Středověk v krvavých šatech: Sedm nejkrvavějších bitev

16.10.2021 - Kateřina Höferová

Pro některé z našich předků byly války smyslem života, pro jiné zase způsobem obživy. Která z těchto ničivých střetnutí vstoupila do dějin? A jaké bitvy se zapsaly tím nejkrvavějším písmem?

<h3>Azincourt: Nedisciplinovaní rytíři</h3><p>Psal se rok 1415 a schylovalo se k jedné z nejdůležitějších bitev stoleté války, ke které mělo dojít u severofrancouzského <strong>Azincourtu</strong>. Anglické vojsko se tehdy vylodilo na pobřeží a čekalo na rozhodný boj. Odhadem 6 000 až 9 000 vojáků zápolilo s vyčerpáním, zato Francouzi šli do boje se vší vervou. Byla to obrovská armáda, která prý mohla čítat až 36 000 mužů. K vidění zde byla krásná brnění. Silní koně. Jedno jim ale chybělo. Disciplína.</p><p>Když boj začal, dostávali se francouzští jezdci jen těžko k nepříteli. Urozencům navíc šlo spíše o ukázku osobní statečnosti a kopyta těžkých koní se navíc nořila hluboko do bláta, které vytvořily deště z předcházející noci. Angličané měli nádavkem jednu obrovskou výhodu, a totiž dlouhé luky, i když jejich role asi nebyla tak dominantní, jak se kdysi tvrdilo. Rozhodně však dokázaly vystřelit stovky vraždících nástrojů za minutu a francouzská převaha se proto rychle zmenšovala. <strong>Země galského kohouta nakonec utržila drtivou porážku a přišla o výkvět svého rytířstva. Zatímco na anglické straně prý padlo 15 rytířů, Francouzi jich ztratili kolem 5 000. </strong><em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Azincourt: Nedisciplinovaní rytíři

Psal se rok 1415 a schylovalo se k jedné z nejdůležitějších bitev stoleté války, ke které mělo dojít u severofrancouzského Azincourtu. Anglické vojsko se tehdy vylodilo na pobřeží a čekalo na rozhodný boj. Odhadem 6 000 až 9 000 vojáků zápolilo s vyčerpáním, zato Francouzi šli do boje se vší vervou. Byla to obrovská armáda, která prý mohla čítat až 36 000 mužů. K vidění zde byla krásná brnění. Silní koně. Jedno jim ale chybělo. Disciplína.

Když boj začal, dostávali se francouzští jezdci jen těžko k nepříteli. Urozencům navíc šlo spíše o ukázku osobní statečnosti a kopyta těžkých koní se navíc nořila hluboko do bláta, které vytvořily deště z předcházející noci. Angličané měli nádavkem jednu obrovskou výhodu, a totiž dlouhé luky, i když jejich role asi nebyla tak dominantní, jak se kdysi tvrdilo. Rozhodně však dokázaly vystřelit stovky vraždících nástrojů za minutu a francouzská převaha se proto rychle zmenšovala. Země galského kohouta nakonec utržila drtivou porážku a přišla o výkvět svého rytířstva. Zatímco na anglické straně prý padlo 15 rytířů, Francouzi jich ztratili kolem 5 000. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Akkon: Kruté dílo galantního krále</h3><p>Dnes je to městečko na severu Izraele, v době křížových výprav se však jednalo o cíl nejednoho vojska. Akko, Akkon, Akra nebo taky Acre na severním hrotu Haifského zálivu bylo vstupní branou do Svaté země. Před nájezdy křižáků jej ovšem neochránily mocné hradby, citadela ani odhodlaní obránci. <strong>V roce 1191 sem totiž se svou družinou dorazil i anglický král Richard I. Lví srdce. Čekáte činy hodné legend? Kdepak, za tímto romantickým přízviskem stál masakr.</strong></p><p>Vladař město po delším obléhání dobyl, zajal mnoho obránců a zahájil vyjednávání. Po poraženém vládci města, velkém vojevůdci <strong>Saladinovi</strong>, pak chtěl množství zlata. A ještě něco, takzvaný Pravý kříž. Jednalo se o část mučicího nástroje, na kterém měl zemřít samotný Ježíš Kristus.</p><p>Nastala zdlouhavá vyjednávání, která nakonec skončila neúspěchem. A král Richard? <strong>Zajatce nechal na mořském břehu do jednoho povraždit. Zvěst o tomto masakru rychle přelétla hranice a z rytířského krále se v islámském světě stalo krvelačné monstrum</strong>. Nic na tom nezměnil fakt, že se vládce vlastně zachoval pragmaticky, protože zajatci, kteří se mohli vzbouřit, představovali potenciální nebezpečí. V každém případě mu však jeho pověst později usnadnila vstup do dalších palestinských měst, hlavní město Svaté země Jeruzalém se mu však už nikdy dobýt nepodařilo. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Akkon: Kruté dílo galantního krále

Dnes je to městečko na severu Izraele, v době křížových výprav se však jednalo o cíl nejednoho vojska. Akko, Akkon, Akra nebo taky Acre na severním hrotu Haifského zálivu bylo vstupní branou do Svaté země. Před nájezdy křižáků jej ovšem neochránily mocné hradby, citadela ani odhodlaní obránci. V roce 1191 sem totiž se svou družinou dorazil i anglický král Richard I. Lví srdce. Čekáte činy hodné legend? Kdepak, za tímto romantickým přízviskem stál masakr.

Vladař město po delším obléhání dobyl, zajal mnoho obránců a zahájil vyjednávání. Po poraženém vládci města, velkém vojevůdci Saladinovi, pak chtěl množství zlata. A ještě něco, takzvaný Pravý kříž. Jednalo se o část mučicího nástroje, na kterém měl zemřít samotný Ježíš Kristus.

Nastala zdlouhavá vyjednávání, která nakonec skončila neúspěchem. A král Richard? Zajatce nechal na mořském břehu do jednoho povraždit. Zvěst o tomto masakru rychle přelétla hranice a z rytířského krále se v islámském světě stalo krvelačné monstrum. Nic na tom nezměnil fakt, že se vládce vlastně zachoval pragmaticky, protože zajatci, kteří se mohli vzbouřit, představovali potenciální nebezpečí. V každém případě mu však jeho pověst později usnadnila vstup do dalších palestinských měst, hlavní město Svaté země Jeruzalém se mu však už nikdy dobýt nepodařilo. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Béziers: Zabijte je! Bůh ty své pozná</h3><p>Katolická církev měla na počátku 13. století značnou moc a vliv. Není tedy divu, že se našli jedinci, kteří proti ní veřejně vystupovali. Tak vzniklo i katarské hnutí hlásající radikální očistu. Pro církev to však byli odpadlíci, které bylo nutné ztrestat.</p><p>Když však křižácké vojsko doputovalo roku 1209 k hradbám francouzského městečka <strong>Béziers</strong>, uvítal ho zatvrzelý odpor. Domácí odmítli vydat členy katarského hnutí a byli odhodláni se bránit. Stačila malá potyčka a městem tekly proudy krve.</p><p>K pošťuchování prý mělo dojít u brány do města. Jedno postrčení, druhé, ostré meče a námezdní žoldáci si doslova prosekali cestu za hradby. <strong>Rozzuřený dav nelítostně pobíjel všechno, co se hýbalo. Když křižáčtí rytíři zjistili, že jejich žoldáci rabují město, lekli se, že by mohli přijít o válečnou kořist. Do brány proto rychle vtrhli také. Kdo z místních přežil vraždění žoldáků, ten jen těžko unikl další vlně krvelačných zabijáků.</strong> Kolik lidí tady za jeden den zahynulo, dodnes není přesně známo. Pravděpodobně se však jednalo o tisíce a některé zdroje uvádí dokonce 20 000! Podle pramene <em>Dialogus miraculorum</em> autora <strong>Caesaria z Heisterbachu</strong> se prý vojáci obávali, že nedokážou odlišit „dobré od zlých“. Opat <strong>Arnald Amalric</strong> jim prý na to odpověděl:<em> „Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius.“ (Zabijte je! Bůh ty své pozná.) (foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Béziers: Zabijte je! Bůh ty své pozná

Katolická církev měla na počátku 13. století značnou moc a vliv. Není tedy divu, že se našli jedinci, kteří proti ní veřejně vystupovali. Tak vzniklo i katarské hnutí hlásající radikální očistu. Pro církev to však byli odpadlíci, které bylo nutné ztrestat.

Když však křižácké vojsko doputovalo roku 1209 k hradbám francouzského městečka Béziers, uvítal ho zatvrzelý odpor. Domácí odmítli vydat členy katarského hnutí a byli odhodláni se bránit. Stačila malá potyčka a městem tekly proudy krve.

K pošťuchování prý mělo dojít u brány do města. Jedno postrčení, druhé, ostré meče a námezdní žoldáci si doslova prosekali cestu za hradby. Rozzuřený dav nelítostně pobíjel všechno, co se hýbalo. Když křižáčtí rytíři zjistili, že jejich žoldáci rabují město, lekli se, že by mohli přijít o válečnou kořist. Do brány proto rychle vtrhli také. Kdo z místních přežil vraždění žoldáků, ten jen těžko unikl další vlně krvelačných zabijáků. Kolik lidí tady za jeden den zahynulo, dodnes není přesně známo. Pravděpodobně se však jednalo o tisíce a některé zdroje uvádí dokonce 20 000! Podle pramene Dialogus miraculorum autora Caesaria z Heisterbachu se prý vojáci obávali, že nedokážou odlišit „dobré od zlých“. Opat Arnald Amalric jim prý na to odpověděl: „Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius.“ (Zabijte je! Bůh ty své pozná.) (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Praha: Krvavé Velikonoce</h3><p>Nebyla to bitva, jen krvavé řádění. <strong>Během Velikonoc roku 1389 byla během jediného dne vyvražděna téměř celá židovská komunita v Praze.</strong> Stalo se tak v době míru a nad židovskými obyvateli držel ochrannou ruku sám král <strong>Václav IV.</strong> Jak se tedy mohlo přihodit, že lidé vzali moc do svých rukou a vydali se zabíjet?</p><p>Postavení „vyvoleného národa“ ve středověku nebylo snadné. Často se jich proto ujal nějaký panovník, kterému za ochranu bohatě platili. Ostatními tak byli považováni za králův majetek a na ten se nesahá. Dohoda o toleranci mohla mnoho let dobře fungovat. Jak už to ale bývá, lidé v neštěstí hledají viníka, který může za jejich trápení. A jedním z hlavních středověkých trápení byla černá smrt. <strong>Onemocnění se sice českému království téměř vyhnulo, obvinění, že za epidemii mohou Židé, však našla úrodnou půdu. To „synové Jákobovi“ prý otrávili vodu a svým modlením přivolali smrt na jiné!</strong> Navíc se přidal i čerstvý důvod. Jakýsi kněz byl totiž trefen kamenem vrženým z ghetta a zásahu neušla ani svatá hostie, což bylo vnímáno jako velké znesvěcení. Boží hod velikonoční se tak stal černým dnem.</p><p>Bezvýznamná šarvátka přerostla v krvavé běsnění. Dav vyrazil bránu židovského ghetta a sekal hlava nehlava. Na ulicích záhy ležely mrtvoly mužů, žen i dětí, kterým nikterak nepomohla ochrana nepřítomného krále. Ten po svém návratu zrealizoval jakýsi pokus o spravedlnost, a protože pobití Židé byli jeho, ponechal si část jejich majetků. <em>(foto: Wikimedia Commons, Bibliothèque nationale et universitaire of Strasbourg, CC0)</em></p>

Praha: Krvavé Velikonoce

Nebyla to bitva, jen krvavé řádění. Během Velikonoc roku 1389 byla během jediného dne vyvražděna téměř celá židovská komunita v Praze. Stalo se tak v době míru a nad židovskými obyvateli držel ochrannou ruku sám král Václav IV. Jak se tedy mohlo přihodit, že lidé vzali moc do svých rukou a vydali se zabíjet?

Postavení „vyvoleného národa“ ve středověku nebylo snadné. Často se jich proto ujal nějaký panovník, kterému za ochranu bohatě platili. Ostatními tak byli považováni za králův majetek a na ten se nesahá. Dohoda o toleranci mohla mnoho let dobře fungovat. Jak už to ale bývá, lidé v neštěstí hledají viníka, který může za jejich trápení. A jedním z hlavních středověkých trápení byla černá smrt. Onemocnění se sice českému království téměř vyhnulo, obvinění, že za epidemii mohou Židé, však našla úrodnou půdu. To „synové Jákobovi“ prý otrávili vodu a svým modlením přivolali smrt na jiné! Navíc se přidal i čerstvý důvod. Jakýsi kněz byl totiž trefen kamenem vrženým z ghetta a zásahu neušla ani svatá hostie, což bylo vnímáno jako velké znesvěcení. Boží hod velikonoční se tak stal černým dnem.

Bezvýznamná šarvátka přerostla v krvavé běsnění. Dav vyrazil bránu židovského ghetta a sekal hlava nehlava. Na ulicích záhy ležely mrtvoly mužů, žen i dětí, kterým nikterak nepomohla ochrana nepřítomného krále. Ten po svém návratu zrealizoval jakýsi pokus o spravedlnost, a protože pobití Židé byli jeho, ponechal si část jejich majetků. (foto: Wikimedia Commons, Bibliothèque nationale et universitaire of Strasbourg, CC0)

<h3>Lepanto: Střetnutí na vlnách</h3><p>I v 16. století zápolil starý kontinent s rozpínavostí Osmanské říše. Porazit tak silnou armádu však nebylo snadné, a bylo proto potřeba spojit síly. To se podařilo, když vznikla <strong>Svatá liga</strong>. Snad největší dobová křesťanská bojová síla, která se kdy pustila do námořní bitvy.</p><p>Její základ tvořila aliance Španělska, Benátek a Papežského státu, ke kterým se přiřadily i tisíce najatých vojáků z dalších zemí. <strong>Na podzim roku 1571 se nepřátelská vojska setkala ve vodách Jónského moře v Korintském zálivu u sídla tehdy zvaného Lepanto</strong> (dnes Nafpaktos). Pokud byla armáda Svaté ligy veliká, ta Osmanské říše byla monstrózní. Ale jak už to bývá, štěstěna je vrtkavá.</p><p>Lodím Svaté ligy výrazně napomáhala změna větru a díky tomu mohly nabrat mnohem větší rychlost. Dělový arzenál se také činil. Osmanům se zdaleka tak dobře nevedlo, a když padl jeden z jejich velitelů, následoval zmatený ústup. <strong>Turecká armáda však nebyla rozdrcena a záhy začala nabírat opět na síle. K zásadnější porážce tak došlo až roku 1683 u Vídně</strong>.<em> (foto: Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Lepanto: Střetnutí na vlnách

I v 16. století zápolil starý kontinent s rozpínavostí Osmanské říše. Porazit tak silnou armádu však nebylo snadné, a bylo proto potřeba spojit síly. To se podařilo, když vznikla Svatá liga. Snad největší dobová křesťanská bojová síla, která se kdy pustila do námořní bitvy.

Její základ tvořila aliance Španělska, Benátek a Papežského státu, ke kterým se přiřadily i tisíce najatých vojáků z dalších zemí. Na podzim roku 1571 se nepřátelská vojska setkala ve vodách Jónského moře v Korintském zálivu u sídla tehdy zvaného Lepanto (dnes Nafpaktos). Pokud byla armáda Svaté ligy veliká, ta Osmanské říše byla monstrózní. Ale jak už to bývá, štěstěna je vrtkavá.

Lodím Svaté ligy výrazně napomáhala změna větru a díky tomu mohly nabrat mnohem větší rychlost. Dělový arzenál se také činil. Osmanům se zdaleka tak dobře nevedlo, a když padl jeden z jejich velitelů, následoval zmatený ústup. Turecká armáda však nebyla rozdrcena a záhy začala nabírat opět na síle. K zásadnější porážce tak došlo až roku 1683 u Vídně. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

<h3>Kresčak: Zde padla koruna rytířstva</h3><p>Stoletá válka mezi Anglií a Francií byla v roce 1346 teprve na začátku. Země galského kohouta tehdy měla značnou početní převahu a na jednoho anglického vojáka údajně připadlo osm francouzských. Ostrovní armáda však byla podstatně lépe vycvičená a jejich lučištníci prostě neměli konkurenci.</p><p>Francie navíc zaútočila poněkud bez rozmyslu. Král <strong>Filip VI.</strong> povolal janovské střelce z kuší, kteří byli unavení, oslepení poledním sluncem, a navíc museli bojovat bez pavéz, za které se obvykle kryli.</p><p>Francouzský král pak uspěchal i další útok a mnoho mužů tak zbytečně poslal na smrt. <strong>Začala řež, kterou Evropa nepamatovala. Na straně země galského kohouta bojoval i český vládce Jan Lucemburský, který byl tou dobou již téměř slepý.</strong> Traduje se, že se nechal svými rytíři odvézt doprostřed bitevního pole a máchal kolem sebe mečem, jak jen to šlo. Smrti však neunikl. Bitva skončila nutnou a zcela drtivou porážkou Francie. Král Filip VI. raději utekl do Paříže a dalším střetům se dlouho vyhýbal. Jeho armáda byla v troskách a pro Francii začalo dlouhé a temné období neustálých anglických výpadů. <em>(foto: Wikimedia Commons, Viktor Barvitius, CC0)</em></p>

Kresčak: Zde padla koruna rytířstva

Stoletá válka mezi Anglií a Francií byla v roce 1346 teprve na začátku. Země galského kohouta tehdy měla značnou početní převahu a na jednoho anglického vojáka údajně připadlo osm francouzských. Ostrovní armáda však byla podstatně lépe vycvičená a jejich lučištníci prostě neměli konkurenci.

Francie navíc zaútočila poněkud bez rozmyslu. Král Filip VI. povolal janovské střelce z kuší, kteří byli unavení, oslepení poledním sluncem, a navíc museli bojovat bez pavéz, za které se obvykle kryli.

Francouzský král pak uspěchal i další útok a mnoho mužů tak zbytečně poslal na smrt. Začala řež, kterou Evropa nepamatovala. Na straně země galského kohouta bojoval i český vládce Jan Lucemburský, který byl tou dobou již téměř slepý. Traduje se, že se nechal svými rytíři odvézt doprostřed bitevního pole a máchal kolem sebe mečem, jak jen to šlo. Smrti však neunikl. Bitva skončila nutnou a zcela drtivou porážkou Francie. Král Filip VI. raději utekl do Paříže a dalším střetům se dlouho vyhýbal. Jeho armáda byla v troskách a pro Francii začalo dlouhé a temné období neustálých anglických výpadů. (foto: Wikimedia Commons, Viktor Barvitius, CC0)

<h3>Grunwald: Oslava slovanství?</h3><p>Jednalo se o jednu z největších bitev středověku. <strong>Proti sobě stáli křižáci Řádu německých rytířů a na druhé straně polsko-litevská unie.</strong> Mezi těmito dvěma soky vládla dlouhá nevraživost, tentokrát se pomyslným doutnákem stalo území Žmudě vybíhající šípovitě do Baltského moře a tvrz Dobrzyń.</p><p>Válečného konfliktu se tehdy zúčastnili rytíři z celé Evropy. Boje začaly brzo ráno dne 15. července roku 1410. Vojáků byly zástupy z mnoha států. Nejprve měli navrch Řádoví rytíři, postupně však začala přebírat iniciativu polsko-litevská unie. Po mnoha hodinách se ale štěstěna konečně rozhodla, velitel řádového vojska <strong>Ulrich von Jungingen</strong> byl zabit a jeho armáda se dala na útěk. Bylo jim to ale málo platné, v nepřátelských vojácích se totiž doslova vařila krev. <strong>Vtrhli proto do tábora a zanechali po sobě jen spoustu bezvládných těl. Traduje se, že během této řeže zahynulo více vojáků než na samotném bitevním poli.</strong> Výhra pomohla Polsku etablovat se jako samostatný stát, naopak pro Řád německých rytířů se jednalo o skutečné fiasko. <em>(foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0)</em></p>

Grunwald: Oslava slovanství?

Jednalo se o jednu z největších bitev středověku. Proti sobě stáli křižáci Řádu německých rytířů a na druhé straně polsko-litevská unie. Mezi těmito dvěma soky vládla dlouhá nevraživost, tentokrát se pomyslným doutnákem stalo území Žmudě vybíhající šípovitě do Baltského moře a tvrz Dobrzyń.

Válečného konfliktu se tehdy zúčastnili rytíři z celé Evropy. Boje začaly brzo ráno dne 15. července roku 1410. Vojáků byly zástupy z mnoha států. Nejprve měli navrch Řádoví rytíři, postupně však začala přebírat iniciativu polsko-litevská unie. Po mnoha hodinách se ale štěstěna konečně rozhodla, velitel řádového vojska Ulrich von Jungingen byl zabit a jeho armáda se dala na útěk. Bylo jim to ale málo platné, v nepřátelských vojácích se totiž doslova vařila krev. Vtrhli proto do tábora a zanechali po sobě jen spoustu bezvládných těl. Traduje se, že během této řeže zahynulo více vojáků než na samotném bitevním poli. Výhra pomohla Polsku etablovat se jako samostatný stát, naopak pro Řád německých rytířů se jednalo o skutečné fiasko. (foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0)

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907