Více než 70 let jsou lužní lesy na soutoku Dyje a Moravy ponechány samostatnému vývoji. Díky tomu je tato krajina evropským unikátem, kde se daří jak mnoha vzácným zvířatům, tak především zástupcům flóry…
Seznamte se s oblastí, kde se stékají dvě nejmohutnější moravské řeky Morava a Dyje – seznamte se s krajinou Soutoku. (foto: Petr Zajíček ©)
Nejjižnější cíp Moravy patří mezi přírodní skvosty naší republiky, jenž skýtá útočiště mnoha druhům chráněných živočichů i rostlin. Otevřené krajinné scenérie střídají hluboké lesy a pralesy, které jsou protkány slepými rameny a tůněmi. Území ohraničené toky řeky Dyje a Moravy ukrývá nejvýznamnější komplex lužních lesů ve střední Evropě.
Zachovalosti této krajiny paradoxně napomohla skutečnost, že velká část území situovaného blíže rakouské hranici byla před rokem 1989 hraničním pásmem a tudíž nebyla přístupná veřejnosti. Z tohoto období zůstaly jen umělé valy, strážní budky a úzké asfaltové cesty, které dnes s velkou oblibou využívají cykloturisté. Jinak zůstala oblast nazývaná Soutok téměř nedotčena.
Lužní lesy jižně od Břeclavi jsem obtěžkán fotovýbavou navštívil mnohokrát. První, co mne hned při první návštěvě zaujalo, byla jejich obrovská rozloha. Skoro nekonečné louky s rozsáhlými pásy lužních vegetačních společenstev se táhnou až k obzoru. Charakter krajiny dokreslují desítky obrovských odumírajících osamělých dubů, které slouží jako hnízdiště čápa bílého i černého. Zároveň jsou domovem významné populace mravence lužního (Liometopum microcephalum), pro nějž je zároveň oblast Soutoku nejsevernější hranicí výskytu v Evropě.
Mým fotografickým cílem byly většinou vzdálenější partie, kde jsou zachovány pralesovité části oblasti. Již Lichtenštejnové, původní majitelé pozemků, dokázali ocenit přírodní i estetickou výjimečnost těchto zákoutí a neprováděli zde inteznivní těžbu dřeva. Od roku 1949 byly zachovalé pralesy Ranšpurk a Cahnov vyhlášeny státní přírodní rezervací (od roku 1992 národní přírodní rezervací). Obě rezervace jsou více než 70 let ponechány samovolnému vývoji bez přímých vlivů člověka a od roku 1990 jsou také oploceny.
Prales Ranšpurk se v letních měsících stává nepřehlednou džunglí a ve mně zanechal vždy nejhlubší dojem. Obrovské padlé kmeny jsou staré několik set let a do dutin některých z nich se snadno ukryje člověk. Zmlazené vegetační porosty znesnadňují průstup a ztěžují orientaci. Na podzim se stává Ranšpurk rájem hub. Bylo zde zjištěno až 650 druhů a v oblasti celého Soutoku se vyskytuje až 1 000 druhů. Unikátem je např. vzácná houba kalichovka lužní (Omphalina discorosea), kterou nenajdete nikde jinde v České republice.
Prales Ranšpurk je charakteristický výskytem extrémně velkého množství druhů hub. Zleva pýchavka hruškovitá a rosolovka. (foto: Petr Zajíček ©)
Lužní lesy a pralesy pokračují od Ranšpurku dál na jih do nejodlehlejších částí nejblíž k vlastnímu soutoku Dyje a Moravy. V těchto partiích žijí například bobři a vydry, ale dostupnost je již komplikovaná. Cesta ostrou chůzí trvá mnoho hodin. Po odstranění „železné opony“ byla celá oblast Soutoku uzavřena pro motorová vozidla, takže nejvhodnějším dopravním prostředkem pro návštěvu je kolo.
Krajina v okolí lužních lesů má bohatou historii. Byla osídlována již od pravěku a zdejší život dosáhl rozmachu v období Velkomoravké říše. Dokladem toho jsou významná sídliště Pohansko nebo nedaleké Mikulčice. Největší stopy zde zanechala myslivost a lesní hospodářství, a proto se také rozloha lužních lesů zmenšila z původních 58 000 hektarů na 16 000.
TIP: Vnitrozemská delta Dunaje: Zanikající vodní svět u Bratislavy
Na konci 20. století byla existence a funkce podstatné části zachovaných luhů ohrožena stavbou Novomlýnských nádrží. Ty začaly regulovat tok Dyje a zdejší vegetaci hrozilo odumírání. Proto je každým rokem vyvoláno umělé jednorázové zaplavení celé oblasti Soutoku vypouštěním vody z nádrží. Tak je funkce zdejšího porostu zachována. Lužní lesy tvoří vždy směs listnatých stromů a jejich existence je podmíněna právě krátkodobými periodickými záplavami. Kromě jižní Moravy se vyskytují lužní lesy také v Litovelském Pomoraví či v Polabí, avšak nikoliv v takovém rozsahu. Divokých a nespoutaných míst není v naší republice mnoho a oblast soutoku Dyje a Moravy mezi ně bezpochyby patří.
Petr Zajíček (se souhlasem k publikování)
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)
VesmírČínská analýza vzorků měsíčního regolitu odhalila vodu uloženou v impaktovém skle. (foto: Wikimedia Commons, Nielander, CC0 1.0)
HistorieKrál Artuš v představě anglického malíře Charlese Ernesta Butlera. Zdá se, že předobrazem Artuše byl úspěšný vojevůdce, nebo dokonce několik vojevůdců toho jména. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)
