Tajemná past v oceánu: Lodě a letadla mizející v Bassově průlivu

06.11.2016 - redakce 100+1

Svůj „bermudský trojúhelník“ má i Austrálie. Jde o Bassův průliv mezi australským kontinentem a ostrovem Tasmánie. Poté, co nad zdejšími vodami záhadně zmizel jistý pilot, se zrodil vynález černé skříňky

„Bermudský trojúhelník“ protinožců -<p>Kolem Bassova průlivu se objevuje spousta záhad a podivných úkazů.</p>
„Bermudský trojúhelník“ protinožců -

Kolem Bassova průlivu se objevuje spousta záhad a podivných úkazů.


Reklama

Oněch tři sta kilometrů Tasmanova moře představuje něco jako námořnický očistec. Kombinace silných mořských proudů a téměř neustávajícího vichru vanoucího opačným směrem zvedá až patnáctimetrové vlny, které se s ohlušujícím řevem pokoušejí roztříštit každou proplouvající loď o některý z útesů. Zvláště v blízkosti ostrova King se vždy pokřižují i ti nejotrlejší mořští vlci. Ne náhodou se jeho břehy nazývají Pobřeží vraků.

Bassův průliv se považuje za jednu z nejobtížnějších námořních cest vůbec. Předpokládá se, že jen od konce 18. století v něm zmizelo více než 800 lodí. Důrazné varování, čeho je schopen, vyslala úžina například v roce 1998 při slavném jachtařském závodu Sydney–Hobart. Při bouři se v tamních vodách potopilo pět lodí a zemřelo šest jachtařů. Ze 155 plavidel dokončilo tehdy závod jen 44.

V průlivu se ovšem neztrácejí pouze lodě. A stejně jako v případě záhadných zmizení plavidel a letadel v oblasti bermudského trojúhelníku se i kolem Bassova průlivu objevuje spousta záhad a podivných úkazů, u nichž se lze jen těžko odvolávat na extrémní přírodní podmínky.

Je to letadlo, není to letadlo?

V podvečer 21. října 1978 odstartoval z letiště v Melbourne jistý Frederick Valentich. Přestože mu bylo teprve dvacet let, šlo o poměrně zkušeného pilota, který měl ve své Cessně nalétáno asi 150 hodin. Valentich mířil na ostrov King, vzdálený od Melbourne zhruba 160 kilometrů vzdušnou čarou. 

V sedm hodin večer oznamuje pilot přelet mysu Otway, což znamená, že vstoupil do vzdušného prostoru nad Bassovým průlivem. O šest minut později se ptá řízení letového provozu, zda je v oblasti hlášen výskyt nějakého dalšího letadla. Obdrží zápornou odpověď, na kterou reaguje překvapivým hlášením. „Asi tři sta metrů nade mnou, tedy ve výšce kolem 1500 metrů, vidím velké letadlo. Je úplně osvětlené, jako by šlo na přistání.“

O dvě minuty později Valentich pokračuje. „Není to letadlo… Nedokážu určit rychlost, míhá se nade mnou sem a tam. Je to… Vidím jen protáhlý tvar, pohybuje se to strašně rychle!“

Deset minut po sedmé pokračuje pilot v popisu svého vzdušného doprovodu. „Teď se to nehýbe. Kroužím a ta věc krouží přesně stejně nade mnou. Má to zelené světlo a na povrchu nějakou metalízu.“

Dvanáct minut po sedmé se Valentich ohlásil naposled: „Vynechává mi motor. Musím se dostat na ostrov King. Panebože, ta zvláštní věc se nade mnou už zase vznáší! Není to letadlo…“ Pak už se mladý pilot neozval. Služba na věži v Melbourne slyšela ve vysílačce ještě nějaké kovové zvuky, ale Valentich se odmlčel navždy.

Následné pátrání na moři v okolí ostrova King nepřineslo žádné výsledky. Nenašla se ani stopa po vraku Valentichovy Cessny ani nic jiného, co by mohlo do jeho záhadného zmizení vnést alespoň trochu světla. O to víc se samozřejmě vyrojilo spekulací o možných příčinách podivné události. Podle zřejmě nejstřízlivější verze viděl Valentich světla majáků z mysu Otway a ostrova King. Pilota, který neměl zkušenosti s létáním za soumraku a potmě, mohla intenzivní záře pobřežní navigace dezorientovat a zmást. Zastánci přesvědčení, že mladého muže unesli mimozemšťané, však namítali, že se uvedená teorie drží až příliš při zemi, zatímco Valentich popisoval vysoko letící osvětlený objekt s metalízou. Ostatně i pilotův zoufalý otec vyjádřil po synově zmizení naději, že by se Frederick nakonec mohl vrátit živý. 

Falešné signály z pobřeží

Spisovatel John Pinkney, který případ popsal v jedné z několika svých knih o australských záhadách, ovšem poukazuje i na svědectví několika lidí z ostrova King: onoho večera prý spatřili stejná světla, jaká podle svých útržkovitých hlášení viděl Frederick Valentich. Neexistuje však žádné svědectví, že by někdo viděl jakýkoliv letící objekt včetně Valentichova letadla. 

Pinkney připomíná, že Valentich nebyl ani zdaleka prvním pilotem, který nad průlivem nevysvětlitelně zmizel. Dopravní letadlo s dvanácti pasažéry na palubě se v oblasti ztratilo už v roce 1934. O rok později byl zaznamenán případ dodnes nevysvětleného zmizení nákladního letadla s pětičlennou posádkou – nenašly se trosky, zbytky nákladu ani těla. 

Nejrůznější spekulace provázelo také zmizení lodě Britomart v prosinci roku 1839 při plavbě z Melbourne do Hobartu v Tasmánii, která se tehdy nazývala Van Diemenovou zemí. Přestože zastánci teorií o působení nevysvětlitelných jevů v Bassově úžině považují zmizení Britomartu za „svoji“ katastrofu, našlo se nakonec zcela prozaické vysvětlení: loď prý přepravovala do Van Diemenovy země náklad zlata a podle některých domněnek ztroskotala v oblasti skupiny ostrovů Furneaux či u Clarkova ostrova. Uprchlí trestanci ji údajně vylákali falešnými světly na skaliska a pak ji přepadli. Obyvatelé ostrovů ležících v Bassově úžině postupem času objevili různé kusy trosek a část lodního deníku či palubní kompas. Dopisy a noviny z lodě se našly například na ostrově Preservation už několik dní po vyplutí Britomartu z přístavu v Melbourne. 

U tehdejšího tisku vzbudil případ velkou pozornost. Lidé uvěřili historce o přepadení plavidla a rozhořčení kolonistů kritizujících vládní úředníky, že nedokázali Britomart dostatečně ochránit, vedlo k rozsáhlému vyšetřování. Psalo se také, že někdo z lodě přežil a zachránili ho domorodci: rozběhlo se například horečné pátrání po jisté bělošce, jíž se domorodci údajně ujali. Příběh se stal mezi kolonisty doslova mýtem a později inspiroval k napsání románu i australského nositele Nobelovy ceny za literaturu Patricka Whitea. Jediným důvěryhodným zdrojem koloniálního tisku se však stala svědectví obyvatel ostrovů, kteří nacházeli trosky.

Dnes se vyšetřovatelé historických námořních katastrof shodují spíše v názoru, že Britomart ztroskotal v Bassově průlivu kvůli tamní smrtící kombinaci nepříznivých povětrnostních podmínek. A nikdo z cestujících ani členů posádky nepřežil. 

Otec černé skříňky

Za vynálezce zařízení, které v letadlech zaznamenává důležitá data a často představuje jediný zdroj informací o příčinách leteckých katastrof, se považuje australský vědec David Warren. Celý život pracoval v leteckém výzkumném středisku v Melbourne a v roce 1953 vymyslel „černou skříňku“, která se však do letadel začala instalovat až po roce 1961. Warrena přitom motivovalo nevyjasněné úmrtí jeho otce při letecké havárii poštovního letadla nad Bassovou úžinou mezi Tasmánií a Austrálií v roce 1934. Budoucímu vědci bylo tehdy devět let.

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál: 20 století

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Start Saturnu V s Apollem 11.

Vesmír

Starší ženy často nepovažují nošení kruhů za nic mimořádného. Za dlouhá léta si na těžkou ozdobu zvykly.

Zajímavosti

Pistole na drony DroneGun MkIII

Věda

Geostacionární komunikační satelit SES-15

Reklama
Historie

Párek supermasivních černých děr před srážkou

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907