Tajemná Mona Lisa: Skutečně existovaly dvě verze slavného obrazu?

Záhad, které se pojí s veleslavným obrazem Leonarda da Vinciho známým jak Mona Lisa, je celá řádka. Třeba zda jde o originál a kolik takových portrétů malíř vlastně vytvořil. Nebo jak se to má s krajinkou na pozadí

02.12.2023 - Radomír Dohnal



Začít bychom asi měli už u názvu portrétu té ženy s tajemným úsměvem. Že se jí mezi znalci a Italy říká La Gioconda? To ano. Protože zobrazenou ženou, která stála malíři modelem, může pravděpodobně být Lisa del Giocondo – šlechtična z rodu Gherardini pocházející z toskánské Florencie. Máme to z první ruky, protože v poznámkách italského historika Giorgia Vasariho a v jeho díle O životě slavných umělců z roku 1550 přímo stojí: „Leonardo se zavázal vytvořit pro Francesca del Giocondo portrét jeho manželky Mony Lisy.“ Vasari se narodil pouhých devět let před da Vinciho smrtí, sbíral ale informace od jeho současníků.

Paní není Mona

Ale zpět na začátek: pořád nevíme, jak tomu obrazu říkal sám malíř. Da Vinci totiž tohle ve svých jinak podrobných poznámkách, kam si zapisoval údaje o svých dílech, zakázkách a honorářích, opomněl zmínit. Což je u portrétu, na kterém pracoval možná i víc než tři léta, poněkud zvláštní. Názvy jako La Gioconda nebo Mona Lisa dnes zná sice každý, ale skutečně nejsou původním výmyslem autora. On je „v papírech“ nemá. Ty názvy jsme dílu přiřadili později. Jistě by se ale v galeriích Louvru ten obraz nevyjímal tolik, kdyby se jmenoval třeba Sousedova manželka. Da Vinci to totiž za svou tajemnou modelkou neměl daleko, ve Florencii pobýval.

Nedokončené

U znalce renesančního umění, historika Giorgia Vasariho se ještě zastavíme. Ve svém katalogu děl Leonarda da Vinciho totiž zrovna tenhle fenomenální obraz uvádí jako nedokončený. Tedy doslova píše: „Poté, co se s ním čtyři roky lopotil, jej zanechal nedokončený.“ Když se dnes na obraz podíváme, nějak fatálně nehotový nám určitě nepřijde. Možná nějaké detaily krajinky v pozadí by potřebovaly ještě trochu dotáhnout? Anebo je za mistra později dokončil někdo jiný? I to je malou záhadou.

 

 

 

Tři nebo čtyři léta na jeden portrét, to není výkon, který by se umělci formátu da Vinci moc podobal. Za takový čas by portrétů jistě vytvořil několik. Nebo minimálně aspoň dva. Číslovku zmiňujeme schválně. Protože když se v pozdním 16. století zasní italský malíř Giovanni Paolo Lomazzo, a rozhovoří se o tom, jaké jsou dva ty nejkrásnější a nejdůležitější portréty, které kdy Leonardo da Vinci vytvořil, řekne bez zaváhání: „Mona Lisa a Gioconda.“

Zákulisí

Přesně tak, Lomazzo uvádí jako příklad da Vinciho mistrovské portrétní práce dva obrazy, které dnes považujeme za dva alternativní názvy jednoho díla. Jistě, od Lomazza to může být pokus o italský humor. Ale minimálně to vytváří prostor pro pochybnosti, zda v tak podezřele dlouhém období opravdu nakonec nevytvořil s jednou ženou da Vinci těch obrazů Lisy del Giocondo víc. A pak by dávalo smysl i to, že Vasari vede jeden z těch dvou, obraz známý dnes z galerie v Louvre coby Mona Lisa, jako nedokončený.

Jistě si teď povzdechnete a řeknete si: „Kdybychom tak mohli nahlédnout do mistrova ateliéru, hned by v tom bylo jasno.“ Ale my můžeme! Tedy, zprostředkovaně. V roce 1504 totiž na studijní pobyt z Urbina do Florencie za Leonardem da Vinci vyrazil jednadvacetiletý holobrádek jménem Rafael. Přesněji – Rafael Santi. Ano, přesně ten Santi, který se záhy stane další zářivou hvězdou renesančního uměleckého nebe.

Možná dva

Tenhle Santi se ubytoval v zadním traktu palazzo Taddei, jehož dveře ústí naproti domu, kde bydlela rodina del Giocondo. A v ateliéru da Vinciho pobýval velmi často. A protože s Mistrem nebyla při práci moc řeč, dělal si z dlouhé chvíle črty a poznámky. Ve svých rozkresech a malůvkách tak perem a papírem „vyfotil“ vlastně všechna díla, která měl zrovna jeho učitel da Vinci v atelié­ru rozdělaná.

A je tam! Dáma z obrazu, který dobře známe. Ovšem s pozadím, které nám nic neříká. Tajemná Mona Lisa nemá za svými zády krajinku s horami, točitou pěšinkou a mostem, ale sedí na balkoně a po své pravé ruce má sloup podpírající balustrádu. Obraz téhle Mony Lisy verze 2.0 stál v roce 1504 na stojanu v da Vinciho ateliéru. Takže minimálně ve fázi výroby tu byl ještě jeden obraz s totožnou figurou. Možná byl někdy skutečně dohotoven – a stal se tou La Giocondou, kterou si tolik pochvaloval Lamazzo.

Nebezpečné známosti?

Dáma s jednorožcem od Rafaela Santiho
(zdroj: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

K Santimu ještě dodáme, že jej toto dílo výrazně zasáhlo. Dokonce je zkopíroval! Tahle v črtech zachycená da Vinciho Mona Lisa 2.0 z ateliéru se totiž až nápadně podobá Rafaelově Dámě s jednorožcem. Nejde jen o původní kompozici, tedy contrapposto čili tříčtvrteční natočení modelu. Opakuje se i klad prstů na založených dlaních – tedy technické náležitosti, které se naučil od Vinciho ve Florencii – a které později kopíroval kdejaký mazal.

Ale jde i o výraz Dámy s jednorožcem. Nezapomínejme, že Rafael Santi vídával paní Lisu del Giocondo často – v ateliéru svého učitele i ze svého pokoje. A nepochybně na něj tato čtyřiadvacetiletá dáma z lepší společnosti  zapůsobila. Jistě, měla manžela, ale postarší obchodník trávil mnoho času na dlouhých cestách za hedvábím. Tyhle senzační spekulace ale raději necháme být a raději se vrhneme na záhadu, jejímuž rozluštění jsme už blízko.

Oblouky

Na obrazu Mony Lisy svou pozornost samozřejmě nejvíc soustředíme na zobrazovanou ženu a její úsměv. Ale scenérie v pozadí má taky něco do sebe. Dlouho se mělo za to, že jde jen o snovou krajinku, nic konkrétního. Pak se ale začali hádat obyvatelé severoitalského městečka Bobbia, že tenhle střípek světa se nachází právě u nich. Napovídat tomu měl právě most Ponte Gobbo, který vede přes řeku Trebbia. Obyvatelé z údolí toskánské řeky Arno to nemohli nechat jen tak, a sami začali tvrdit, že to je jejich krajina. A že most, který je na obraze k vidění, je Ponte Buriano.

Rozřešení, s nímž nyní přichází kulturní asociace La Rocca a italský historik Silvano Vincetti, je v podstatě férové. Říká, že tím stavebním dílem na obraze není ani jeden z uváděných mostů, ale dnes už prakticky zhroucený most Romito di Laterina, nacházející se u florentského městečka Arezzo. Jak k tomu došel?

Most přes řeku Trebbia, vedoucí z Bobbio, to být nemůže, protože ten má jedenáct oblouků a dost nezaměnitelnou strukturu. Neodpovídá tomu, co je na Vinciho obraze. A nemůže to být ani Ponte Buriano, protože ten tou dobou neexistoval. V roce 1472 totiž podlehl povodním. V době, kdy Leonardo da Vinci začal na obraze pracovat, byl tenhle most teprve ve výstavbě. Místo něj se pak používal právě Romito di Laterina. U něj sedí podoba a koresponduje i počet oblouků. Takže aspoň tahle „záhada“ je rozlousknutá. S těmi ostatními to ale zatím dobře nevypadá a na jejich vyřešení si nejspíš budeme muset ještě počkat. Mona Lisa je prostě obrazem naplněným tajemstvím. 

Moje dáma

Zkoumání můžeme podrobit i samotný název, to ale chce trochu práce se slovníkem. Jednak proto, že to slůvko gioconda můžeme z italštiny přeložit jako veselá či radostná. Což je možná vodítko k onomu ikonickému úsměvu. A taky proto, že paní na obraze se jistě nejmenuje Mona. Jde totiž o spojení mia donna, značící ženu vysokého společenského postavení. Česky bychom tedy teoreticky mohli říct, že je to obraz šlechtičny Elišky Veselé, rozené Gherardiniové.


Další články v sekci