Spojené státy americké: Nová země zrozená z rozdílů

30.01.2016 - Kateřina Vašků

Přívlastek „spojené“ je v názvu USA víc než namístě: V politické, kulturní i náboženské sféře totiž o nějaké přirozené jednotě napříč všemi státy rozhodně mluvit nelze a jednotlivé země byly spojeny jen s vynaložením obrovského úsilí. Kořeny těchto rozdílů přitom sahají až k samotným počátkům kolonizace Nového světa


Reklama

Pomineme-li dnes již historiky obecně přijímané vikingské návštěvy v předkolumbovské éře, vůbec první možnosti trvalého osídlení území dnešních USA se naskytly koncem 15. století portugalským průzkumníkům, kteří zmapovali východní pobřeží od budoucího New Yorku až po Floridu. Své objevy však drželi v tajnosti, nepokoušeli se v zemi ani usadit, a to z prostého důvodu: Oblast měla totiž podle Tordesillaské smlouvy o rozdělení Nového světa z roku 1494 připadnout Španělsku. O detailních znalostech Portugalců ovšem není pochyb – dochovaly se nám prostřednictvím mapy světa zvané Cantino planisphere.

Evropské dělení

Kolonizace Severní Ameriky probíhala později pod taktovkou několika zemí: Španělsko postupně získalo Floridu a teritoria západně od Mississippi; Nizozemsko si přisvojilo části východního pobřeží; Francie rozšířila své zahraniční državy o povodí Mississippi a oblasti sousedící s budoucí Kanadou; a Švédsko získalo území tzv. Nového Švédska na dolním toku řeky Delaware.

Zásadní úlohu však při obsazování Nového světa sehrála Anglie, která se zmocnila pobřeží Atlantiku a později ovládla i část původně nizozemských a francouzských osad. Čtvrtého července 1776 pak právě 13 anglických kolonií – Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pensylvánie, Delaware, Virginie, Maryland, Severní a Jižní Karolína a Georgie – vyhlásilo nezávislost a stanulo u zrodu USA.

Nemoci, hladomory a boje

Začátky kolonizace probíhající od 16. století se ovšem rozhodně neodvíjely hladce a první osady zanikaly téměř ihned poté, co byly založeny. Mnozí jejich obyvatelé totiž podléhali nejrůznějším nemocem a umírali v důsledku hladomorů i v bojích s domorodci či s dalšími Evropany.

Zřejmě nejpozoruhodnějším příkladem se v tomto ohledu stala anglická „ztracená kolonie Roanoke“ existující v letech 1587–1590 v dnešní Severní Karolíně. Právě tam se mělo narodit vůbec první anglické dítě na území Ameriky. Dívenka se jmenovala Virginia Dareová a její další osud bohužel neznáme – zmizela spolu s desítkami původních osadníků prakticky beze stopy. Objevilo se přitom hned několik teorií: Všichni mohli padnout v boji s indiány, jimž předtím vypálili jednu z osad, možná však s domorodci postupně asimilovali či prostě zemřeli na jiném místě v důsledku hladomoru či nemocí.

Za svobodou vyznání

Evropští osadníci přicházeli z různých společenských i náboženských kruhů a rekrutovali se převážně z řad dobrodruhů, řemeslníků, vojáků a zemědělců. Mimo vyhlídku na lepší život a levnou půdu představovala silnou motivaci ke stěhování za oceán také svoboda náboženského vyznání.

Evropská reformace v 16. století nevratně rozbila jednotu západního křesťanství a podnítila vznik řady sekt, často ovšem krvavě potlačovaných. Do konce 16. století například řada Angličanů přešla k protestantství a jednu z prvních odnoží zmíněného vyznání představovali puritáni, kteří se snažili „očistit“ (z anglického „pure“) víru od veškerých katolických obřadů, jež nevycházely z Bible. Jejich myšlenky však nenašly pochopení především za vlády Karla I. Stuarta, jenž puritány tvrdě pronásledoval. Jen mezi lety 1629 a 1642 tak na dvacet tisíc z nich odplulo do Nové Anglie. 

Pensylvánie založená roku 1682 se zase stala útočištěm kvakerů (z anglického „quakers“), kteří se stavěli proti dogmatickým výkladům Bible a věřili, že Bůh působí v člověku skrz vnitřní osvícení. V souladu s kvakerstvím byli proto v zemi vítáni i vyznavači jiné víry, například baptisté a němečtí a švýcarští protestanti. Do Nového světa však proudili rovněž katolíci a z velké části se usazovali v Marylandu založeném roku 1632 a pojmenovaném po manželce tehdejšího krále Karla I. Henriettě Marii.

Kolonizátoři nakonec vytvořili pestrou směsici vyznání, v níž figurovali protestanti, katolíci, skotští presbyteriáni, francouzští hugenoti a švédští luteráni, stejně jako kvakeři, židé či amišové – odnož novokřtěnců.

Zákon jménem peníze

Kolonizátoři pocházeli z evropských mocností, jež disponovaly vysoce rozvinutou armádou, námořnictvem i dobře fungujícím obchodem. Osadníci ze Španělska a Portugalska měli navíc bohaté zkušenosti s dobýváním, které získali během tzv. reconquisty, tedy vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova. Osídlování Nového světa jim usnadňovaly i technické novinky používané při stavbě lodí a námořní navigaci.

Rovněž Británie, Francie a Nizozemsko se pyšnily silnou zaoceánskou flotilou, neměly však takovou praxi v kolonizaci cizích území. Britské državy ovšem vznikaly spíš na obchodním základě a vládní podporu tolik nepotřebovaly. Britové je budovali od roku 1660 v souladu se zásadami merkantilismu. Vláda a obchodníci v Anglii se stávali partnery kolonií s cílem zvýšit svoji politickou moc a rozšířit své jmění, přičemž byl zcela vyloučen majetkový podíl či vliv ostatních impérií, a dokonce i obchodníků sídlících v samotných koloniích.

Vláda v Londýně uplatňovala řadu nařízení a bariér s cílem minimalizovat dovoz do Nového světa a naopak maximalizovat tamní vývoz. V praxi to znamenalo, že do ostrovní metropole proudily zpoza oceánu zásoby zlata a stříbra, z nichž si stát bral část na poplatcích a daních a zbytek putoval do kapes britských obchodníků. Většina vládních příjmů se následně přelévala do budování námořnictva, které sloužilo hlavně k ochraně stávajících kolonií v Americe i v dalších zemích.

Ve znamení otroctví

Kolonizaci si nerozlučně spojujeme s otroctvím, jež ovšem za oceánem existovalo již před příchodem Evropanů. Indiáni si často podmaňovali členy jiných kmenů a využívali je jako otroky, kteří se v krajních případech stávali lidskými oběťmi. Evropští novousedlíci se zpočátku snažili původní obyvatele zotročit, domorodci ovšem rychle vymírali v důsledku zavlečených chorob i špatného zacházení, tudíž je brzy nahradili Afričané. Levnou pracovní sílu z černého kontinentu měnili kolonizátoři zejména za střelný prach, zbraně, rum a další výrobky.

Většina afrických otroků nicméně putovala do oblastí cukrových plantáží v Karibiku a do Brazílie. Na území dnešních USA se jich tak dostalo „pouze“ asi 600 tisíc z celkových dvanácti milionů. Pokud zvládli nesmírně strastiplnou plavbu, mohli v Novém světě očekávat trochu lepší stravu a zdravotní péči – přesto se tam okolo roku 1860 dožíval padesáti let jen každý desátý otrok. V té době se počet Afroameričanů na území dnešních Spojených států pohyboval kolem čtyř milionů.

Vzhůru za oceán!

Od 15. století se dále rozvíjelo používání plachet a objevily se lodě se čtyřmi stěžni (oproti dřívějším dvěma), což umožnilo lepší manévrování při plavbě proti silnému větru. Jeden z největších problémů při objevování nových území – určení přesné polohy lodi – vyřešil kompas. K orientaci podle Slunce a hvězd pak sloužila i tzv. Jakubova hůl, známá též jako astroláb.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na konci 19. století překonal během velké ruské chřipky virus přenášený lidmi vzdálenost 202 887 km za pouhých šest dní.

Zajímavosti

Slovenský umělec propojuje ve své tvorbě užitkovost i umění. Díla mladého skláře lze najít po celém světě.

Zajímavosti

Lidové milice pochodují 28. února 1948 přes Karlův most.

Historie

Čisticí prostředky mohou mít i stinnou stránku

Věda

Tvář robota Affetto

Věda

Sonda MMX u svého cíle

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907