Století odvážných průkopnic: Ženy si svá práva u nás musely tvrdě vybojovat

06.02.2020 - Barbora Jelínková

Ještě ve druhé polovině 19. století platilo, že většinu profesí vykonávají výhradně muži, a jakákoliv zaměstnaná žena představovala nevídaný úkaz. Až zásluhou několika odvážných průkopnic započala emancipace, díky níž jsou dnešní dámy nejsvobodnější v historii

<p>Zatímco v Česku mohly dámy k volbám v roce 1919, Británie jim stejné právo přiřkla až o dekádu později.</p>

Zatímco v Česku mohly dámy k volbám v roce 1919, Británie jim stejné právo přiřkla až o dekádu později.


Reklama

Na pracující ženy se až do počátku minulého století pohlíželo s despektem, neboť veřejnost vesměs zastávala názor, že dámu má živit manžel: Pokud tedy byla některá z nich ekonomicky činná, automaticky připravovala o práci mužskou polovinu populace. Možnosti uplatnění něžného pohlaví kromě toho zůstávaly velice úzké – obvykle se jednalo o roli společnice, vychovatelky či pracovnice charity. 

Mít zaměstnání a zároveň se starat o domácnost bylo navíc takřka vyloučeno. A například s profesí učitelky se pojil povinný celibát, neboť se věřilo, že žena vychovávající cizí děti vhodně uplatní svůj mateřský pud jedině tehdy, nebude-li ji rušit vliv vlastní rodiny. Pokud se kantorka během své kariéry rozhodla vdát a přivést na svět potomky, přišla o místo a ztratila nárok na důchod. 

První český feminista

Zřejmě i proto zůstávaly učitelky dlouho nesmírnou vzácností: V roce 1880 jich v českých zemích působilo pouhých 33. Pedagogickou dráhu jim komplikoval také fakt, že až do roku 1897 nemohly studovat na univerzitách, takže výuka odborných předmětů na gymnáziích – zpočátku rovněž pouze chlapeckých – nepřipadala v úvahu. Nařízení přestalo platit až s vyhlášením Československé republiky v roce 1918. 

Neznamená to však, že by ženy po vzdělání netoužily – právě naopak. Možnost usednout do poslucháren vysokých škol ovšem paradoxně získaly až díky muži. Zastal se jich Vojta Náprstek, který bývá označován za jednoho z prvních českých feministů. Pražský komunální politik a známý etnograf strávil deset let v Americe, jež byla v prosazování ženských práv o krok před Evropou. Domníval se, že vzhledem k demografickému vývoji (vyššímu počtu žen ve společnosti) je nezbytné vytvářet pro něžné pohlaví odpovídající pracovní místa. V polovině ledna 1865 proto v domě U Halánků, na dnešním Betlémském náměstí v centru Prahy, založil vzdělávací spolek nazvaný Americký klub dam. A již v roce 1887 poprvé veřejně navrhl udělit ženám volební právo. 

Nedívejte se na něj!

Problém spočíval v tom, že tehdy 39letý Náprstek byl svobodný, což pro mladé dívky znamenalo, že se nesluší překročit práh jeho domu bez doprovodu. Mnohé z nich tak ke dveřím vodily jejich znepokojené matky či babičky a žádaly ujištění, že dcera či vnučka Náprstka ani neuvidí. Úzkostlivé obavy ustoupily, teprve když se pověst o novém spolku roznesla a mezi návštěvnicemi přibývaly i ženy z chudších poměrů a všech věkových kategorií: Zatímco na první přednášku jich dorazilo 49, po roce fungování už se jich běžně scházelo víc než sto. 

Náprstek navíc dámám vyhradil dvakrát týdně hodinu volného přístupu do knihovny a garantoval, že během ní nevkročí dovnitř žádný mužský host. Členky klubu se kromě vzdělávání věnovaly také dalším činnostem: Staly se například propagátorkami do té doby zcela ojedinělého koníčku pěstování pokojových rostlin, takže i díky nim dnes tvoří zeleň v květináči běžnou součást našich domácností.

Ozdoby vlastenců

Právě Náprstek se – vedle dalších obrozenců – zasloužil o to, že se v roce 1863 na pražském Novém Městě otevřela první pokračující škola pro dívky v českých zemích, kde si mohly pětiletým studiem doplnit vzdělání nad rámec povinných šesti základních roků. Tzv. Vyšší dívčí škola se však nedala považovat za protiváhu chlapeckých středních škol: Kladla si totiž za cíl vychovat ze svých žaček ženy, jež se stanou ozdobou vlastenecké společnosti a dokonale ovládnou vedení domácnosti. Mezi vyučovacími předměty tak figurovaly kurzy vaření, šití, vyšívání, domácího hospodářství, zdravovědy a péče o dítě. Do tamních lavic zasedlo mnoho pozdějších významných Češek, mimo jiné operní pěvkyně Ema Destinnová, malířka Zdenka Braunerová či herečka Růžena Nasková.

Gymnázia otevřela své brány dívkám o devět let později, ovšem žádná čistě ženská instituce tohoto druhu zpočátku neexistovala. Pokud se chtěly mladé dámy vzdělávat středoškolsky, musely si ve Vídni zažádat o povolení a následně se staly tzv. privatistkami na chlapeckých školách. Počet těch, které to udělaly, však nedosáhl závratných výšin: Nejenže totiž musely mít odvahu vstoupit do čistě pánského kolektivu, ale pozice privatistek s sebou zároveň nesla řadu omezení. Učitelé je například nesměli vyvolávat a během přestávek nemohly studentky zůstávat v přítomnosti spolužáků. Není tedy divu, že se do roku 1905 zapsalo na chlapecká gymnázia jen 11 dívek v celém Rakousku-Uhersku. 

Prezidentova dcera

Až v roce 1890 se v dnešní Pštrossově ulici otevřelo historicky první čistě dívčí gymnázium, známé jako Minerva. Za jeho vznikem stála především spisovatelka a Náprstkova blízká přítelkyně Eliška Krásnohorská, která svou iniciativou zajistila ženám teoretickou možnost nastoupit v budoucnu i na univerzitu. Do prvního ročníku se zapsalo 51 zájemkyň a o pět let později došlo k maturitě 16 studentek. Dochovaly se i podrobnosti o tom, jak si při zkoušce vedly: Napoprvé jich uspělo deset – tři s vyznamenáním, sedm pouze vyhovělo. Zbývající čtyři musely z jednoho předmětu skládat zkoušku podruhé, poslední dvě pak nevyhověly vůbec. V červenci 1898 na Minervě úspěšně odmaturovala také dcera pozdějšího prezidenta Alice Masaryková.

Navíc měla to štěstí, že jako jedna z prvních Češek mohla rovnou navázat na vysoké škole. Právě v době její maturity totiž rakouské úřady zpřístupnily univerzity i ženám. Nastoupit však mohly pouze na filozofické fakulty, neboť jakýkoliv jiný obor se pro něžné pohlaví považoval za mimořádně nevhodný. Většina mužů – a to i těch vzdělaných a pokrokových – byla totiž přesvědčena o nižším intelektu svých protějšků. Kupříkladu věhlasný francouzský chirurg Éduard Albert se nechal slyšet, že žena jakožto bytost s menší mozkovnou může dosáhnout nanejvýš inteligence čtrnáctiletého chlapce. 

Filozofky, lékařky a právničky

Tyto mýty se dařilo vyvracet, teprve když mladé průkopnice zdárně završily svá univerzitní studia. V roce 1901 se vůbec první českou doktorkou filozofie stala zooložka a botanička Marie Zdeňka Baborová, rovněž někdejší studentka Minervy. Tři roky po filozofických fakultách ustoupila vídeňská monarchie také v případě medicíny, a k pionýrským vysokoškolačkám se tak přidala Anna Honzáková: Roku 1902 držela v ruce čerstvý diplom o úspěšném absolutoriu lékařství na Karlo-Ferdinandově (dnešní Karlově) univerzitě. Stalo se to víc než 50 let od chvíle, kdy totéž dokázala Američanka Elizabeth Blackwellová, promovaná v New Yorku jako první lékařka na světě. 

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Mezi Češkami však Honzáková první nebyla: Primát držela dvojice Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které náročný obor vystudovaly o dvě desetiletí dřív, ovšem ve Švýcarsku. Zřejmě i proto zůstávají jejich jména takřka neznámá. Zahraniční titul jim totiž před tuzemskými úřady nebyl nic platný a navzdory špičkovému vzdělání nedostaly povolení založit si v Praze vlastní praxi. Oběma tak nezbylo než většinu kariéry strávit za hranicemi. Přesto mohly hovořit o štěstí: Pokud by totiž projevily zájem například o práva, musely by se studiem počkat až do roku 1918. Tehdy nastoupila na pražskou právnickou fakultu Anděla Kozáková-Jírová, pozdější první československá doktorka práv a zároveň první notářka v Evropě. 

Dveře pošty dokořán

Pokud chtěla nějaká zástupkyně něžného pohlaví nabourat zažitý stereotyp, nebojovala jen s předsudky okolí. Do cesty se jí stavěly i zcela praktické překážky, jak se o tom přesvědčila jistá Ludmila Bozděchová, která absolvovala telegrafický kurz a toužila po práci na poště. Úřední předpis sice znemožňoval zaměstnat na úřadě ženy, ale 23letá dívka se odmítla vzdát a zažádala si o osobní audienci u císaře. František Josef I. ji vyslechl a na její popud striktní nařízení změnil: Od roku 1872 tak mohly ženy v Praze i ve Vídni vykonávat tzv. státní službu telegrafní a poštovní.


Nevhodný pro ženy

Athénská olympiáda z roku 1896 se musela obejít zcela bez žen v řadách soutěžících. Mezinárodní olympijský výbor totiž považoval profesionální sport pro něžné pohlaví za příliš nebezpečný. Až o čtyři roky později pořadatelé v Paříži umožnili, aby sportovkyně startovaly ve dvou disciplínách, a to v golfu a tenisu. Během dalších ročníků sice přibyla ještě lukostřelba, krasobruslení a plavání, ale v porovnání s mužským zastoupením se ženy na závodištích stále jevily jako vzácný úkaz. Například roku 1920 viděli diváci v Antverpách 2 626 účastníků, ovšem z toho jen 65 dam. Pro srovnání: V roce 2016 na letních hrách v Riu tvořily sportovkyně 45 % startovního pole.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Nejistá budoucnost? Ani po skončení karantény nejeví ekonomika žádné známky ozdravení.

Zajímavosti
Revue

Alžběta byla nejen věrně oddanou společnicí knížete, jeho ženou i rádkyní, přímluvkyní žádajících, ale také schopnou vůdkyní a bojovnicí, bez níž by se její muž kníže Bedřich v bouřlivé době konce 12. století jen těžko udržel na trůně.  

Historie

Vylovený první stupeň rakety Electron.

Vesmír

Vpravo jedna ze zkoumaných Da Vinciho kreseb.

Věda

Lemur kata (Lemur catta) je zřejmě nejznámějším druhem patřícím do čeledi denních lemurů. Tito lemuři žijí v jihozápadní části ostrova Madagaskar.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907