Reklama


Teherán: Hrdí dědicové Persie

16.07.2016 - Jiří Kalát

Írán si našinec představí v lepším případě jako zemi zla – místo, kde je člověk pod neustálým policejním dohledem a založit si profil na Facebooku se rovná sebevraždě. Mnohé z toho platí, přesto se tam setkáte i s pohostinností a s obyčejnými lidmi, kteří mají vlastní pohled na svět


Reklama

Fakt, že se Íránci nepovažují za Araby, by si měl každý cestovatel dobře zapamatovat. Íránci jsou Peršané a nemluví arabsky, ale jazykem fársí. Nazvat Íránce Arabem patří snad k největším místním urážkám. 

Důsledné lpění na etnickém původu však není vyjádřením slepého nacionalismu: Zmíněná skutečnost celkově reflektuje kulturní historii země a její tradice. Zatímco Perská říše zasahovala na území dnešního Íránu již od svého počátku v 6. století př. n. l., Arabové – a s nimi i islám – tam přišli o víc než tisíc let později. A přestože od invaze uplynula již celá staletí, mnozí Íránci vnímají muslimskou rozpínavost jako počátek stále trvající okupace a mnohem silněji se ztotožňují s tradicí perskou. Jistě to souvisí i se skutečností, že poněkud primitivní arabská kultura 7. století stála na tradici beduínů a pastevců, zatímco ta perská ji převyšovala snad ve všech myslitelných směrech. Svou roli hraje také skutečnost, že se většina arabské populace hlásí k sunnitskému směru islámu, zatímco Peršané přijali islám menšinový, tedy šíitský. 

Kupé pouze pro ženy 

Teheránské metro – otevřené teprve v roce 2000 – je velmi moderní, přesto však natolik přeplněné, že se na zastávkách budete tísnit se stovkami lidí. Některé feministické aktivistky by mohl rozhořčit fakt, že v soupravách existují zvláštní oddíly pro ženy. Neznamená to ovšem, že by příslušnice něžného pohlaví musely chodit pouze do vyhrazených vagonů. Spíš naopak: Potkáte je kdekoliv ve vlaku, některé zahalené od hlavy k patě, jiné jen s lehkým šátkem přes vlasy. Jejich protějšky však do ženské části nesmějí, což se zdůvodňuje ochranou slabšího pohlaví.

Írán se stále řídí mnohdy velice přísnými náboženskými a kulturními pravidly, která již od základní školy oddělují mužský a ženský svět. U mužů to vede k sexuální frustraci a neschopnosti s ženami přirozeně mluvit; často pak dochází k tomu, co bychom západní rétorikou označili za sexuální harašení. 

Přechod sebevrahů

Čekáte-li v Teheránu rozlehlé, životem pulzující tržiště, nebudete zklamáni. Nicméně bazar arabského typu, podobný například tomu káhirskému, ve městě nehledejte – obchodování v Íránu se zkrátka liší. Trhovci tam vtíravě nepokřikují ani vás nebudou vydírat slovy o hladovějících dětech. Takové chování je pod íránskou úroveň, podobně jako smlouvání. Nevíme, kdy přesně se teheránský bazar zrodil, ovšem podle místní tradice funguje už zhruba tisíc let. Evropští cestovatelé ho zmiňují až později, přibližně od druhé poloviny 16. století. 

Dostat se až k Velkému bazaru vám ovšem může přinést mnohem větší dávku adrenalinu, než se na první pohled zdá. Na několika víceproudých silnicích kolem tržiště totiž není žádný přechod, zatímco auta sviští všude okolo, místy i v protisměru. Pro Evropana zvyklého na dodržování dopravních předpisů se tak příchod k bazaru může stát noční můrou hraničící s pokusem o sebevraždu. Naštěstí existuje zaručený způsob, jak se nekonečnému čekání na skulinu mezi auty vyhnout: Stačí se jako stín zavěsit za nějakého Íránce, který právě přechází, a dokonale napodobit jeho „choreografii“ spočívající v proplétání se mezi automobily, motorkami a autobusy. Časem si na zmíněný „sport“ zvyknete, a možná si ho i užijete. 

Noc v mešitě 

Odpočinek a klid patří v Teheránu k nedostatkovému zboží, stejně jako čistý vzduch. Není divu: Metropole má včetně předměstí víc než patnáct milionů obyvatel, což v centru patřičně pocítíte. Přesto existují místa, kam se můžete před všudypřítomným ruchem uchýlit – a překvapivě jsou to mešity.

Evropané vycházející z křesťanské tradice vnímají modlitebnu jako prostor přímo posvátný, kam si obvykle nejdete jen tak posedět. Teheránské mešity ovšem fungují jinak: „Dřív sem někteří mladíci chodili i spát. Měli jen svůj vozík nebo malý krámek na bazaru, kde trávili celý den. Večer pak přišli sem, vyspali se a ráno zase zamířili za obchodem. Pokračovali tak, dokud si nevydělali na vlastní dům,“ popisuje álim (učenec a znalec islámského práva) z mešity Imáma Chomejního. Lidé jsou tu vstřícní a rádi se podělí o své znalosti islámu, mnohem hůř ovšem snášejí fotografování – přece jen: „Nejsou to žádná zvířata v zoo.“

Virtuální zeď 

S íránským internetem se často spojují pojmy jako „omezený“, „zakázaný“ či „nesvobodný“. Podle těch nejdramatičtějších zkazek je na místní síti zakázáno téměř vše a například mít účet na Facebooku se rovná rozsudku smrti. Pravda je to však jen zčásti

Íránský internet opravdu silně omezují vládní zásahy a mnohé servery podléhají oficiálnímu zákazu. To však nebrání tisícům mužů a žen „nevhodné“ stránky navštěvovat. Stačí mít v počítači, tabletu či telefonu jednoduchý program – a zeď dělící Írán od zbytku světa na jedno kliknutí zmizí, ať již jde o Facebook, Twitter, nebo stránky s pornem. Neznamená to však samozřejmě, že úředníci síť nesledují a že na ni lze psát cokoliv dle libosti.

Tradicionalismus Íránu se odráží i ve způsobu oblékání. Místní nosí velmi střízlivé oděvy tmavých barev; výrazné odstíny uvidíte spíš u žen, a to v podstatě jen na kabelkách, šátcích či jiných doplňcích. Stejná „politika“ se týká i automobilů – většina vozů v ulicích je bílá, šedá či tmavě modrá. Jak vysvětluje jeden z teheránských průvodců Ali: „Je to kvůli tomu, že jsme stále smutní a zatím se nedokážeme radovat.“ Pro cestovatele je výhodné střízlivost ošacení přijmout – nebudete-li budit pozornost, spatříte v zemi mnohem víc než ve svítivě oranžových kalhotách a zeleném tričku.  

Velký a malý satan 

U budovy bývalé ambasády Spojených států narazíte na zajímavé kresby protiamerické propagandy, které prosluly po celém světě. Fotit se tam nesmí, ačkoliv k tomu místo přímo vybízí. Stavba symbolizuje dřívější šáhovu krutovládu, stejně jako snahu Západu podmanit si íránskou zemi i její bohatství. Někdejší nenávist však pomalu odeznívá: Přestože slova o „velkém a malém satanovi“ – tedy USA a Izraeli – stále zdobí oficiální plakáty a zaznívají v politických výzvách, jde spíš už jen o prázdné fráze. Mnoho Íránců dnes plánuje odcestovat do Spojených států a ani sionismus již nepředstavuje takového nepřítele jako kdysi. Platí to však víc mezi obyčejnými lidmi, zatímco politici všech stran si své plamenné projevy nadále užívají. Navzdory jistému uvolnění zůstává Írán policejním státem, a tudíž je lepší se řečí o politice vyvarovat, nebo si přinejmenším partnery k takovým rozhovorům pečlivě vybírat.

Pochválen buď Husajn 

Šíitský islám považuje za jednoho z největších mučedníků Husajna bin Alího, který byl vnukem proroka Mohameda a jehož památku připomíná svátek ašúra. Husajn a jeho blízcí byli zavražděni v bitvě u Karbalá v roce 680. Ašúra tak připadá na desátý den měsíce muharram (letos 11. října), kterým začíná muslimský kalendář. 

Během dní příprav narazíte v ulicích měst i vesnic na vyzdobené stánky, kde muži nabízejí čaj a jídlo – to vše k uctění Husajna a samozřejmě Alláha. Mezi nejčastěji chystané sváteční pokrmy patří gheyme, tedy maso, rajčata, hrách, cibule a limetka, a gharme sabzi, což je jakýsi bylinkový guláš s rýží. Pozvání dostane každý, kdo projde kolem stánku, a nemusí být ani muslim – stačí, když jako dík vysloví modlitbu: „Pochválen buď Husajn, služebník boží.“  

S otevřenýma očima

Írán představuje složitou mozaiku mnoha kultur a jeho lidé se nebojí stát si za svým – bývá tak nepřesně chápán i krutě odsuzován. Není zemí svobody, jak si ji představujeme na Západě, ale rozhodně ani zemí zla, jak nám často tvrdí média. Stačí trocha trpělivosti a zájmu, a před pozorným cestovatelem se rázem otevře obraz přátelského a zajímavého místa.

Šátek, symbol svobody

Ženské pokrývky hlavy byly nejen vyjádřením víry. Rezá Šáh Pahlaví v rámci násilné modernizace země tyto symboly zakázal. Ačkoliv jeho syn Muhammad nařízení zmírnil, stalo se nošení šátků jedním ze symbolů odporu a boje za svobodu proti stále víc diktátorskému režimu. Politika represí (ve kterých hrála klíčovou roli tajná policie SAVAK) vyústila v lidové povstání. V roce 1979 smetla šáha islámská revoluce, nastolila teokratický režim – a ten pokrývky hlavy naopak striktně nařídil. Jejich nošení je dodnes povinné, k obrazu moderní íránské ženy však patří „odvážné“ odhalování vlasů.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Profimedia, Shutterstock, Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Souboje vozatajů bývaly nesmírně vypjaté. Závodníci si mohli vydělat ohromné peníze, stejně tak ovšem často končili jako mrzáci.

Zajímavosti

Přímo v Terezíně zemřelo kolem 40 000 osob, dalších 87 000 odtud nacisté odeslali do vyhlazovacích táborů.

Historie
Zajímavosti
Věda

Planeta WASP-69b s heliovým ohonem u své hvězdy

Vesmír
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907