Společenské vazby promykovitých: Jeden za všechny, nebo nepřežije nikdo

06.08.2017 - Jaroslav Petr

Někteří živočichové jsou zapřisáhlí individualisté, kteří v extrémních případech nepotřebují ani pohlavního partnera. Na druhém pólu organizace zvířecích společenstev najdeme skupiny tak dokonale spolupracující, že samotný jedinec už ani nedokáže přežít


Reklama

Nejnázornějším příkladem dokonale organizovaných společenstev jsou hmyzí státy mravenců nebo včel, ale velmi různorodé typy společenstev najdeme i mezi savci. Jedny z nejpozoruhodnějších příkladů vnitrodruhové spolupráce můžeme sledovat mezi promykovitými.

Soulad v podzemní říši

I mezi promykovitými šelmami (Herpestidae) lze najít druhy žijící v různé míře pospolitosti. Například promyka ichneumon (Herpestes ichneumon) je považována za tvora silně samotářského. Na druhém pólu stojí surikata (Suricata suricatta) zvaná někdy také hrabačka surikata.

TIP: Lstivý zloděj drongo africký, který pomocí varovných signálů okrádá surikaty

Surikaty žijí ve skupinách zhruba o dvaceti členech. Výjimkou nejsou mnohem menší skupiny o několika málo zvířatech, ani uskupení čítající padesát jedinců. V čele kolonie stojí vůdčí pár – samec se samicí. Dalšími členy kolonie jsou jejich sourozenci, potomci a také zvířata, která pocházejí z jiných skupin a ke kolonii se připojila dodatečně.

Kolonie si buduje rozsáhlý systém podzemních chodeb, kde zvířata nacházejí úkryt. Bezpečí podzemí opouštějí surikaty jen během dne. Své nory někdy sdílejí i s jinými živočichy, například s některými druhy syslů. Oba druhy si nekonkurují při shánění potravy a žijí vedle sebe bez velkých potíží.

Vždy ve střehu

Základ potravy surikat tvoří nejrůznější hmyz. V jejich jídelníčku jsou však i drobní obratlovci, jako ještěrky a další plazi. Nepohrdnou ani vejci ptáků hnízdících na zemi a příležitostně si zpestří stravu i rostlinami. Většinu potravy vyhrabávají surikaty ze země, k čemuž jsou dokonale uzpůsobeny. Na všech prstech u předních i zadních končetin mají dlouhé, ostré, nezatažitelné drápky. S jejich pomocí zvládají i hrabání v tvrdé vyschlé pouštní půdě. Při této činnosti dokážou zavřít uši tak, aby se jim do nich nedostávala hlína, písek a prach.

Hrabání a hledání potravy zabírá surikatám významnou část dne a zvláště hloubení děr je poměrně riskantní činnost. Zvíře má při ní hlavu hluboko pod úrovní terénu a nevidí, co se děje kolem něj. Přitom v koloniích surikat hledají kořist draví ptáci, velcí hadi nebo nejrůznější šelmy a bezpečí nabízí jen hluboké nory kolonie. Platí, že kdo uteče, vyhraje. Musí ale začít prchat včas. Proto staví kolonie surikat stráže, při nichž někteří členové vylézají na vyvýšená místa. Tam se postaví na zadní nohy a dlouhé hodiny bedlivě sledují okolí. Pokud se ukáže nepřítel, hlídač vydá varovný zvuk. Ostatní členové z něj poznají nejen blížící se nebezpečí ale také druh hrozby.

Dobrovolní hlídači a preventivní útočníci

Systém výstrah je poměrně komplikovaný a mláďata se jej musí nejprve naučit. Zpočátku chápou každý poplašný signál jen jako ohlášení hrozby. Vědí, že se mají klidit do bezpečí, ale nemají tušení, před čím prchají. Postupem času začnou malé surikaty signály nejen chápat, ale také je samy používat k varování ostatních členů kolonie.

Dlouho panovala představa, že „držení hlídky“ je ze strany strážce nezištný akt. Hlídající surikata nemůže sama hledat potravu a zajišťuje klid pro krmení ostatním členům kolonie. Zevrubnější analýzy ale odhalily, že surikaty nastupují na hlídku většinou s plným břichem, tedy v době svého „osobního volna“. Navíc získává hlídač významnou výhodu. Před hrozbou prchá jako první a nejdřív ze všech dosáhne bezpečí nory.

Zatímco před ptáky a většími šelmami jsou surikaty v úzkých norách v bezpečí, hadi dokážou proniknout i do podzemních děr. Kolonie se jim někdy brání kolektivně. Využívají taktiku označovanou zoology jako mobbing. Ten je založen na zásadě, že nejlepší obranou je útok. V tomto případě jde o kolektivní atak, při němž každý člen útočící skupiny riskuje podstatně méně než zvíře, které by se postavilo na individuální odpor. K nejznámějším příkladům mobbingu patří střemhlavé útoky na sedícího výra, ke kterým spojí síly všichni pěvci z okolí bez ohledu na druhovou příslušnost. Surikaty podnikají skupinový útok proti hadovi, jenž hledá kořist v blízkosti jejich kolonie. Pokud nedokáží útočníka zahnat, může se had usadit přímo v kolonii a vybírat si z jejích obyvatel pravidelnou daň. Nezvaný hadí host tak může přivést kolonii až ke kolapsu.

Chůvy s hormonálním dopinkem

Dominantní samice vrhne mláďata dvakrát až čtyřikrát ročně a v jednom vrhu přivádí na svět jednoho až pět potomků. V průměru tak vůdčí samice za rok zplodí čtyři až šest mláďat. Otcem většiny mláďat v kolonii je dominantní samec, na kterého připadají ročně v průměru čtyři mláďata.

S výchovou mláďat pomáhají vůdčímu páru ostatní členové kolonie bez ohledu na pohlaví. To je fenomén dobře známý i od jiných živočichů včetně ptáků. Jedinci, kteří jsou už dost staří, aby měli vlastní potomky, ale místo založení rodiny se starají o cizí mláďata, bývají označováni jako pomocníci. Ve společenství surikat mají někteří členové kolonie silný sklon k pomocnictví, zatímco jiní se jím zabývají podstatně méně nebo vůbec ne.

„Hlídání dětí“ (v odborné anglicky psané literatuře se užívá termín „babysitting“ stejně jako pro hlídání dětí placenou chůvou) je u surikat velmi náročná činnost, protože pomocníka nikdo nekrmí a zůstává po celou dobu dohledu nad mláďaty o hladu. Proto se babysittingu neúčastní mladá nebo slabá zvířata. Není také možné, aby jedna surikata hlídala mláďata dva dny po sobě. Už po jednom dni péče o cizí potomky zvíře znatelně zhubne. Častěji proto vystupují v roli chův zdatnější lovci, kteří dokážou výpadek v příjmu potravy rychleji dohnat.

Ukazuje se, že typický pomocník má pro svou roli ve společenství hormonální dispozice. Už den před „nástupem do služby“ mu znatelně stoupají hladiny hormonu prolaktinu v krvi. To zřejmě zvíře „naladí na mateřskou notu“. Hladiny prolaktinu bývají zvýšené v období březosti a v období péče o mláďata včetně kojení. Zajímavé je, že vzestup prolaktinu spojený s pomocnictvím je patrný i u samců, kteří se následující den rozhodnou dělat mláďatům chůvu. Mechanismus, který spouští vzestup prolaktinu u surikatích pomocníků, není zatím znám. U samiček-pomocnic se vzestup hladin prolaktinu zřejmě podílí na navození funkce mléčné žlázy. Pomocnice tak mohou kojit mláďata bez toho, že by samy prodělaly březost a porod.

Škola, základ života

Surikaty loví i poměrně nebezpečnou kořist, například menší hady nebo prudce jedovaté štíry. Zvláště riskantní je lov takových živočichů pro nezkušená mláďata. Ta proto absolvují „školu lovu“. Triky spojené s lovem a dobýváním potravy se učí mláďata celé řady živočišných druhů. Případy, kdy starší zvířata doslova vyučují mladé adepty, jsou však vzácné a chování surikat splňuje všechna kritéria opravdového vyučování.

První tři měsíce života nedokážou mláďata surikat lovit a musí být krmena staršími členy kolonie. O potravu loudí typickými zvuky. Pak začne výuka, kterou obvykle nezajišťují rodiče tvoření dominantním párem. Školení mláďat se ujímají pomocníci. Nejprve předkládají mláďatům usmrcené štíry, aby si malé surikaty na budoucí kořist zvykly a seznámily se s ní. Potom postoupí surikatí žáci k další lekci. Dospělý pomocník jim předkládá štíry, kterým předem ukousl bodec s jedovou žlázou a navíc je pošramotil, aby nemohli rychle utíkat. Postupně dostává mládě štíry ve stále lepší kondici. Finální zkoušku absolvuje surikata se štírem, který je stoprocentně fit.

Důležité je, že učitel rozeznává jednotlivé žáky podle jejich žebravých zvuků. Bere na zřetel stáří mláděte i pokroky, jaké prokázalo v minulé lekci. Podle toho „upraví“ štíra, kterého v rámci výuky servíruje. Komenský by měl ze surikat radost. Jejich „škola hrou“ splňuje základní didaktické zásady, jako je individuální přístup k žákovi, zohlednění jeho schopností nebo postupné zvládání stále obtížnějších úloh. Surikatí kantor dohlíží i na to, aby se jeho žáci při hodinách neulívali. Když se mládě do lovu předložené kořisti nehrne, vyučující surikata ho nejprve přátelsky povzbuzuje. Když to nepomůže, sáhne k donucovacím prostředkům a neochotného žáka do střetu s kořistí natlačí.

Příklady táhnou

Poněkud jiný, ale neméně zajímavý systém výchovy mláďat byl pozorován u jiné promykovité šelmy mangusty žíhané (Mungos mungo). Když mláďata této promyky opustí noru a jsou naplno vystavena nástrahám okolního světa, vytvářejí pevné pouto s některým z dospělých příbuzných. Může to být starší sourozenec, bratránek či sestřenice nebo strýček či teta. Dospělá mangusta přebírá nad mládětem patronát. Stará se o něj, chrání ho a předává mu své zkušenosti i návyky. Jde o skutečné přebírání životního stylu včetně jídelních návyků.

Mangusty konzumují i potravu, jejíž chutný obsah se skrývá za tuhou skořápkou. Nemusí jít jen o uloupené ptačí vejce, ale také o velké brouky nosorožíky. Mangusty používají dva styly k otevírání těchto „živých konzerv“. Buď drží potravu v předních packách a dobývají se do ní zuby, nebo udeří kořistí o tvrdý povrch kamene či kmene stromu a skořápku rozbijí. Každá mangusta upřednostňuje jen jeden styl. Mangustí žák přebírá jen ten způsob, který vidí u svého osobního lektora, a drží si ho po zbytek života. Když se dostane sám do role patrona, předává svěřenému mláděti opět jen tento naučený styl zpracování kořisti.


Antikoncepce a zvýhodnění cizinci

Spolupráce mezi surikatami má, posuzováno lidskými měřítky, i svoji negativní stránku. Občas se stane, že některá ze samic-pomocnic sama zabřezne a porodí mláďata. Ta však nemají velkou šanci na přežití, protože vůdčí samička je obvykle zabije. Vůdkyně kolonie je přitom v plození mláďat asi pětkrát úspěšnější než ostatní samičky. Nespoléhá totiž jen na likvidaci potomků, ale uplatňuje i velmi razantní prevenci. Pokud je vůdčí samice březí, zvyšuje tlak na ostatní samičky kolonie. Útočí na ně a vyhání je z kolonie. Pronásledovaným samičkám se pod silným stresem zásadně mění koncentrace hormonů v těle a nedokážou pak zabřeznout. Jde o jakousi stresovou „hormonální antikoncepci“.

Také vůdčí samec si drží monopol na plození potomstva a jemu podřízení samci se mohou stát otci jen vzácně. Daří se to paradoxně hlavně samcům, kteří přišli do kolonie z cizí tlupy, ale i ti v průměru neplodí více než jedno mládě do roka. Jejich postavení se může rázem změnit, pokud vůdčí samici nahradí její dcera. Ta se nepáří s původním vůdčím samcem, protože to je většinou její otec. Nejeví zájem ani o ostatní samce z tlupy, protože to bývají její bratři. Nová vůdčí samice se proto páří buď se samcem, který se do tlupy přistěhoval, nebo vyhledává náhodné známosti mezi samci, kteří se toulají mezi různými koloniemi a pasou po příležitostech ke zplození potomků.

V kolonii, kde se narodili, se samci nestanou otci prakticky nikdy. Tato diskriminace domácích má jediný cíl – zabránit incestu a zplození potomků počatých blízce příbuznými samci a samicemi.


Tmavá kůže pohlcuje paprsky

Domovinou surikat je jih Afriky, především území Angoly, Namibie, Botswany a Jihoafrické republiky. Typickým prostředím, v jakém surikaty žijí, jsou suché oblasti pouští a polopouští, např. Kalahari.

Surikaty dorůstají hmotnosti kolem 0,8 kilogramu a délky zhruba 30 centimetrů. Ocásek obvykle měří kolem 20 centimetrů a sehrává důležitou úlohu při udržování rovnováhy, když se zvíře vztyčí a postaví se jen na zadní nohy. Srst surikat má šedohnědou barvu. Na hřbetě jsou patrné černé příčné pruhy. Jejich uspořádání je u každého zvířete jiné a může posloužit k identifikaci jednotlivců obdobně jako otisky prstů u člověka. Břicho kryje jen řídká srst a pod ní prosvítá tmavě pigmentovaná kůže. Tmavé bříško slouží zvířatům k prohřívání organismu za chladných rán. Surikaty se postaví na zadní nohy a vystaví břicho paprskům vycházejícího slunce. Tmavá kůže pohlcuje sluneční záření a ohřívá se.

  • Zdroj textu:

    Příroda 7-8/2011

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ocenění za chemii si odnesl japonský tým, jenž vyzkoumal, že pětileté dítě denně vyprodukuje až půl litru slin.

Zajímavosti

Apačský náčelník a šaman Geronimo se dožil 79 let. Zemřel 17. února 1909 na zápal plic. Způsobil si ho sám, neboť značně opilý spadl z koně do ledové vody a nastydl. 

Historie

Šéf NASA Jim Bridenstine představuje nové skafandry.

Vesmír

Slabě pancéřované tančíky PzKpwf I vyzbrojené pouze kulomety nevyhovovaly už na počátku druhé světové války

 

Válka

Některé ledovce vypouštějí do okolí chlor-36

Věda

Mladá samice přistává na suchou jalovcovou větev trčící nad údolí. Ne zcela vybarvené letky v křídlech jsou znakem mladého ptáka.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907