Šťastlivec Jacques-Louis David: Unikl revoluci a stal se Napoleonovým malířem

02.07.2020 - Silvie Šeborová

Davidovy obrazy se staly oslavou císařství a Napoleon zahrnul malíře přízní a poctami

<p>Autoportrét <strong>Jacquese-Louise Davida</strong>, 1794, muzeum Louvre, Paříž, Francie.</p>

Autoportrét Jacquese-Louise Davida, 1794, muzeum Louvre, Paříž, Francie.


Reklama

Již od dob antiky byla, snad s výjimkou gotiky, centrem evropského výtvarného umění italská města a především Řím. Sem přicházely generace malířů, sochařů i architektů, aby se od Italů přiučily jejich znalostem, inspirovaly se a nechaly se pohltit duchem minulosti. Mezi nimi byl také mladý Francouz Jacques Louis David, který v Římě strávil pět let. Když odcházel, jako by se s ním zvedla i múza výtvarníků a s nadsázkou by se dalo říci, že Davidovi se podařilo přenést centrum umění z Říma do Paříže. 

Ve víru klasicismu

Když byl francouzský obchodník Louis-Maurice David roku 1757 zabit v souboji, převzali výchovu jeho syna Jacquese Louise strýcové, kteří pracovali jako architekti. Ti si přáli, aby synovec pokračoval v jejich kariéře. Mladý David si ale vymohl, že bude studovat malířství. Přestože byl talentovaný, až na čtvrtý pokus získal cenu Prix de Rome, díky které odešel roku 1775 na stipendium do Říma. V té době oslnily město výsledky vykopávek v Pompejích a Herculaneu. Antikizující vlna se projevila mimo jiné rozšiřováním sbírek antických starožitností. 

David sice studoval práci Michelangela, Raffaela či Guida Reniho, ale právě návštěvy antických památek a studie antických reliéfů a soch ovlivnily jeho tvorbu nejvíce. A to nejen pozitivně. Mnohým obrazům by se dalo vyčíst, že jim chybí hloubka, a že postavy svojí modelací připomínají kamenný reliéf. Také antický námět jako takový nebyl v novověkém malířství Davidovým objevem. Ze stejných pramenů čerpali mnozí renesanční a barokní umělci.

Na druhou stranu byla jeho touha po přiblížení se antice v různých ohledech natolik silná, že když v roce 1788 maloval obraz Láska Parida a Heleny, nechal si prý zhotovit rekonstrukci antického nábytku. K námětům z bájí starověkého Řecka a Říma se v průběhu celého života vracel a s velkou pravděpodobností by právě tato poloha Davidovy práce stačila k tomu, aby se stal hlavním představitelem klasicismu a vzorem pro mnohé další umělce. Avšak jeho tvorba jakoby měla dvě tváře. Jedna z nich byla pevně daná tím, čemu se naučil v Římě, a druhá – z historického hlediska mnohem zajímavější – měnila svůj výraz podle aktuální politické situace ve Francii. 

Maska republikána 

Svá raná díla maloval Jacques Louis David pro Ludvíka XVI., avšak když ve Francii vypukla roku 1789 revoluce, nadšeně se přidal na stranu republikánů a hlasoval pro královu popravu. Aktivní účast na utváření francouzských dějin měla nemalý vliv i na volbu Davidových námětů.

Tvorba malíře, který se až doposud snažil dosáhnout ideálu antické krásy, se stala součástí hnutí, které staré zvyky a ideály bořilo. Tento Davidův obrat by mohl na první pohled působit překvapivě. Britský historik umění Ernst Hans Gombrich však pro něj našel jednoduché vysvětlení: „Francouzští revolucionáři se rádi považovali za znovuzrozené Řeky nebo Římany a jejich obrazy stejně jako jejich architektura byly odrazem toho, čemu se říkalo římská ušlechtilost.“ A nebyly to jen nové náměty.

Revoluce Davidovi přinesla i novou pracovní náplň: navrhoval kostýmy a kulisy pro propagandistické slavnosti, plány na zkrášlení Paříže, reorganizoval uměleckou výchovu a navíc měl moc nad uměleckými událostmi v zemi. 

Dne 12. července 1793 navštívil David svého přítele Jeana-Paula Marata. Předseda klubu jakobínů, poslanec Konventu a jedna z vůdčích postav revoluce, trpěl kožní chorobou, kvůli které trávil dlouhé hodiny v léčebné lázni, kde také přijímal návštěvy. Ta, již přijal den poté, co u něj byl David, se mu stala osudnou. Byla jí monarchistka Marie Charlotte Cordayová, která Marata probodla dýkou. Okamžik, kdy z Marata vyprchávají poslední zbytky života zachytil David na jednom ze svých nejslavnějších pláten, nazvaném Smrt Maratova (1793).

David při jeho tvorbě využil znalosti prostředí, ve kterém se vražda odehrála. Zachyceny jsou detaily jako zelený ručník, či pero, které drží Marat v jedné ruce, zatímco v druhé svírá dopis od své vražedkyně, na němž je čitelné každé slovo. Proto by se mohlo zdát, že se jedná o fotograficky věrné zachycení situace. To však není pravda. Maratova podoba je idealizovaná a například po jeho kožních problémech není na obraze ani stopa. Tato idealizace má až náboženský charakter. Postava záměrně připomíná Krista na výjevech s námětem piety či snímání z kříže. Celý obraz bývá označován za pomník mučedníkovi. 

Malíř císařství

S převraty revoluce přišel i Davidův pád. Byl zatčen a jen shodou šťastných náhod nebyl popraven jako Robespierre. Cit, který ho poutal k Robespierrovi, přenesl na jiného francouzského vůdce – na Napoleona Bonaparta. I on měl kladný vztah k umění klasického Řecka a Říma a podporoval shromažďování antických pokladů a jejich odlitků v Louvru. Napoleon byl také milovníkem divadla. Za patnáct let své vlády shlédl na 374 divadelních představení, některá z nich i vícekrát a dokonce jednomu z herců radil, jak správně ztvárnit císaře Nera. Davidův styl na obrazech znázorňujících Napoleona se stal dvorštějším. Navíc tato plátna často působí jako zachycení vrcholného okamžiku nějaké divadelní hry.

Mezi první z Davidových obrazů Napoleona patří několik variant pláten s námětem mladého generála překračujícího Alpy. Pokud v případě Marata David přikročil k částečné stylizaci do role mučedníka, jezdecký portrét Napoleona je Davidovou naprostou oslavou romantického hrdiny. Tohoto účinku David dosáhl nejen postojem koně a oblečením, ale i díky jménům Hanibala a Karla Velikého, která se společně s tím Bonapartovým objevují vyryta na kamenech v popředí plátna. 

Vztah politika s malířem byl přínosný pro obě strany. Davidovy obrazy se staly oslavou císařství a Napoleon za ně zahrnul malíře poctami. Za obraz Korunovace Císaře Napoleona I. a císařovny Josefíny (1805–1807) byl David jmenován důstojníkem čestné legie. Také tento obraz, na kterém David zachytil korunovaci v katedrále Notre-Dame, není přesným zachycením historického okamžiku, i když díky němu máme dnes alespoň částečnou představu o tom, jak událost vypadala. Na obraze je například vypodobněna Napoleonova matka, která však v té době pobývala v Římě.

Exil v Bruselu

Na své politické názory měl doplatit David i po Napoleonově pádu. Po návratu rodu Bourbonů na francouzský trůn odešel do bruselského exilu, kde vytvářel plátna inspirovaná antickou mytologií a literaturou, případně portrétoval členy Konventu, kteří společně s ním opustili Francii.

TIP: Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

Co se stylu týče, mluví se o ztrátě vnitřního náboje, či dokonce o poklesu umělecké kvality. Přesto dodnes Davidova plátna vyvolávají dojem, že jejich prostřednictvím známe tváře klasických hrdinů. A při pomyšlení na Napoleonovu podobu se nám jako první vybaví právě jeho obraz Napoleona překračujícího Alpy. Koho by při pohledu na toto plátno napadlo, že Napoleon přecházel Alpy na mule a schoulený do šedého pláště?

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Vypadal takhle nějak mladý Mars?

Vesmír

EHang 216F předvádí hašení požáru ve výškové budově.

Věda

Jak dosvědčuje i tento snímek, vylézt na nízké větve stromů není pro gepardy až takový problém.

Příroda

Bariéra se skládá z desíti ocelových bran – šesti zvedacích a čtyř padacích –, které protínají řeku v úseku, jenž měří 520 metrů na šířku.

Zajímavosti

Konstantin a Metoděj

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907