Svět vzrostlých kapradin: Zelená paměť z období dinosaurů

Na první pohled vypadají jako palmy, ve skutečnosti ale pocházejí z mnohem dávnější historie. Stromovité kapradiny, které chutnaly býložravým druhům dinosaurů, můžete obdivovat dodnes…

17.08.2022 - Topi Pigula



Původ kapradin spadá do doby, kdy neexistovaly kontinenty v podobě, jak je známe v současnosti. V minulosti byly „sdruženy“ do prakontinentu zvaného Gondwana, který zahrnoval oblast dnešní Jižní Ameriky, Afriky, Arábie, Indie, Austrálie a Antarktidy. To je mimo jiné důvod, proč lze najít fosilie dnes převážně tropických či subtropických druhů i na extrémně chladných lokalitách. „Rozlámání“ Gondwany ovšem zajistilo alespoň některým skupinám stromových kapradin, tedy těm, co se dostaly do klimaticky vhodných podmínek, možnost přežít.

Potrava obřích dinosaurů

Jednotlivé rody a druhy stromových kapradin bohužel často nemají česká jména. Rody Dicksonia a Cyathea jsou vývojově velmi staré. Byť je Dicksonia považována vědci za primitivnější, obě skupiny už existovaly v době jurské a křídové, což znamená, že pravděpodobně sloužily jako potrava býložravým druhům dinosaurů. Vzhledem k tomu, že ty největší z nich každý den spořádaly až několik stovek kilogramů zeleně, listy dosahující délky i několika metrů rozhodně byly vítanou součástí jídelníčku.

Když terénem kráčel třeba Puertasaurus reuili, jeden z největších druhů dinosaurů, jaké kdy Země nosila, chvěla se země a třásly se i listy kapradin. Pro moderní vědu byl objeven desítky milionů let po svém vyhynutí, popsán byl totiž až v roce 2005 a to podle obratlů, z nichž některé byly až 106 cm vysoké a 168 cm široké. Vědci na jejich základě vypočetli přibližnou velikost těla a jeho hmotnost, přičemž jim vyšlo, že tvor byl 35–40 metrů dlouhý a vážil 80–100 tun. To se rovná hmotnosti asi 15–20 dospělých slonů a tělo takového kalibru už něco spořádalo.

Tato zvířata si mohla na stromových kapradinách pochutnávat hezky shora, zatímco my je dnes obdivujeme s hlavami zakloněnými k nebesům. Dinosauři jak víme vymřeli, respektive jedna jejich část se transformovala v ptáky. Kapradiny, jež jim dělaly druhohorní společnost a občasný oběd, ale přežily dodnes. 

Připomínka v tepelných elektrárnách

„Kapradiny snad vznikaly již na konci siluru v prvohorách, určitě před více než 300 miliony lety. Výskyt kapradin je doložen z devonu,“ píše Miloslav Studnička ve svém Atlasu kapradin. Dnes jich botanikové znají kolem 10 000 druhů, které rostou od suchých oblastní po mokřady. Nejnápadnější mezi nimi jsou bezesporu kapradiny stromové. 

Mezi ty, které se v minulosti vyskytovaly i na území střední a západní Evropy, kde dnes přirozeně, tedy mimo botanické zahrady, žádné nenajdeme, patřily 10–15 metrů vysoké psaronie. Tyto vyhynulé prvohorní stromovité kapradiny rostly na severní polokouli v poměrně hojném množství. Celá čeleď Psaroniaceae dosáhla největšího rozšíření ve svrchním karbonu a spodním permu, tedy před 325 až 251 miliony lety a v současnosti ji známe v podobě slojí černého uhlí. Vlastně si do tepelných elektráren vozíme vagony někdejších kapradin.

Nepřehlédnutelná součást krajiny

Jeden z důvodů celosvětového rozšíření kapradin tkví ve vlhkosti. Rostliny nejprve žily v zamokřených ekosystémech, ostatně na souš vystoupily právě z pradávných mořských vod, a teprve později se šířily i do suchých oblastí. I dnes jsou kapradiny mnohem bohatší v místech a ekosystémech s dostatkem vláhy, která je kvůli složitému způsobu rozmnožování základním předpokladem vzniku nového jedince. Velmi laicky řečeno (botanikové nechť odpustí nadsázku) kapradinová „spermie“ musí v kapce vody doplavat do „vajíčka“.

Stejně jako u ostatních kapradin, tak i v případě druhů se stromovým vzrůstem platí, že se rozmnožují pomocí jednobuněčných kulovitých nebo trojhranných výtrusů (spor) uložených ve výtrusnicích na spodních stranách listů. Výtrusy přitom nejsou umístěny na okrajích, ale v místech větvení žilek. 

Jakmile se kapradinám povedlo „kolonizovat“ souš Gondwany, putovaly na kontinentálních krách dál do světa a staly se nepřehlédnutelnou součástí krajiny. Některé druhy totiž mohou dospělému člověku sahat po pás či ramena a jiné dosahují výšek až 20 metrů. 

Království stromových kapradin

„Tady fakt není těžké představit si, jak to vypadalo v pravěku,“ zaznělo v botanické zahradě nedaleko severothajské obce Ban Khun Klang, kde se nachází The Royal Agricultural Station Inthanon – tedy Královská botanická stanice. Vlastně je to krásná botanická zahrada věnovaná kapradinám. Jméno Inthanon je zároveň názvem národního parku, na jehož ploše leží i nejvyšší hora Thajska. V areálu volně přístupné stanice můžete obdivovat široké spektrum kapradin, z nichž ty nejnápadnější jsou samozřejmě ty nejvyšší. 

„V tropické oblasti Thajska jsou stromové kapradiny typické zejména pro vyšší nadmořské výšky kolem 1 000 m n. m., s dobře zachovalým stromovým porostem. Rod Cyathea vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Rod zahrnuje celkem 470 druhů z nich 8 se přirozeně vyskytuje v Thajsku. Tady můžete obdivovat Cyathea spinulosa, C. chinensis, C. contaminans,“ píše se na jedné z informačních cedulí. Samozřejmě nejde o jediné druhy stromových kapradin, které jsou tady k vidění.

Můžete se procházet ve stínu dicksonií (Dicksonia antarctica) nebo jedinců rodu Angioteris. Je to opravdu zvláštní pocit, jako by se tady skutečně čas vrátil do pravěku. Listy kapradin, jejichž podobu zná našinec v malém z českých luhů a hájů, nepřekážejí v chůzi, ale naopak se třepotají několik metrů nad hlavou. Některé rostliny z dálky, zejména kmenem a chocholem listů na vrcholu, připomínají palmy, zatímco ty menší jsou vzdáleně podobné cykasům. 

Není trpaslík jako trpaslík

Pojmenování rodu Dicksonia je mimochodem poctou a připomínkou známého britského botanika Jamese (Jacobuse) Dicksona (1738–1822). Při pouti za historií stromových kapradin není možné minout Jamese Cooka a jeho cesty s lodí Endeavour na Nový Zéland. Na palubě se plavil i uznávaný botanik sir Joseph Banks a byl to právě on, kdo přivezl spory kapradiny, jež byla následně pojmenována Dicksonia arborescens. Samotnou volbu jména má přitom na svědomí jiný odborník přes rostliny, tentokrát Francouz Charles-Louis L’Héritier (1746–1800), který jméno použil v publikaci Sertum Anglicum vydanou roku 1788. 

Z výše uvedeného příkladu by se zdálo, jako by si botanici pojmenováváním rostlin vzájemně vzdávali čest. A opravdu to tak často je. Zastavíme-li se na chvíli u jednoho z nejbohatších rodů stromovitých kapradin Cyathea, objevíme v jeho jménu jiné tajemství. Původ pojmenování lze rozklíčovat v řeckém slovu kyatheion, což znamená malý pohárek či šálek. To odkazuje na tvar kupek spor na spodní straně listů. 

TIP: Pozdrav z pravěku: Přesličky, tajemné příbuzenstvo kapradin

A v oblasti jmen ještě jedna drobná kuriozita: Kapradina Blechnum brasiliensis má anglické pojmenování Brazilian Dwarf Tree Fern, což doslova znamená „brazilská trpasličí stromová kapradina“. To jednak svědčí o tom, že v tomto konkrétním případě tvůrci anglického názvu rozhodně chyběla vynalézavost a z pohledu Středoevropana je zvolené jméno rovněž trochu úsměvné. Tato „trpasličí“ kapradina je totiž stále větší než kterákoli z ostatních kapradin, které přirozeně rostou na území Česka.

Chcete je vidět?

Cestování za stromovitými kapradinami není nijak náročné, pokud jste tedy v tropech. Stačí dát vale hotelovým resortům a nákupním centrům uprostřed měst a vydat se do hor. Pokud si vyšlápnete do národního parku, šance, že na vytoužené jedince narazíte, samozřejmě prudce vzroste. Tyto organismy preferují nenarušené ekosystémy.

Zatímco na úbočí sopky Takana tyčící se na mexicko-guatemalské hranici můžete narazit na čtyřmetrovou kapradinu Cibotium regale, na jihovýchodě země se nachází druh Cibotium schiedei. Rozsáhlé porosty druhy Cyathea australis nabízí Austrálie, ale samotný rod má pantropické rozšíření – kochat se jím můžete nejen u protinožců v Austrálii či Novém Zélandu, ale i v Jižní Americe, Číně, Barmě nebo Thajsku.

A pokud byste zahořeli touhou vidět je na vlastní oči a nemohli se vydat do tropické exotiky, udělejte si výlet do botanických zahrad v Praze, ať už do Troje, kde v posledním části skleníku Fata Morgana je extrémně fotogenická Blechnum brasiliensis, nebo té spravované Karlovou univerzitou nedaleko nádraží Vyšehrad. Další exempláře nabízí například botanická zahrada v Liberci. 

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Topi Pigula (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci