně zhoršila. K množícím se útokům ručními zbraněmi v průběhu června přibylo – zatím jen sporadické – dělostřelecké, minometné či raketové ostřelování města. Příkladem může být dělostřelecký přepad, k němuž došlo 4. července. Cílem se stala Chorvaty obývaná čtvrť Borovo Naselje (bývalá Baťova továrna a přilehlé sídliště) na severu města. Milice současně vyháněly Chorvaty z oblastí pod jejich kontrolou.
Od poloviny dubna 1991 disponovalo také Chorvatsko vlastními ozbrojenými silami označovanými Sbor národní gardy (Zbor narodne garde – ZNG). Do konce května téhož roku se podařilo zformovat čtyři aktivní brigády sestavené z profesionálů. Dne 15. června převzal velení ZNG Martin Špegelj, který zahájil výstavbu rezervních dobrovolnických brigád. Právě tyto útvary s vysokou bojovou morálkou plánovalo velení nasadit k potlačení vzpoury chorvatských Srbů podporovaných jednotkami JNA.
Kromě ZNG disponovalo Chorvatsko ještě jednotkami policie o síle 16 000 mužů, Teritoriální obrany (TO) o 240 000 mužů (z nichž většinu později absorboval ZNG), Národní obrany (NZ) čítající 100 000 osob a milicí označovanou Chorvatské obranné síly (Hrvatske obrambene snage – HOS) o odhadované síle kolem 2 000 mužů.
Tisíce Srbů i Chorvatů žijících ve Vukovaru a okolí musely opustit své domy, které byly následně vyrabovány a v mnoha případech zapáleny. Je paradoxem, že odcházející chorvatští obyvatelé v řadě případů předali klíče od svých domů raději svým srbským sousedům, kterým důvěřovali víc než chorvatské policii. Ve městě vládl nekontrolovatelný teror, přestřelky mezi znepřátelenými ozbrojenými formacemi i mezi zfanatizovanými jednotlivci byly na denním pořádku.
