Stalinovi korunní princové (1): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov
Ačkoliv v Rudé armádě vyrostly desítky vojevůdců s nejvyšší šarží, symboly vítězství nad nacistickým Německem se stali Georgij Žukov a Ivan Koněv.
Které činy právě tyto dva muže vynesly na výsluní a jak se vypořádávali se vzájemnou rivalitou?
Osudy obou nejslavnějších maršálů mají mnoho společného a vzájemně se proplétají. V řadě ohledů se Koněv s Žukovem od ostatních velitelů nelišili, ovšem dokázali nejlépe využít příležitostí, které jim štěstěna nabídla. Vedle okamžiků slávy je však čekaly i temnější časy a několikrát se ocitli v nepřízni svého „šéfa“.
Kritika carské armády
Georgij Konstantinovič Žukov (1896–1974) se narodil v roce 1896 do rolnické rodiny v obci Strelkovka jižně od Moskvy. Ve dvanácti nastoupil do strýcovy dílny jako kožešnický učeň a přičichl si k tvrdé práci. Roku 1915 „vysvobodil“ mladíka z otrocké dřiny povolávací rozkaz ke kavalerii a díky mimořádnému nadání Georgij brzo putoval do poddůstojnického učiliště.
V pamětech později popsal, co mu na carské armádě vadilo: „Většina generálů a důstojníků, kteří pocházeli ze šlechtických rodů, se o své vojáky vůbec nestarala a naprosto jim nerozuměla.“
Vždy přísný velitel
Za Velké války byl dvakrát vyznamenán Řádem sv. Jiří a dosáhl hodnosti četaře. Když revoluce svrhla carský režim, coby příslušník dělnické třídy změnu podporoval a vstoupil do bolševické strany. Kvůli onemocnění tyfem se však do bojů s bělogvardějci zapojil až koncem roku 1918. Během občanské války prokázal Žukov vůdcovské kvality a stoupal v hierarchii Rudé armády. Při prosazování vůle strany se neváhal obrátit proti hladovějícím rolníkům a získal Řád rudého praporu za potlačení jejich vzpoury v tambovské oblasti. Roku 1923 stanul v čele jízdního pluku a vysloužil si pověst přísného důstojníka, který vždy plánuje do posledního detailu a vyžaduje naprostou kázeň.
O sedm let později se Žukov stal velitelem 2. jízdní brigády a opakovaně organizoval rozsáhlé manévry. Projevoval zájem o nové druhy zbraní v čele s tanky i o mobilní vedení války. V letech 1931–1933 pracoval na generálním štábu, poté stanul v čele divize kavalerie a roku 1935 obdržel za vynikající výsledky Leninův řád. Druhou polovinu dekády strávil ve funkci velitele jízdního sboru a zástupce velitele kavalerie Běloruského vojenského okruhu.
Z politruka šéfem armády
Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973) pocházel z obdobných poměrů. Přišel na svět o rok později taktéž v rolnické rodině, která žila ve Vologdské oblasti. Navštěvoval farní školu a v patnácti si našel práci dřevorubce u Archangelsku. V roce 1916 dostal povolávací rozkaz, který jej přivedl ke 2. brigádě těžkého dělostřelectva v Moskvě. Následujícího roku se zúčastnil Kerenského ofenzivy, byť v první linii strávil jen málo času.
Po Říjnové revoluci byl Koněv demobilizován a vrátil se domů, kde vstoupil do bolševické strany a působil coby okresní vojenský komisař v Nikolsku. Velel oddílu gardistů a roku 1918 vstoupil do Rudé armády, načež bojoval v řadách Východního frontu proti Kolčakovým bělogvardějcům. Jeho nadřízeným se stal budoucí lidový komisař obrany Kliment Vorošilov, přičemž tato známost měla ve 30. letech urychlit Koněvův postup a poskytnout mu ochranu při stalinských čistkách. Začátkem 20. let se Koněv angažoval spíše politicky a vystřídal pozici komisaře u několika jednotek včetně obrněného vlaku nebo brigády.
TIP: Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova
V pamětech toto období popsal následovně: „Se skupinou demobilizovaných vojáků jsem organizoval svržení dosavadních úředníků, konfiskaci zemědělské půdy a uvěznění obchodníků.“ Teprve roku 1926 opustil Koněv kariéru politruka a absolvoval důstojnický kurs na Frunzeho vojenské akademii, takže mohl stanout v čele 50. pluku. Po dalším studiu se v roce 1934 stal velitelem 37. střelecké divize a dále stoupal po kariérním žebříčku. Podzim 1938 jej zastihl na velitelském postu 2. armády v Chabarovsku.
Pokračování v úterý 24. srpna
