Španělská Córdoba: Tisícileté srdce Andalusie
Ačkoliv andaluská Córdoba nevévodí seznamu nejznámějších španělských měst, neznamená to, že by návštěvníkům neměla co nabídnout: Láká na bohatou historii, malebné uličky a náměstí i lidový temperament.
Dobrá zpráva pro astronomii: Industriální park v poušti Atacama nakonec nevznikne Společnost AES Andes oznámila zrušení projektu rozsáhlého průmyslového komplexu plánovaného v blízkosti observatoře Paranal.
Španělská Córdoba žije ve stínu metropolí, jako jsou Madrid, Barcelona či Málaga. Pokud se ji však rozhodnete navštívit, odmění vás řadou kulturních zážitků, které si budete moct – alespoň mimo sezonu – vychutnat bez zástupů turistů. Město v srdci Andalusie v sobě totiž spojuje historický šarm, bohaté tradice i jedinečnou přítomnost.
Jeho dějiny se začaly psát s příchodem Římanů, kteří vystřídali Féničany, a zárodek dnešní Córdoby vznikl roku 169 př. n. l. v podobě římského osídlení Colonia Patricia. Místní komunita postupně získávala na významu a spojila se s řadou významných jmen jako Agrippa, Julius Caesar či Pompeius. Narodil se tam přitom i slavný stoický filozof Seneca. Na přelomu letopočtu, za vlády císaře Augusta, šlo o hlavní město provincie Baetica. Po zániku Římské říše pak celou oblast ovládli Vizigóti, kteří koncem 6. století přijali křesťanství, a Córdoba se proměnila v hlavní město Andalusie.
V lese sloupů
Roku 711 vtrhly na Pyrenejský poloostrov arabské oddíly a postupně ho téměř celý ovládly. V polovině 8. století se Abd ar-Rahmán I. nechal prohlásit prvním córdobským emírem a zahájil stavbu slavné mešity. Duchovního i ekonomického vrcholu město dosáhlo v 10. století: Tehdy se tam nacházelo přes tři sta mešit, zhruba stejný počet veřejných lázní, dále univerzity, knihovny, nemocnice, školy i paláce. Kvůli bojům mezi znepřátelenými maurskými kmeny se však Córdobský chalífát rozpadl ještě před tzv. reconquistou.
Vítězství křesťanských vojsk se v Córdobě projevilo mimo jiné přeměnou mešity v katedrálu, jejíž barokní podoba se doslova vklínila do maurské architektury. Metamorfóza duchovní stavby probíhala v letech 1523–1766, a trvala tedy víc než dvě století.
Córdobská mešita přitom dodnes zůstává ikonou města a zároveň nejnádhernější maursko-islámskou památkou na celém poloostrově. Jakmile vstoupíte dovnitř, okamžitě vás pohltí „les tisíce sloupů“, kterých je ve skutečnosti 856. Obdivovat budete moct také mihráb neboli modlitební výklenek, impozantní mozaiky, filigránské ornamenty, mušlové motivy i kaligrafické citáty z Koránu, vyvedené s ohromující precizností. K největším pozoruhodnostem vestavěné křesťanské katedrály pak patří chór se 109 barokními křesly vyřezávanými z mahagonového dřeva, která vznikala dlouhých deset let. S ohledem na vše uvedené jistě nepřekvapí, že náboženský komplex patří již od roku 1984 na seznam UNESCO.
Židovská minulost
V bezprostřední blízkosti mešity se rozkládá malebná židovská čtvrť La Judeíra: Sefardští židé obývali poloostrov už od 1. století a ještě ve středověku žila v Córdobě početná židovská komunita. Koncem 15. století však byli masivně vysídlováni, protože odmítali přestoupit ke křesťanství (viz Vraťte se domů). Také La Judería patří ke světovému dědictví UNESCO a procházka tamním labyrintem křivolakých uliček, kde typické bílé domy zdobí balkony s květinami a umělecky tepaná vrata, znamená nezapomenutelný zážitek.
Dochovaná synagoga v ulici Calle Judíos připomíná kdysi živoucí komunitu, která se svými učenci a filozofy tvořila významnou kulturní a intelektuální elitu. K jejím předním osobnostem náležel ve 12. století filozof a lékař Maimónides, jehož socha dnes stojí na náměstíčku nesoucím jeho jméno. Druhým velkým synem města se stal soudce a filozof Averroes, který středověké Evropě přiblížil Aristotela. Zájemce o historii židů ve Španělsku zaujme rovněž kulturní centrum a muzeum Casa de Sefarad, jež poskytuje přehledný obraz jejich života ve středověké Córdobě.
Šťastnou cestu, Kolumbe!
Kromě mešity-katedrály stojí rozhodně za návštěvu i nedaleká královská rezidence Alcázar de los Reyes Cristianos ze 14. století. Na první pohled vás ohromí její tři impozantní věže a okouzlujícím dojmem působí rovněž nádherné zahrady s vodními plochami a vodotrysky. Právě v córdobském Alcázaru kdysi Isabella I. Kastilská a Ferdinand II. Aragonský přijali Kryštofa Kolumba před jeho první cestou na západ a na stejném místě potom mořeplavec podával královskému páru zprávy po návratu.
Vynechat byste neměli ani římský most z 1. století př. n. l., který se klene nad řekou Guadalquivir. Přístupný je pouze pro pěší a pod nohama vám na něm doslova ožije historie. Na jeho jižním konci stojí opevněná věž Calahorra z 12. století, kde dnes sídlí muzeum seznamující zájemce s islámskou epochou Córdoby. Z tamních hradeb se vám pak naskytne nádherný panoramatický pohled na město.
Víno a flamenco
Ani milovníci výtvarného umění neodjedou z Córdoby zklamaní: Museo de Bellas Artes sídlí v bývalém klášteře v centru města a schraňuje přes pět tisíc děl, z nichž mnohá patří k vrcholům španělské tvorby: Spatříte tam tudíž i plátna takových velikánů, jako byl Francisco Goya či Diego Velázquez. Za návštěvu stojí rovněž pozoruhodné muzeum vystavující ikonická zobrazení andaluských žen v podání Julia Romera de Torrese, v nichž se na hranici mezi realismem a romantikou odráží identita této jihošpanělské oblasti.
Nasyceni kulturou pak můžete spočinout v některé z restaurací a ochutnat studenou rajčatovou polévku salmorejo nebo obalovanou vepřovou roládu flamenquín s šunkou či sýrem a k tomu silné bílé víno z oblasti Montilla-Moriles ležící jižně od Córdoby. S trochou štěstí se v daném podniku odehraje i představení flamenca, které pro místní znamená víc než jen tanec: Jde o živý obraz andaluské kultury, v němž se pojí intenzivní emoce a umělecká dovednost. Flamenco je zkrátka unikátní a vzniklo coby směs různých kulturních vlivů – což lze ostatně říct i o samotné Córdobě.
Vraťte se domů
Židé žijící v křesťanských královstvích již během 14. století čelili útlaku a stávali se terčem pogromů, přičemž ani ve Španělsku tomu nebylo jinak. Na Pyrenejském ostrově vstoupil roku 1492 v platnost dekret z Alhambry, na jehož základě museli židé buď konvertovat ke křesťanství, nebo zemi opustit. Dle některých zdrojů tak nuceně odešlo až 200 tisíc věřících. Teprve ve 20. století se objevily první iniciativy, jež mají za cíl přivést potomky tehdejších vyhnanců domů. Současná španělská židovská obec přitom zahrnuje odhadem 40–50 tisíc osob.
