Suché oblasti naší planety: Kouzlo i peklo pouští

30.01.2019 - Vladislav T. Jiroušek

Jemná písečná zrnka se valí přes hřebeny dun a pohltí vše, co se jim staví do cesty. V zajetí písku se postupně ocitají keře i stromy. Lidé sice postupující poušti stavějí do cesty překážky, ale zdá se, že je jen otázkou času, kdy zasype další a další dříve úrodné oblasti

<p>Sahara, Maroko. Dunu Merzouga považují Marokánci za největší na světě</p>

Sahara, Maroko. Dunu Merzouga považují Marokánci za největší na světě


Reklama

Pouště jsou na jedné straně výsledkem určitých klimatických podmínek, na druhé straně samy ovlivňují globální klima a biosféru. Proto OSN upozorňuje na nebezpečí rozšiřování pouští a zároveň poukazuje na jedinečnost těchto ekosystémů. Když pomineme oceány a věčný led, je třetina zbylé pevniny pokryta pískem, prachem a kameny. Obdělávaná půda, která tvoří pouhou desetinu plochy, je dnes postupem pouští nejvíce ohrožována.

Pouště vytvořené lidmi

Příčin vzniku pouští je několik. Klesající vzduch se postupně ohřívá a absorbuje vlhko. Větry pak vláhu odnášejí pryč a vysoký tlak vzduchu brání vlhkým větrům od oceánu proniknout až nad poušť. Tak vznikají suché oblasti, jako je Sahara.

Další typ pouští se rodí v oblastech srážkového stínu za horskými hřebeny. Třetí pouštní typ vděčí za svůj vznik poloze podél mořského pobřeží. Větry jsou zde ochlazovány studeným oceánským vzduchem a většina vláhy končí nad mořem. Nad pevninou se pak vzduch ohřívá a opět odebírá vlhkost.

V posledních staletích se vedle přírodních důvodů vynořil nový faktor – člověk. Lidé vykáceli lesy pro svá pole a větry následně půdu vysušily. V některých oblastech byla postupu pouště uvolněna cesta velkými stády domácích zvířat, která nadměrně spásala rostlinný koberec. V období velkého sucha se pak narušené pastviny mění v poušť.

Bouře zvířeného písku

Mám rád kontrasty a miluji jak deštné lesy, tak pouště. Říká se, že kdo poušť navštíví, nikdy na ni nezapomene. Písek pouště je úžasný fenomén, dá se v něm číst jako v knize. Po ránu je živou učebnicí, v níž vše zanechává zřetelné stopy. V Kalahari jsem například nechápavě kroutil hlavou nad písečnými kružnicemi. Domorodci mi později ukázali, že je malují větrem zmítané traviny. V pouštích jsem viděl mnoho druhů stop, některé jsem určil, jiné pro mne dodnes zůstávají hádankou.

Všechny stopy ovšem mizí, když přijde písečná bouře. Je to něco jako sněhová vánice, jen zrnka písku jsou mnohem tvrdší než sněhové vločky a bohužel také neroztají.

Když jsem se blížil k bráně Sahary, do Marockého M´hamidu, vítr posílal na asfaltku jazyky písku. O pár týdnů později jsem měl na jihovýchodě Maroka větší štěstí. Merzouga, údajně největší duna na světě, nás přivítala vstřícně. Sahara je tady opravdu nádherná. Pokud vám síly a voda stačí, můžete se toulat donekonečna. Tak jsem tři dny ráno a podvečer šlapal po horách písku nahoru a dolů. Dva kroky dopředu, jeden dozadu.

Je nutné chodit po hřebenech dun, zásadně po návětrné straně. Závětrná strana je sypká a okamžitě vás sveze dolů, někdy je to z výšky pěkný sešup. Musel jsem taky pečlivě vážit svoji trasu, abych si nejkrásnější duny sám nepošlapal. Čtvrtý den ráno jsme měli za stěrači závěje písku a bylo po vycházkách a po focení.

Stále rychleji vpřed

Na mnoha místech, kde je dnes jen písek a kamení, byla před několika tisíci lety bujná zeleň. Svědčí o tom například skalní kresby uprostřed Sahary, které znázorňují hrochy a žirafy. Změna klimatu postupně vytlačila rostliny a zvířata. Dříve však šlo pouze o dílo přírodních sil.

Na rozdíl od jiných ekologických problémů jsou vědci v otázce šíření pouští (desertifikace) zajedno. Desertifikace ohrožuje dvě miliardy lidí, většinou v nejchudších zemích světa. Postup pouští je zřetelný a jeho rychlost se zvyšuje. Důvodem jsou nejen klimatické změny a období sucha, ale především nešetrné zacházení s přírodními zdroji. V minulosti se člověk většinou dokázal pouštním podmínkám přizpůsobit a žít v souladu s nimi. Nejznámějšími příklady jsou arabští beduíni, severoafričtí Tuaregové a jihoafričtí Křováci. Kočovné národy si během staletí vytvořily mechanismy, jak přírodní zdroje využívat a zároveň chránit.

Křehkou rovnováhu v posledních desetiletích narušily místní vlády, například snahou o usazování kočovných pastevců a pěstitelů dobytka. Lidé se soustřeďovali do malých ploch a začali intenzivně využívat místní zdroje vody a pastviny. Dobytek spásl veškerou vegetaci a zadupal výhonky a kořeny. Uvolněnou půdu odnášel vítr a déšť. Intenzivní využívání přírodních zdrojů rostoucí světovou populací se sčítá s klimatickými změnami a výsledkem jsou pustnoucí zemědělské oblasti v Číně, Indii, na severovýchodě Brazílie a v Severní Americe. Také odlesňování a neuvážená exploatace přírodních zdrojů způsobují stále rychlejší postup pouští.

Písečný mrak mezi kontinenty

Desertifikace postihuje především africké země, kde následkem sucha a nevhodných zemědělských metod dochází k rychlému postupu pouští. Důsledky jsou spojené s ústupem rostlinných a živočišných druhů i celých ekosystémů. Šíření pouští má i závažné sociálně ekonomické aspekty, přispívá k prohlubování chudoby místního obyvatelstva, často ji doprovází hladovění. V mnoha afrických zemích díky tomuto provázání sociálních a ekonomických aspektů dnes boj proti desertifikaci a chudobě splývá v jedno.

Desertifikace se tak řadí spolu se změnou klimatu a ztrátou biodiverzity k největším současným celosvětovým problémům. V posledních desetiletích nabrala hrozivé tempo. Od roku 1960 zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy. V Súdánu postoupila poušť během sedmnácti let o sto kilometrů na jih a znepokojivá situace není jen v Africe. Indická poušť Thár si každoročně ukrajuje jeden kilometr úrodných oblastí. Poušť Atacama na tichomořském pobřeží Peru a Chile se šíří rychlostí tří kilometrů ročně.

Ve střední Asii se z pouště Gobi zvedají na jaře hustá oblaka prachu a písku a snášejí se na rozsáhlé oblasti Číny, Koreje a Japonska. Jen ze Sahary odvane vítr každoročně 300 milionů tun písku nad Atlantský oceán. Zhruba padesát milionů tun se dostane až na americký kontinent. Tam ovšem poskytuje důležité minerální živiny některým rostlinám jihoamerických deštných lesů.

Sucho se týká i nás

Odborníci odhadují, že třicet milionů čtverečních kilometrů je ve světě akutně ohroženo šířením pouští. V oblasti Sahelu (suchý pás mezi Saharou a africkými savanami) se od velkého sucha v letech 1972/73 mění ročně 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy na suchou step.

Bolívie se údajně musí připravit na to, že poušť pokryje polovinu země. Do roku 2080 ztratí chudé africké země v důsledku postupujících pouští 90 milionů hektarů orné půdy. Produkce obilí se tím sníží o 280 milionů tun. OSN se proto obává hladu a zbídačení obyvatel a nevylučuje ani konflikty o mizející přírodní zdroje. Problém desertifikace se tak ve svých důsledcích týká i vyspělých průmyslových zemí bohatého severu.

Až se Země změní v poušť

Ani lidé na jihu Afriky před sebou nemají dobrou perspektivu. Britští vědci předpovídají stále méně dešťových srážek, což společně s vyšší teplotou a změnou vzdušného proudění zničí vegetaci a podnítí erozi písečných dun. Zasažena bude nejenom současná polopoušť Kalahari, ale také přilehlé pastviny. Písečné duny se rozprostírají od severu Jihoafrické republiky, přes Angolu, Botswanu, Namibii až na západ Zambie a Zimbabwe. Právě na dynamice Kalaharské pánve jsou založeny všechny počítačové simulace, které shodně ukazují, že poušť se do roku 2040 rozšíří v Botswaně a Namibii a do roku 2070 v Angole, Zimbabwe a Zambii.

TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Pokud se tyto prognózy naplní, budou sociální důsledky změn drastické. Ekosystém bude rozvrácen, statisíce lidí ztratí možnost obživy. V Botswaně se velmi rychle rozvíjí chov skotu, což stejně rychle vyčerpává pozemní zdroje vody a ovlivňuje vzhled krajiny. Jestliže se dají písky do pohybu, programy, které nyní v Africe sponzorují západní státy, budou neúčinné.

Tým britských ekologických a charitativních organizací vydal společné prohlášení, ve kterém oznámili, že jakákoli snaha o řešení chudoby Afričanů se mine účinkem, pokud se nepodaří zastavit klimatické změny.

Pouště nejsou jen písek

Většina lidí si pod pojmem poušť představí hory písku, ale ony mají mnoho podob a v tom je jejich krása. Pouště jsou většinou kamenité a obecně jde o oblast, kde v průměrném roce spadne méně než 250 mm deště a kde množství odpařené vody přesahuje množství vody spadlé ve formě deště a sněhu. To však není úplně přesné – v některých oblastech mohou být v jednom roce bouře a záplavy a po mnoho dalších let nemusí spadnout ani kapka. Také není zřetelná hranice mezi pravou pouští a polopouští, přechod je pozvolný. Dobře je to patrné, když jedete vlakem po transsibiřské magistrále z Mongolska do Číny. Některé pouště jsou neobyčejně studené, například Gobi, kde v zimě klesá teplota až pod -40 °C.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Vladislav T. Jiroušek

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Příchod bělochů znamenal pro indiány šok. Hernán Cortés dobývá Tenochtitlán, hlavní město Aztéků.

Zajímavosti

Počty amerických a kanadských opeřenců se rychle ztenčují.

Věda
Reklama
Revue

Poslední zbytky horských deštných pralesů Sierra Madre v Guatemale a Mexiku jsou domovem mnoha kriticky ohrožených druhů živočichů a rostlin, mezi nimi i guanů horských.

Příroda

Analema složená ze snímků pořízených během roku 2015 ve městě Sulmona ve střední Itálii. Nejvyšší bod „osmičky“ tvoří sluneční kotouč zachycený 21. června, v den letního slunovratu, nejnižší pak 21. prosince, tedy na zimní slunovrat

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907