Ruský Sojuz: Pohnutá historie nesmrtelné kosmické loď (2)

19.11.2017 - Tomáš Přibyl

Sovětská kosmická loď Vostok pomohla lidstvu otevřít brány vesmíru: ovšem pro složitější úkoly než vynesení člověka na oběžnou dráhu a jeho bezpečný návrat na Zemi se nehodila. K pilotovanému obletu Měsíce, k obsluze kosmických stanic či k vojenskému využití zkrátka bylo zapotřebí vytvořit něco jiného

Sériová výroba návratových modulů lodí Sojuz
Sériová výroba návratových modulů lodí Sojuz

Reklama

V předchozí části článku jste se dozvěděli, že se v první polovině šedesátých let nad budoucím Sojuzem stahovala mračna. Koroljov však přišel s plánem na oblet Měsíce, což Sojuz zachránilo. Počátkem roku 1965 se tak stroj 7K oficiálně změnil v Sojuz 7K-OK (Orbitalnyj Korabl). A v říjnu 1965 pak Sojuz nahradil v lunárním programu loď LK-1, protože Čelomej nedokázal dodržet termíny a předložit jakékoliv výsledky.

Původní a transportní

Řada lodí Sojuz 1 až 40 (1967–1981) se označuje jako „původní Sojuzy“. Není to však úplně přesné, protože jednotlivé exempláře se od sebe i dost výrazně lišily: některé měly vnitřní stykovací uzel, jiné externí. Některé disponovaly vybavením k výstupům do otevřeného prostoru, jiné zase k sólovým výzkumným letům. 

Druhou řadu představoval transportní Sojuz T, který vycházel z programu 7K-S, tedy lodi vyvíjené pro vojenskou kosmickou stanici. A přestože byla stanice v únoru 1970 zrušena, práce na Sojuzu pokračovaly. Mimochodem, šlo o první plavidlo s vnitřním přechodovým uzlem. „Původní Sojuzy“ vznikaly pro lunární program a pro lety na stanice se s nimi vůbec nepočítalo.

První tři nové lodě Sojuz T byly vyrobeny v květnu 1974 a čekala je závěrečná etapa integrace a start. Jenže ve stejné době procházela sovětská kosmonautika po krachu lunárního programu zásadní reorganizací a novým zaměřením na vesmírné stanice. Sojuz T se stal vhodným kandidátem, nicméně i on doznal radikálních změn. Tři již hotové exempláře – Kosmos 672, 772 a 869 – nakonec letěly a testovaly dílčí technologie, zatímco regulérní Sojuz T startoval až v roce 1978 jako Kosmos 1001.

Na lodi došlo k celé řadě změn a podle konstruktérů se jednalo o úplně nové plavidlo, pouze ve starém obalu: Orbitální modul mohl zůstat samostatně připojen ke kosmické stanici a rozšířit tak její skladovací prostory. Kryty oken návratového modulu se po průletu atmosférou odhazovaly. Kosmonauti dostali modernizované skafandry Sokol, v nichž mohli v nouzi přejít volným prostorem do záchranné lodi. Změny se dotkly také hlavního počítače a především distribuce dat, která umožňovala zobrazovat stejné informace na palubě i v řídícím středisku. Klasické analogové „budíky“ nahradily první katodové obrazovky. Sojuz T se obecně stal méně závislým na pozemním centru. 

Kámen na kameni nezůstal ani v servisním modulu, u nějž došlo ke sjednocení paliva pro orientační a brzdicí motory. Do té doby se pro ně používaly rozdílné látky, což například znamenalo, že každý systém musel mít vlastní rezervy a nemohl použít přebytky z toho druhého.

Cesta (nejen) na Mir

V únoru 1976 padlo rozhodnutí o vývoji nové generace orbitálních stanic (nakonec se realizoval jen Mir), což si vyžádalo další modernizaci Sojuzu. Nová verze dostala označení TM a největší změnu představoval navigační systém Kurs, který umožňoval přiblížení ke stanici z jakéhokoliv směru a připojení na jakýkoliv její stykovací uzel, aniž by se musela natáčet.

Orbitální modul disponoval novým oknem pro sledování příletu – dosud měl výhled jen velitel, a to prostřednictvím periskopu v návratovém modulu. Díky novému oknu se mohl do manévru zapojit i palubní inženýr a snížilo se tak riziko. Přepracovaná konstrukce padákového systému ušetřila 140 kg hmotnosti. Nádrže v servisním modulu získaly pevné membrány (kapaliny musejí zůstat ve stlačeném stavu, jinak by se v beztíži „roztrhaly“). Do té doby se používaly membrány organické, které ovšem měly kratší životnost a navíc se pomalu rozpouštěly, takže kvalita paliva postupně klesala. Nový komunikační systém pak dovoloval spojení přes družice Luč, zatímco předtím kosmonauti spoléhali jen na pozemní stanice nebo síť sledovacích lodí.

Američanům na míru

Po zahájení rusko-amerických pilotovaných letů na stanici Mir a později na ISS se zjistilo, že Sojuz je pro tyto účely nevhodný. Američané disponovali prostornějšími raketoplány, takže neměli tak přísné výškové limity pro své astronauty jako Rusové. Plných 60 % členů oddílu NASA se tudíž do Sojuzů vůbec nevešlo! Odpovědí se stal Sojuz TMA, v němž mohli létat kosmonauti o výšce 150–190 cm (dosud 164–182 cm) a hmotnosti až 95 kg (dosud 85 kg). Stejně tak se zmírnily požadavky na další parametry, například na výšku vsedě či obvod hrudníku.

Na Sojuz TMA měl navázat TMM, jehož vývoj začal v roce 1996, ale pro nedostatek financí o tři roky později skončil. Nepodařilo se realizovat ani částečně modernizovaný TMS, a tak začal létat až TMA-M, který se někdy označuje jako „digitální“. Mnoho zastaralých přístrojů vystřídaly modernější verze a část jejich úkolů se spojila: 36 starých zařízení tak nahradilo 19 nových, což ušetřilo 70 kg hmotnosti.

Další změny přišly se Sojuzem MS, který poprvé odstartoval v roce březnu 2016 a ještě v témže roce plně nahradil TMA-M. Dostal nové sluneční baterie, vylepšený systém řízení motorů, nový komunikační systém a palubní počítač CVM-101, jenž váží 8,3 kg ve srovnání s dosud používaným Argonem 16 o hmotnosti 70 kg. Jedná se o zatím poslední plánovanou modernizaci lodi, protože v budoucnu by ji mělo nahradit zcela nové plavidlo. Jeho vývoj se však neustále zdržuje a finanční prostředky nepřicházejí, takže starý dobrý Sojuz možná ještě neřekl své poslední slovo. 


Fatální okamžiky Sojuzu

Od listopadu 1966 do února 1967 se uskutečnily tři zkoušky nové lodi, ovšem s nevalným výsledkem. Jedné uniklo palivo z orientačního systému a jen s obtížemi se ji podařilo dostat na Zemi, s druhou explodovala raketa na rampě po zrušeném startu a u třetí se při průletu atmosférou propálil tepelný štít a poklesl vnitřní tlak – posádka na palubě by tedy zahynula. 

Přesto padlo rozhodnutí realizovat ambiciózní misi dvou lodí, protože čas nemilosrdně tlačil. Ve vesmíru se měly setkat Sojuz 1 a 2, přičemž dva členové druhé posádky by ve skafandrech přestoupili otevřeným prostorem do prvního stroje. Jenže všechno nakonec dopadlo jinak: Sojuz 1 po vzletu neposlouchal, druhý start byl zrušen a kosmonaut Vladimir Komarov dostal příkaz k předčasnému návratu. Při nepovedeném přistání však zahynul.

Sojuzy si přesto dodnes připsaly na vrub jediné dvě fatální nehody. Ke druhé z nich došlo v červnu 1971: tehdy z lodi unikl vzduch a při návratovém manévru zahynula trojice kosmonautů Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA, RKK Energija, archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mezi hlavní úkoly nindžů patřilo pronikat v přestrojení za nepřátelské linie a vynášet informace či zabíjet.

Zajímavosti

Dospělá kareta obecná (Caretta caretta) dorůstá bezmála jednoho metru a běžně váží více než sto kilogramů.

Příroda

Mládí prožila v radovánkách a nicnedělání

Historie

Povrch měsíce Europa

Vesmír

Tradice velí, že muž zajišťuje financování domácnosti. Jinak to pro muže bývá stresující.

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907