Názvem skalní mísy označují geologové oválné prohlubně na vodorovném nebo jen mírně skloněném povrchu skal. Málokterá přírodní díla jsou opředeny tolika zkazkami a pověstmi, jako právě tyto výtvory připomínající mísy, hrnce, křesla nebo vany
V největších a nejhlubších skalních mísách se dlouhou dobu udržuje dešťová voda, takže o to více přitahují lidský zrak a jitří obrazotvornost. Není proto divu, že tyto roztodivné kamenné hříčky dráždily fantazii našich předků a byly inspirací k romantickým názvům jako Krkavčí lázeň, Čertova studánka, Venušiny misky, Čertovy šlápoty a řada dalších. Na mnoha památných místech byly považovány za obětiště z doby pohanských rituálních obřadů, při nichž měly sloužit k zachycování krve obětovaných zvířat... Dodnes se tak mnohde setkáme i s místním pojmenováním „obětní mísy“ nebo „obětní kameny“.
Názvem Pohanské kameny je označeno pozoruhodné seskupení žulových balvanů v jednom z nejodlehlejších koutů naší vlasti – nad obcí Višňová v severočeském Frýdlantském výběžku. Také zde se do vrcholového bloku, upraveného na vyhlídku, zahlubuje několik mělkých misek a tak není divu, že v něm lidská fantazie viděla zkamenělý kočár samotného ďábla...
Z dnešního pohledu je ale místo zajímavé především tím, že už koncem 19. století se tu sešly „učené hlavy“ z několika vědních oborů – zejména archeologové a přírodovědci – a snažili se rozřešit zásadní otázku umělého nebo přírodního původu těchto podivuhodných útvarů. Archeologické nálezy sice nevyloučily, že zdejší bizarní kameny byly využívány k pohanským obřadům, ale zároveň se učenci (mezi nimiž nechyběla ani tehdejší věhlasná kapacita německý badatel R. K. Virchow) už tehdy shodli, že skalnaté návrší je výhradně dílem přírody.
Za pravdu jim dává skutečnost, že geologům se už podařilo shromáždit bezpočet důkazů o přírodních procesech, které hrají roli při vzniku skalních mís. Hlavní roli při těchto složitých a dlouhodobých pochodech hraje zvětrávání horniny, zejména chemické i fyzikální působení srážkové vody.
Proti umělému původu skalních mís hovoří i skutečnost, že řada z nich se nachází v obtížně přístupném terénu, což platí i pro naše horské a skalní oblasti. Spousta různě velkých prohlubní například vznikla na žulových skalách v Krkonoších a zejména v sousedních Jizerských horách. Tam se za jejich vskutku povedenou ukázkou můžete vydat třeba od železniční stanice ve Smržovce, nad kterou se zvedá zalesněné návrší Vyhlídka s mohutným skaliskem Finkův kámen. Na jeho vršek, zajištěný železným zábradlím a nabízející skvostný výhled, stoupá turistická stezka přes několik skalních stupňů, do nichž se zahlubuje řada dokonale vyvinutých mís. Tak třeba přímo pod vyhlídkou zaujme prohlubeň připomínající pěkně tvarované srdíčko, ovšem největší mísa nebo snad přímo kotel (téměř metr a půl široký a asi půl metru hluboký) se skrývá v boku pod skalním převisem. Bývá zcela vyplněn vodou a snad právě proto se mu odedávna říká Čertova studánka.
Nejde však o jedinou „čertovinku“ v Jizerských horách. Například úbočím Černé hory směřuje lesní stezka k nevelké žulové skalce, zvané Čertův odpočinek a zbrázděně shlukem mísovitých prohlubní. Ty zde podle lidové zkazky vytloukl rozběsněný čert, když jej během odpočinku připoutali ke skále škodolibí skřítkové.
Poněkud odlišné pověsti daly romantické pojmenování Venušiným miskám – působivému útvaru uprostřed Žulovské pahorkatiny v severním podhůří Jeseníků. Také tyto dokonale oblé mísy v žulovém skalisku na vrchu Smolný jsou přes metr velké i hluboké. V některých se stále drží voda, čehož prý za dávných časů využívaly lesní víly a trpasličí „Venušiny lidičky“ – k vaření, praní a za měsíčních nocí i ke koupání... Venušiny misky jsou dnes národní přírodní památkou a nejblíže se k nim dostanete odbočkou ze značené cesty spojující Žulovou a Vidnavu.
Lidovými zkazkami opředená a rovněž chráněná jsou i mnohá další skaliska s nápadnými mísami na vrcholku. Kupříkladu uprostřed Žďárských vrchů vystupují blízko sebe dva rulové skalní útvary – Velké a Malé Perničky, zvané též Milovské a Rybenské Perničky. Tato pojmenování nemají nic společného s oblíbeným perníkovým pečivem, ale mísovité prohlubně na skalách místním lidem připomínaly nádoby na tření máku, kterým se tu odedávna říkalo pernice či perničky. Také kolem těchto útvarů nad údolím Svratky a v blízkosti stejnojmenného městečka se proplétají turisticky značené trasy.
Dříve se usuzovalo, že skalní mísy a jiné „hrncovité“ prohlubně se vytvořily pouze na žulových nebo rulových skalách, ale snad ještě víc jich objevíte v hojně navštěvovaných pískovcových skalních městech. V poměrně tvárném pískovci vznikly například na mnoha místech v Broumovských stěnách a navazujících polských Stolových horách, Lužických horách (např. na Popově kameni), Tiských stěnách aj.
TIP: Krása a bohatství Babího lomu: Na hřbetě červeného draka
Za „rekordmankami“ mezi skalními mísami pak se musíte vydat za německou státní hranici do národního parku Saské Švýcarsko. Přímo do vrcholku nejvyššího zdejšího kopce Zschirsteinu se zahlubuje asi šest metrů dlouhá skalní mísa, nebo spíš vana, zvaná Rabenbad – „krkavčí lázeň“. Otevírá se od ní úchvatné panorama romantické krajiny Labských pískovců, což ostatně platí i pro mísami „prošpikovanou“ skalní vyhlídku Opferkessel (obětní mísa) na okraji další stolové hory Pfaffensteinu.
Zde uvedené příklady samozřejmě zdaleka nejsou úplným výčtem všech pozoruhodných skalních mís na území naší vlasti a v blízkém okolí. Podobné kamenné hříčky jsou ozdobou mnohých žulových útvarů na Šumavě, v Novohradských horách a jejich podhůří, v Jihlavských vrchách, Středočeské pahorkatině a nechybějí ani na pískovcových skalách východomoravských Karpat. A není vyloučeno, že při toulkách přírodou se s nimi setkáte i na mnoha jiných místech.
VědaStartup Vow Food z australského Sydney vyprodukoval jako první na světě maso z buněk vyhynulého mamuta. (ilustrace: Wikimedia Commons, Thomas Quine, CC BY-SA 2.0)
VesmírChcete-li zahlédnout vzdálené galaxie, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu. (ilustrační foto: Unsplash, Simon Delalande, CC0)
HistorieSocha Juraje Jánošíka z roku 1919 ve Smetanových sadech v Hořicích v Královéhradeckém kraji. (foto: Wikimedia Commons, Ben Skála, CC BY-SA 3.0)
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)