Století odvážných průkopnic: Ženy si svá práva u nás musely tvrdě vybojovat

06.02.2020 - Barbora Jelínková

Ještě ve druhé polovině 19. století platilo, že většinu profesí vykonávají výhradně muži, a jakákoliv zaměstnaná žena představovala nevídaný úkaz. Až zásluhou několika odvážných průkopnic započala emancipace, díky níž jsou dnešní dámy nejsvobodnější v historii

<p>Zatímco v Česku mohly dámy k volbám v roce 1919, Británie jim stejné právo přiřkla až o dekádu později.</p>

Zatímco v Česku mohly dámy k volbám v roce 1919, Británie jim stejné právo přiřkla až o dekádu později.


Reklama

Na pracující ženy se až do počátku minulého století pohlíželo s despektem, neboť veřejnost vesměs zastávala názor, že dámu má živit manžel: Pokud tedy byla některá z nich ekonomicky činná, automaticky připravovala o práci mužskou polovinu populace. Možnosti uplatnění něžného pohlaví kromě toho zůstávaly velice úzké – obvykle se jednalo o roli společnice, vychovatelky či pracovnice charity. 

Mít zaměstnání a zároveň se starat o domácnost bylo navíc takřka vyloučeno. A například s profesí učitelky se pojil povinný celibát, neboť se věřilo, že žena vychovávající cizí děti vhodně uplatní svůj mateřský pud jedině tehdy, nebude-li ji rušit vliv vlastní rodiny. Pokud se kantorka během své kariéry rozhodla vdát a přivést na svět potomky, přišla o místo a ztratila nárok na důchod. 

První český feminista

Zřejmě i proto zůstávaly učitelky dlouho nesmírnou vzácností: V roce 1880 jich v českých zemích působilo pouhých 33. Pedagogickou dráhu jim komplikoval také fakt, že až do roku 1897 nemohly studovat na univerzitách, takže výuka odborných předmětů na gymnáziích – zpočátku rovněž pouze chlapeckých – nepřipadala v úvahu. Nařízení přestalo platit až s vyhlášením Československé republiky v roce 1918. 

Neznamená to však, že by ženy po vzdělání netoužily – právě naopak. Možnost usednout do poslucháren vysokých škol ovšem paradoxně získaly až díky muži. Zastal se jich Vojta Náprstek, který bývá označován za jednoho z prvních českých feministů. Pražský komunální politik a známý etnograf strávil deset let v Americe, jež byla v prosazování ženských práv o krok před Evropou. Domníval se, že vzhledem k demografickému vývoji (vyššímu počtu žen ve společnosti) je nezbytné vytvářet pro něžné pohlaví odpovídající pracovní místa. V polovině ledna 1865 proto v domě U Halánků, na dnešním Betlémském náměstí v centru Prahy, založil vzdělávací spolek nazvaný Americký klub dam. A již v roce 1887 poprvé veřejně navrhl udělit ženám volební právo. 

Nedívejte se na něj!

Problém spočíval v tom, že tehdy 39letý Náprstek byl svobodný, což pro mladé dívky znamenalo, že se nesluší překročit práh jeho domu bez doprovodu. Mnohé z nich tak ke dveřím vodily jejich znepokojené matky či babičky a žádaly ujištění, že dcera či vnučka Náprstka ani neuvidí. Úzkostlivé obavy ustoupily, teprve když se pověst o novém spolku roznesla a mezi návštěvnicemi přibývaly i ženy z chudších poměrů a všech věkových kategorií: Zatímco na první přednášku jich dorazilo 49, po roce fungování už se jich běžně scházelo víc než sto. 

Náprstek navíc dámám vyhradil dvakrát týdně hodinu volného přístupu do knihovny a garantoval, že během ní nevkročí dovnitř žádný mužský host. Členky klubu se kromě vzdělávání věnovaly také dalším činnostem: Staly se například propagátorkami do té doby zcela ojedinělého koníčku pěstování pokojových rostlin, takže i díky nim dnes tvoří zeleň v květináči běžnou součást našich domácností.

Ozdoby vlastenců

Právě Náprstek se – vedle dalších obrozenců – zasloužil o to, že se v roce 1863 na pražském Novém Městě otevřela první pokračující škola pro dívky v českých zemích, kde si mohly pětiletým studiem doplnit vzdělání nad rámec povinných šesti základních roků. Tzv. Vyšší dívčí škola se však nedala považovat za protiváhu chlapeckých středních škol: Kladla si totiž za cíl vychovat ze svých žaček ženy, jež se stanou ozdobou vlastenecké společnosti a dokonale ovládnou vedení domácnosti. Mezi vyučovacími předměty tak figurovaly kurzy vaření, šití, vyšívání, domácího hospodářství, zdravovědy a péče o dítě. Do tamních lavic zasedlo mnoho pozdějších významných Češek, mimo jiné operní pěvkyně Ema Destinnová, malířka Zdenka Braunerová či herečka Růžena Nasková.

Gymnázia otevřela své brány dívkám o devět let později, ovšem žádná čistě ženská instituce tohoto druhu zpočátku neexistovala. Pokud se chtěly mladé dámy vzdělávat středoškolsky, musely si ve Vídni zažádat o povolení a následně se staly tzv. privatistkami na chlapeckých školách. Počet těch, které to udělaly, však nedosáhl závratných výšin: Nejenže totiž musely mít odvahu vstoupit do čistě pánského kolektivu, ale pozice privatistek s sebou zároveň nesla řadu omezení. Učitelé je například nesměli vyvolávat a během přestávek nemohly studentky zůstávat v přítomnosti spolužáků. Není tedy divu, že se do roku 1905 zapsalo na chlapecká gymnázia jen 11 dívek v celém Rakousku-Uhersku. 

Prezidentova dcera

Až v roce 1890 se v dnešní Pštrossově ulici otevřelo historicky první čistě dívčí gymnázium, známé jako Minerva. Za jeho vznikem stála především spisovatelka a Náprstkova blízká přítelkyně Eliška Krásnohorská, která svou iniciativou zajistila ženám teoretickou možnost nastoupit v budoucnu i na univerzitu. Do prvního ročníku se zapsalo 51 zájemkyň a o pět let později došlo k maturitě 16 studentek. Dochovaly se i podrobnosti o tom, jak si při zkoušce vedly: Napoprvé jich uspělo deset – tři s vyznamenáním, sedm pouze vyhovělo. Zbývající čtyři musely z jednoho předmětu skládat zkoušku podruhé, poslední dvě pak nevyhověly vůbec. V červenci 1898 na Minervě úspěšně odmaturovala také dcera pozdějšího prezidenta Alice Masaryková.

Navíc měla to štěstí, že jako jedna z prvních Češek mohla rovnou navázat na vysoké škole. Právě v době její maturity totiž rakouské úřady zpřístupnily univerzity i ženám. Nastoupit však mohly pouze na filozofické fakulty, neboť jakýkoliv jiný obor se pro něžné pohlaví považoval za mimořádně nevhodný. Většina mužů – a to i těch vzdělaných a pokrokových – byla totiž přesvědčena o nižším intelektu svých protějšků. Kupříkladu věhlasný francouzský chirurg Éduard Albert se nechal slyšet, že žena jakožto bytost s menší mozkovnou může dosáhnout nanejvýš inteligence čtrnáctiletého chlapce. 

Filozofky, lékařky a právničky

Tyto mýty se dařilo vyvracet, teprve když mladé průkopnice zdárně završily svá univerzitní studia. V roce 1901 se vůbec první českou doktorkou filozofie stala zooložka a botanička Marie Zdeňka Baborová, rovněž někdejší studentka Minervy. Tři roky po filozofických fakultách ustoupila vídeňská monarchie také v případě medicíny, a k pionýrským vysokoškolačkám se tak přidala Anna Honzáková: Roku 1902 držela v ruce čerstvý diplom o úspěšném absolutoriu lékařství na Karlo-Ferdinandově (dnešní Karlově) univerzitě. Stalo se to víc než 50 let od chvíle, kdy totéž dokázala Američanka Elizabeth Blackwellová, promovaná v New Yorku jako první lékařka na světě. 

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Mezi Češkami však Honzáková první nebyla: Primát držela dvojice Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které náročný obor vystudovaly o dvě desetiletí dřív, ovšem ve Švýcarsku. Zřejmě i proto zůstávají jejich jména takřka neznámá. Zahraniční titul jim totiž před tuzemskými úřady nebyl nic platný a navzdory špičkovému vzdělání nedostaly povolení založit si v Praze vlastní praxi. Oběma tak nezbylo než většinu kariéry strávit za hranicemi. Přesto mohly hovořit o štěstí: Pokud by totiž projevily zájem například o práva, musely by se studiem počkat až do roku 1918. Tehdy nastoupila na pražskou právnickou fakultu Anděla Kozáková-Jírová, pozdější první československá doktorka práv a zároveň první notářka v Evropě. 

Dveře pošty dokořán

Pokud chtěla nějaká zástupkyně něžného pohlaví nabourat zažitý stereotyp, nebojovala jen s předsudky okolí. Do cesty se jí stavěly i zcela praktické překážky, jak se o tom přesvědčila jistá Ludmila Bozděchová, která absolvovala telegrafický kurz a toužila po práci na poště. Úřední předpis sice znemožňoval zaměstnat na úřadě ženy, ale 23letá dívka se odmítla vzdát a zažádala si o osobní audienci u císaře. František Josef I. ji vyslechl a na její popud striktní nařízení změnil: Od roku 1872 tak mohly ženy v Praze i ve Vídni vykonávat tzv. státní službu telegrafní a poštovní.


Nevhodný pro ženy

Athénská olympiáda z roku 1896 se musela obejít zcela bez žen v řadách soutěžících. Mezinárodní olympijský výbor totiž považoval profesionální sport pro něžné pohlaví za příliš nebezpečný. Až o čtyři roky později pořadatelé v Paříži umožnili, aby sportovkyně startovaly ve dvou disciplínách, a to v golfu a tenisu. Během dalších ročníků sice přibyla ještě lukostřelba, krasobruslení a plavání, ale v porovnání s mužským zastoupením se ženy na závodištích stále jevily jako vzácný úkaz. Například roku 1920 viděli diváci v Antverpách 2 626 účastníků, ovšem z toho jen 65 dam. Pro srovnání: V roce 2016 na letních hrách v Riu tvořily sportovkyně 45 % startovního pole.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Opravený člun Stødig se do svého důchodu ještě nechystá.

Zajímavosti

Chamtivá markýza Marie Margareta Brinvilliers (vlevo) a Kateřina Deshayesová přezdívaná „La Voisin“.

Historie

<h3>Relikt z pravěku</h3><p>Ostrorepi jsou označováni jako živoucí fosilie a při pohledu na ně se není čemu divit. Jejich vyhynulí příbuzní, kyjnožci, dorůstali až tří metrů. Dnešní ostrorepi se (naštěstí) spokojí s šedesáti centimetry – největším druhem je ostrorep americký, menší zástupce pak najdete na indickém a japonském pobřeží.&nbsp;</p>

Zajímavosti

Vizualizace rychle rotující hvězdy J040643.

Vesmír

Oblíbený domácí mazlíček a nejrozšířenější poddruh želvy nádherné má dnes v Evropě „červenou“. A díky červeným skvrnám za očima ho také bezpečně poznáte.

Příroda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907