Rozluštěná hádanka riskantní toalety: Proč někteří lenochodi vykonávají potřebu na zemi?

21.03.2020 - Jaroslav Petr

Jednou za týden slézá lenochod hnědokrký z výšin korun stromů na zem, aby se vykálel. Proč tento pomalý tvor podstupuje takovou námahu a navíc riskuje útok pozemních šelem? Mohl by přece nechat trus jednoduše padnout z výšky na zem jako někteří jeho příbuzní

<p>Když jde do tuhého, dokáže jinak pomalý lenochod v korunách stromů lézt i rychlostí tří kilometrů za hodinu.</p>

Když jde do tuhého, dokáže jinak pomalý lenochod v korunách stromů lézt i rychlostí tří kilometrů za hodinu.


Reklama

Jednu z nejzáhadnějších činností jihoamerického tropického deštného lesa vykonává zhruba jednou týdně nebo i vzácněji lenochod hnědokrký (Bradypus variegates). Celý týden se zvíře loudalo větvemi pralesních velikánů a teď zamíří dolů, na zem. Pouští se paty kmene a udělá ještě několik pomalých, neobratných krůčků. Pak přisedne k zemi a zanechává za sebou hromádku trusu. Když je se svou „prací“ hotov, dovleče se ke stromu a začne namáhavě šplhat vzhůru.

Hazard pro společné dobro

Lenochodi se živí listím stromů, které je jen těžko stravitelné a obsahuje málo živin. Úporně proto šetří energií. To je také hlavní důvod jejich zpomaleného životního stylu. Navzdory tomu neváhají tzv. tříprstí lenochodi z rodu Bradypus slézat kvůli vyměšování ze stromu, i když je takový „výlet“ stojí spoustu energie. Navíc jsou tito podivuhodní tvorové na zemi prakticky bezbranní. Výprava za „voláním přírody“ pro ně představuje krajně riskantní podnik. Přesto nepřevzal ani jeden z tříprstých lenochodů strategii tzv. dvouprstých lenochodů z rodu Choloepus a nevykonává svou tělesnou potřebu v pohodlí a bezpečí z větvoví stromů vysoko nad zemí. Proč?

Tým biologů pod vedením Jonathana Pauliho z University of Wisconsin-Madison přišel záhadě rituálu tříprstých lenochodů na kloub. Ve studii, kterou otiskl přední vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B, vědci odhalili, že podivné chování lenochodů je výsledkem souhry tří velmi odlišných organismů. Jedním z vrcholů pomyslného trojúhelníku je lenochod (Bradypus), ve zbývajících dvou najdeme zvláštní můry zavíječe z rodu Cryptoses a zelenou řasu z rodu Trichophillus. Jak můra, tak řasa mají domov v husté lenochodí srsti. Rovnovážná existence všech tří organismů je podmíněna právě riskantním výkonem lenochoda.

Podnájemníci v kožichu

Můry z rodu Cryptoses jsou jen malou skupinkou z početné armády členovců, kteří našli domov v srsti lenochoda. Přinejmenším dva druhy klíšťat Ambylomma geayi a Ambyloma varium se specializují na sání krve různých lenochodích druhů. Lze je najít v kožichu více než 90 % zvířat. Krev lenochodů sají i různí roztoči. Někteří žijí v srsti, jiní, např. zástupci rodu Macrocheles, se uchylují do lenochodího konečníku.

K nepodivnějším obyvatelům lenochodího kožichu však patří brouci vrubouni z rodu Uroxys a Trichilium a můry zavíječi z rodu Cryptoses. Vrubounů může žít na jediném lenochodovi kolem tisícovky a počet můr se může vyšplhat přes stovku. Vývoj těchto hmyzích podnájemníků je závislý na trusu lenochodů. Do něj kladou samičky vrubounů i zavíječů svá vajíčka. Broučí larvy a motýlí housenky se lenochodím trusem živí a v něm se i zakuklí a promění v dospělce. Nová generace vrubounů a zavíječů vylétá do korun stromů a pátrá po lenochodovi, jehož kožich by jim posloužil jako bydliště a zároveň i jako dopravní prostředek.

Důležitost zeleného převleku

Samičky zavíječů i vrubounů, které žijí na dvouprstých lenochodech, např. v srsti lenochoda krátkokrkého (Choloepus hoffmanni), se musí vypořádat s problémy při pátrání po trusu, protože jejich hostitel vykonává potřebu vysoko ve větvích stromů. Hosté tříprstých lenochodů, např. lenochoda hnědokrkého, mají v tomto ohledu snazší život. Pokaždé, když lenochod sleze ze stromu, je můrám i broukům jasné, co se chystá. Samičky vědí, že nastala jejich chvíle a bleskurychle „přestoupí“ z kožichu hostitele na čerstvý trus. Jonathana Pauliho a jeho spolupracovníky proto napadlo, že podivné chování tříprstých lenochodů může být službou ve prospěch hmyzích obyvatel lenochodí srsti. Jenže co by z toho měl lenochod?

Odpověď na tuto otázku nabízí další organismus žijící na chlupech lenochodů – již zmíněná mikroskopická jednobuněčná řasa Trichophillus. Ta se především v období dešťů v kožichu hostitele rozroste natolik, že dává srsti zelenavé zbarvení. Někteří vědci byli proto přesvědčeni, že řasa přispívá k maskování lenochoda v husté pralesní vegetaci. Jonathan Pauli zjistil zásadnější přínosy řasy jejímu hostiteli.

Tučná zelená svačinka

Tříprstí lenochodi jsou v porovnání s dvouprstými lenochody vůči řase obzvláště pohostinní. Jejich srst saje vodu jako houba a vytváří tak zelenému podnájemníkovi optimální podmínky k růstu. Srst dvouprstých lenochodů je nesmáčivá, a proto se na ní řasám tak dobře nevede. Řasa potřebuje pro růst i živiny, především dusíkaté látky. Jejich množství v srsti lenochodů závisí na počtu a aktivitě můr a vrubounů, protože výměšky tohoto hmyzu jsou na dusík bohaté. I v tomto ohledu nabízejí tříprstí lenochodi řase podstatně více než jejich dvouprstí příbuzní a řasa v jejich kožichu prosperuje.

Jonathan Pauli a jeho spolupracovníci prokázali, že lenochodi řasu ze srsti slízávají. To, co vypadá na první pohled jako očista těla, je ve skutečnosti vydatná svačina. Řasa je bohatá na energeticky vydatné tuky, kterých se lenochodům v jejich potravě kriticky nedostává. Tím se pomyslný trojúhelník „lenochod – můra – řasa“ uzavírá.

O krok napřed v evoluci

Tím, že tříprstí lenochodi pravidelně slézají ze stromu k vyměšování na zemi, nabízejí hmyzu ze svého kožichu podstatně snadnější přestup na trus než jejich dvouprstí příbuzní kálející z větví stromů. To má za následek početnější populace zavíječů a vrubounů žijících v kožichu tříprstých lenochodů. Zároveň roste i množství dusíkatých látek, které má řasa na chlupech nasáklých vodou k dispozici. Lenochod je tak za svůj pravidelný riskantní a namáhavý výlet odměněn vydatnou porcí řasy, která mu naroste na kožichu a kterou pravidelně sklízí jazykem. Zajistí si natolik významný přísun energie, že mu to za námahu a riziko spojené se slézáním ze stromu na zem bezpochyby stojí.

TIP: Pětihvězdičkové jesle pro lenivé klienty: Lenochodí útulek v srdci Kostariky

Kontrolní sledování na dvouprstých lenochodech krátkokrkých potvrdila, že populace vrubounů a zavíječů v jejich kožiše je méně početná a tomu odpovídá nejen nižší obsah dusíkatých látek v srsti, ale i méně hustý „porost“ řasy na chlupech. I když si dvouprstí lenochodi také zpestřují jídelníček slízáváním řasy z kožichu, nezískávají zřejmě z tohoto zdroje tolik energie jako jejich tříprstí příbuzní. Evolucí zatím ještě neodhalili potřebný klíčový namáhavý a riskantní trik.

Malý svět v kožichu

Hustý, provlhlý, můrou „pohnojený“ a řasou porostlý kožich lenochodů tvoří samostatný svět, kde se setkávají zájmy mnoha různých organismů. Podobných propletenců se zřejmě mezi lenochodími chlupy skrývá mnohem více. Zajímavý je například vztah některých roztočů a vrubounů. Roztoč Macrocheles impae, který saje krev v konečníku tříprstých lenochodů, bývá často pozorován přichycený na těle vrubounů z rodu Uroxys, kteří žijí v srsti lenochodů. Není jasné, co roztoč na broucích pohledává, protože jejich tělními tekutinami se zjevně neživí.

Vědci předpokládají, že roztoči opouštějí v určité fázi vývoje hostitelského lenochoda s trusem. Když svůj vývoj v trusu dokončí, nasednou na vrubouna, který se v jejich sousedství vyklubal z kukly, a nechávají se jím transportovat na tělo lenochoda. Sami by se tam nikdy nedostali.


Dva, nebo tři prsty?

Ačkoli vypadají dvouprstí a tříprstí lenochodi na první pohled velmi podobně, ve skutečnosti jsou jen vzdálenými příbuznými, které formoval stejný způsob života. Obě skupiny lenochodů si život v korunách stromů osvojily nezávisle na sobě. Jejich předky byli na zemi žijící druhy dnes už vyhynulých pravěkých lenochodů. O tom, že jde o druhy, které mají za sebou samostatnou evoluční historii a vyvíjely se dlouhodobě vedle sebe, svědčí i fakt, že v dané oblasti pralesa obvykle dominuje jen jeden druh tříprstých a jeden druh dvouprstých lenochodů.

Lenochodovití tříprstí (Bradypodidae)

Na všech končetinách mají tři prsty s drápy. Mají krátký, asi pěticentimetrový ocas. Pohybují se ještě pomaleji než jejich dvouprsté protějšky a jsou také menší. 

Výčet druhů: 

  • Lenochod trpasličí (Bradypus pygmaeus)
  • Lenochod černopásý (Bradypus torquatus)
  • Lenochod tříprstý (Bradypus tridactylus)
  • Lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus)
Lenochodovití dvouprstí (Megalonychidae)

Počet prstů na předních nohách mají zredukovaný na dva; na zadních nohou mají tři prsty. Na rozdíl od tříprstých lenochodů jim ocas úplně chybí a mají protáhlejší čenich. 

Výčet druhů: 

  • Lenochod dvouprstý (Choloepus didactylus)
  • Lenochod krátkokrký (Choloepus hoffmanni)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907