Stateční psi hyenovití: Pro svou rodinu jsou ochotní i zemřít!

Psi hyenovití zabíjejí tak krutě, že při pohledu na jejich hostinu nejeden člověk zhnuseně odvrátí pohled. Přitom je ale potřeba znát podstatu chování těchto mimořádných lovců, kteří by nám mohli sloužit za vzor oddanosti a statečnosti

06.11.2021 - Richard Jaroněk



Pro mnohé je vrcholem pozorování africké fauny lev. Mě vždy udělá největší radost vystopování levharta a někoho nejvíc nadchne slon nebo žirafa. Málokdo si ale nechá ujít možnost pozorovat ve volné přírodě dokonalého lovce, rychlého běžce, plachého, ale za rodinu se bijícího psa hyenovitého (Lycaon pictus).

Sebevědomí afričtí lovci

Psi hyenovití, ještě před sto lety velmi rozšíření ve všech koutech černého kontinentu, jsou dnes na vymření. Odhaduje se, že na savanách pobíhá už jen sotva dva a půl tisíce těchto mírumilovných tvorů. Některé statistiky sice uvádí, že je stále naživu více než šest tisíc jedinců, ale polovina z tohoto počtu jsou štěňata. Je vlastně jedno, jestli je těchto mimořádných zvířat dva a půl či tři tisíce. Ač jsou děravými zákony chráněni, farmáři je stále systematicky vybíjejí a zbývá než doufat, že se lidé poučí třeba z žalostného osudu středoevropských vlků.

Smečka psů dokáže za noc či den běžně urazit padesát kilometrů a plot rezervace či parku pro ně není překážkou. Lehce jej podlezou, podhrabou se nebo jej přeskočí. Jakmile pak narazí na stádečko krav či ovcí, konflikt se zájmem člověka je tu. Historicky není znám případ, že by pes hyenovitý napadl člověka, ale na dobytku si žel občas smlsne.

Ačkoli jsou i po zkušenostech s rančery psi hyenovití (jimž by se mohlo podle anglického názvosloví říkat i psi divocí) velmi obezřetní, několikrát se mi podařilo přiblížit se k nim jen na pár kroků. Samozřejmě o mně věděli, ale dál si v klidu užívali stínu pod akácií, nebo v opačném případě prvních paprsků slunce po chladné noci. Mnohokrát jsem stál s džípem u celé smečky, jindy jsem došel pešky sotva na tři metry a okolo mě ležela skupina úspěšných lovců, která si hlídala skolenou kořist.

Nikdo jim neodolá

Asi nejvýraznější vlastností smečky divokých psů je soudržnost. Rok zpátky jsme na procházce s místním rančerem našli dva psy, přičemž jednomu z nich chyběla noha. Asi šlo o následek dřívějších půtek, nebo si svou daň vybralo oko pytláka. Mezi dvojicí, což mě tenkrát velmi překvapilo, leželo torzo velkého přímorožce (Oryx gazella), stále ještě s kusy zahnívajícího masa. Věděl jsem, že jsou psi velmi dobří lovci. Pro smečku asi není kořisti, kterou by nedokázala složit k zemi. Dokonce jsem viděl záběry, na nichž smečka doslova udolala, utrápila a pak roztrhala na kusy snad nejobávanějšího protivníka – levharta. Že by ale dva samotáři, z nichž jeden je chromý, sami skolili tak velké zvíře, jakým „oryx“ bezpochyby je?

„Přesně tak to ale je,“ odpověděl na mé dotazy rančer, sympaťák v šortkách, khaki košili a s klidným výrazem ve tváři. „Jsou to fascinující lovci. I ten beznohý při lovu vydatně pomáhá a sami dva opravdu nemají problém zabít i čtyři sta kilovou antilopu. A především – ten zdravý toho zraněného nikdy neopustí!“ Když viděl můj tázavý výraz, dodal: „Jsou strašně vázaní na rodinu. Přitom je úplně jedno, jestli je smečka plná štěňat a je jich dohromady třeba třicet, nebo zůstali jen sami dva. Starají se o své zraněné, nemohoucí, nemocné či staré s odevzdanou péčí a láskou.“

Rodina je zákon

„Ti nejsou jako lvi,“ šeptá dál rančer a spolu se mnou se pomalu přibližuje ke psům. „Ti se se svými raněnými nemazlí. Jsi nemohoucí a nelovíš? Tak nežer!“ vysvětluje mi krutá pravidla největších kočkovitých šelem Afriky. „Přitom je úplně jedno, že ke zranění třeba došlo při společném útoku na buvola. Psi jsou úplně jiní. Ti, co se neúčastní boje, jsou stále členy smečky a zdatnější příbuzní jim nosí potravu.“

Při jeho slovech si vybavuji jedno ráno, kdy jsem fotografoval velkou smečku psů, kteří využívali sílícího slunce ke hrátkám na asfaltové cestě. Kompozice divokých zvířat na asfaltu se mi příliš nezamlouvala, ale v případě těchto běžců savan si člověk nemůže vybírat. Smečka měla víc než deset štěňat ve věku maximálně půl roku. Dorostenci byli velmi živí, nevybíravým způsobem napadali jeden druhého nebo kousali do uší své tety.

Jedno ze štěňat se ovšem her účastnilo s mnohem menší vitalitou. Vláčelo za sebou zadní nohy, přičemž evidentně nešlo o důsledek zranění, ale o vrozenou vadu. Snad nějaká forma obrny či vrozená indispozice navždy poznamenala tento mladý život. V jiné zvířecí hierarchii by bylo zvíře nemilosrdně zapuzeno. Matka by jej opustila, v některých případech sama zardousila. U psů ale nebyla znát sebemenší neochota vzít postiženého sourozence do hry, či jej nějak odstrkovat, nebo mu dávat najevo, že rychlostí nestíhá zdravé jedince. Bratři a sestry na něj vždy počkali. A když se s námahou dobelhal k nim, svorně spolu ‚zaútočili‘ na úplně jiného člena smečky. Přestože nemělo žádné zásluhy ani perspektivu do budoucna, postižené štěně nebylo outsiderem, ale plnoprávným členem rodiny. A ta je u divokých psů nad každý zákon.

Když nastává žranice

Zatímco v rámci smečky jsou psi až neuvěřitelně tolerantní a mírní, při lovu se z nich stávají překvapivě tvrdí zabijáci. Antilopa, na kterou se psi zaměří, nemá proti početné smečce šanci. Ta ji doslova uštve a lehce skolí. Zvíře nemá ani sebemenší šanci naposledy v klidu vydechnout a už je doslova trháno na kusy. Antilopa či zebra někdy žije ještě víc než půl hodiny. Její kati se zatím prokousávají střevy oběti, hltají vnitřní orgány a přetahují se, kdo urve větší kus. Nebožák, který ovšem poměrně rychle upadá do šoku, pozoruje, jak jeho vlastní játra mizí v psích chřtánech. Strašná a krvavá podívaná, až se člověku chce odvrátit zrak.

Pozoroval jsem žranici a chvíli přemýšlel nad hierarchií drsného požírání. Ve lvím společenství, ač je ve většině případů úlovek skolen lvicemi, žere jako první pán smečky lev. U psů jsem přitom neviděl, že by měl nějaký rádoby alfa samec či samice přednost. Kdo mohl, žral a doslova hltal vše. Vnitřnosti, maso, chrupavky, kosti. Dokonce jsem viděl, jak jeden ze samců vytrhl z těla zvířete celý žaludek takovou silou, že mu doslova vyletěl až nad hlavu. Ve vteřině vyskočila snad desítka psů stejným směrem. Jejich tlamy se potkaly ještě ve vzduchu a dříve než těla v jedné další vteřině dopadla na zem, žaludek zmizel. Desítka čelistí jej roztrhala a v mžiku pozřela.

Je pravda, že někteří členové smečky stáli ve stejném okamžiku okolo a hlídali. Jindy, když antilopa ještě bojovala o svůj život a kopala kolem sebe, přidržovali ji opět někteří jedinci u země, zatímco jejich bratři a sestry se ládovali.

Logika bleskurychlé hostiny

Při hostině mají paradoxně přednost, ale to jen v případech, že má smečka při hodování čas a necítí se ohrožena, její nejslabší členové – štěňata. Když úlovek není ohrožen konkurenty, omladina si pochutná na nejlepších kouscích. Na tom je opět vidět ucelenost rodiny, v níž ‚staří‘ instinktivně vědí, že pro štěňata nemusí být žádné ‚příště‘. Když ale mladí dostanou větší šanci, dospějí a v budoucnu se postarají o své nemohoucí rodiče.

Zdánlivě nesmyslná krvavost a bezuzdnost psí hostiny má své pragmatické důvody. Ač jsou psi velmi zdatní lovci, v teritoriu přece jen nejsou nejsilnější. Vždy připravená smečka hyen je ráda připraví o kořist a lvi se na cizím úspěchu přiživí ještě raději. Psi vědí, že na konzumaci úlovku mají jen pár minut, možná půl hodiny. Poté se objeví nenasytná a odhodlaná konkurence. Psi musí vyklidit bojiště a odklušou do savany. Tam si lehnou do stínu a ti, kteří se nedostali k masu, začnou pokorně olizovat čumáky úspěšnějších lovců. Ti jim bez sebemenšího zdráhání vyvrhnou kusy nestrávené potravy. Jedno kolo psího boje o přežití je tím uzavřeno.

Příběh odvahy a šlechetnosti

Vím, že nebývá zvykem přisuzovat zvířatům takové vlastnosti jako je statečnost, hrdost nebo čest. Přitom bych ale mohl předložit množství situací, kdy se chování zdánlivě primitivních tvorů nedalo vysvětlil jinak než právě pomocí těchto pojmů. A zrovna psi by hráli důležitou roli v mnoha takových příkladech. Dokážou bojovat jako o život a za svou rodinu i padnou. Třeba při setkání s mnohem silnějšími lvy…

Rančer Andy, Zimbabwan, kterého znám již pár let, mi popsal fascinující příběh: „Smečka lvů vyrazila na lov a narazila na hrající si štěňata divokých psů. Není to pro ně běžná kořist a ve lvím jídelníčku jde spíš o delikatesu. Lvi se přibližovali a chystali se zaútočit, když vtom hlídkující dospělý pes zaregistroval pohyb v trávě, zalarmoval potomstvo, a to utíkalo pryč od hrozícího nebezpečí. Sám udělal něco nepochopitelného. Vyrazil naproti k útoku se chystajícím kočkám. Věděl, že sehraná a fungující smečka lvů by štěňata brzy dohnala a pozabíjela. Proto se vydal lvům napospas. Aby se obětoval a zdržel útočníky co nejdéle.“

„Stavěl se na zadní, aby ho lvi zřetelně viděli, vyl, kňučel a zoufale kvílel. Bylo vidět, že se strašně bojí přicházející smrti. Musel vědět, že lvi ho ve chvíli roztrhají. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Vůdce smečky, nejsilnější lev, k němu přišel až na dotek a dlouze se na něj díval. Pak se otočil a celá smečka na jeho pokyn odešla. Nechali psa být a on se mohl vrátit zpět za svými dětmi.“

TIP: Idyla krvelačných šelem: Zatracovaná hyena skvrnitá zblízka

Naslouchal jsem fascinujícímu příběhu plnému odvahy a šlechetnosti a čekal na závěrečné věty, které se Andy evidentně ještě chystal vyslovit: „Víš, ti lvi si cení jeho statečnosti,“ dodal. „Mohli ho lehce zabít, ale neudělali to. A právě proto je lev králem. Tím jediným a pravým králem … A psi hyenovití…, ti budou vždy spojení s neutuchajícím posláním, že za rodinu se vyplatí zemřít!“

Jak se mu říká

Tento živočich je v angličtině pojmenován wild dog, což doslova znamená divoký pes, ale v českém názvosloví je znám jen jako pes hyenovitý, případně hyenový. Mě zajímají i názvy zvířat v místních jazycích, a proto jsem se od rančerů dozvěděl, že například v Botswaně říkají psu hyenovitému setswansky Lethalerwa a v kráteru Ngorongoro v Keni jej označují svahilským Mbwa-mwitu. V jihoafrickém Krugerově parku zazní z úst průvodců afrikánský výraz Wildehond, v jazyce Xhosa je to Ixhwili a zulusky, přičemž z těchto kmenů pochází většina černých průvodců, se zvířeti říká Inkentshane. Nejvíc mi ale stejně sedí jméno Mahlolwa v jazyku Tsongwa, kdy se polyká hláska „h“. Tak nějak dobře zní do uší …


Pes hyenovitý (Lycaon pictus)

  • Řád: Šelmy (Carnivora)
  • Čeleď: Psovití (Canidae)
  • Velikost: Hmotnost od 18 do 35 kg, má štíhlé tělo na vysokých nohách, délku těla do 110 cm. Ocas je dlouhý asi 40 cm.
  • Život smečky: Smečka může mít i 40 členů. Členové smečky se starají nejen o mláďata, ale i o nemocné dospělé psy, kterým stejně jako mláďatům vyvrhují potravu přinesenou v žaludku.
  • Lov: Svou kořist dokážou stíhat rychlostí téměř 60 kilometrů v hodině, a to i několik kilometrů daleko. Při štvanici se navíc psi střídají v čele smečky, podle toho, do kterého směru pronásledované zvíře odbočí a který z lovců je právě nejblíž. Díky své výdrži, rychlosti a schopnosti spolupráce uvnitř smečky patří k nejúspěšnějším lovcům Afriky.
  • Jak zabíjejí: Když dostihnou vyhlédnutou oběť, útočí na břicho a slabiny. Ačkoli tato usmrcovací taktika vypadá hrůzostrašně, lovené zvíře poměrně rychle ztrácí vědomí a umírá. Naproti tomu například kočkovité šelmy svou kořist většinou rdousí, což může trvat mnohem déle.
  • Potrava: Každý pes spořádá 3–6 kilo masa najednou a ke kořisti se málokdy vrací.
  • Způsob života: Psi pohlavně dospívají po jednom a půl roce života. Žijí ve smečkách, kde se ve většině případů rozmnožuje pouze plemenný (alfa) pár, jsou však známy i výjimky.
  • Mláďata: Feny jsou březí asi 70 dní, rodí 5 až 20 štěňat, toto množství kompenzuje vysokou úmrtnost ve štěněcím věku.
  • Věk: Dožívají se 10–13 let.
  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Richard Jaroněk (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci