Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (3)

Zatímco na pevnině panoval v roce 1939 relativní klid, na moři se odehrávaly krvavé boje. Už několik hodin po vyhlášení války torpédovala ponorka U-30 britský parník Athenia a smrt ve vlnách nalezlo přinejmenším 112 osob. Šlo o první výstřely několikaleté bitvy o Atlantik a Spojenci 4. září vyhlásili námořní blokádu Německa s cílem zamezit dovozu potravin i surovin nezbytných pro válečný průmysl.

Na narušování blokádních opatření se měly zaměřovat bombardéry Luftwaffe i ponorky a hladinové lodě Kriegsmarine. Největším úspěchem U-Bootů se stalo potopení letadlové lodi Courageous, kolem níž – podobně jako u ostatních plavidel této kategorie – Britové zformovali protiponorkovou skupinu.

Německé ponorky v akci

Večer 17. září se Courageous účastnila hlídky u irského pobřeží a dostala se na mušku U-29, která ji zasáhla dvojicí torpéd. Exploze rozervala trup a vyřadila zdroje elektřiny, což znemožnilo pokusy o záchranu. Letadlová loď šla ke dnu během 20 minut a zahynulo 519 námořníků. Dvojice doprovodných torpédoborců se pustila do pronásledování útočníka, ale U-29 po čtyřech hodinách uprchla. Royal Navy pozbylo první hladinovou loď od začátku války a ztráta Courageous vyvolala na ostrovech šok. Protože pouhé tři dny předtím podobný osud málem potkal i letadlovou loď Ark Royal, námořnictvo nosiče z protiponorkových hlídek stáhlo.

Další pohroma pro Royal Navy přišla 14. října, kdy se ponorka U-47 vplížila do základny ve Scapa Flow a potopila bitevní loď Royal Oak. Zničení zastaralého plavidla sice nenarušilo nadvládu britského námořnictva, avšak zasáhlo morálku vojáků i civilistů. Nájezd U-47, jejíž kapitán Günther Prien za svou akci obdržel Rytířský kříž Železného kříže, ukázal schopnost Kriegsmarine i přes početní slabost přenést válku do britských domácích vod.

Boj s korzáry

Další způsob, jímž se Němci snažili narušovat blokádu, představovalo nasazení korzárů. Za podivné války se proslavila především kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee. Už 21. srpna – více než týden před vypuknutím války – vyplula z Německa, aby včas dosáhla operačního prostoru v Atlantiku. Pro korzárskou činnost šlo o ideální loď, vyzbrojenou mimo jiné šesti děly ráže 280 mm a schopnou dosáhnout rychlosti 28,5 uzlu (53 km/h). V následujících měsících se posádce podařilo potopit devět parníků a zaměstnávat několik stíhacích skupin o síle tří bitevních a čtyř letadlových lodí, dvou bitevních a 16 lehkých či těžkých křižníků.

Korzárův osud se začal naplňovat 13. prosince, kdy ho trojice spojeneckých křižníků vypátrala a donutila k souboji. Admiral Graf Spee v přestřelce utrpěl poškození, a tak se stáhl k opravám do přístavu Montevideo v neutrální Uruguayi. Úřady povolily Němcům setrvat čtyři dny a Britové mezitím podvrženými radiogramy přesvědčili kapitána Hanse Langsdorffa, že ústupové cesty uzavřelo silné námořní uskupení. Po opuštění Montevidea Němci raději loď sami vyhodili do povětří, kapitán spáchal sebevraždu a posádka zůstala internována v Argentině.

Zásobovací loď Altmark, která korzára podporovala, se poté pokusila prorazit blokádou a dovézt kořist i tři stovky zajatců do Německa. V závěrečné fázi své cesty se Altmark pohyboval norskými teritoriálními vodami, aby se vyhnul britskému útoku. Jakmile letecký průzkum zjistil jeho polohu, první lord admirality Winston Churchill se rozhodl pro ozbrojený zásah a komando z torpédoborce Cossack loď obsadilo. 

Změna ve vedení 

Když Němci spustili 9. dubna 1940 invazi do Norska, netušili, že takřka ve stejném momentu zahajovali obdobnou operaci i Britové. Ačkoliv spojenecká vojska německý výsadek početně převyšovala a u Narviku dosáhla vůči horským myslivcům pozoruhodných úspěchů, nakonec se ze Skandinávie stáhla a Wehrmacht ovládl celé Norsko. Tento debakl záhy vyústil v Dolní sněmovně ve vzrušenou debatu, při níž Chamberlain čelil tvrdé kritice. Při hlasování o důvěře sice vláda svou pozici uhájila, ale mnoho dosavadních premiérových příznivců se vyslovilo proti, nebo se hlasování zdrželo.

Chamberlain pochopil, že pokud má zůstat ve funkci, musí zformovat novou koalici s podporou labouristů. To jejich vůdce Clement Attlee odmítl, načež premiér 10. května 1940 odstoupil. Král Jiří VI. jmenoval novým ministerským předsedou dlouhodobého kritika ústupkářské politiky Winstona Churchilla, jenž sestavil novou vládu z konzervativců, liberálů, labouristů i několika nepolitických odborníků.

TIP: Vzdušné boje u Dunkerque 1940: Obloha nad hořícím přístavem

Symbolicky v tentýž den, kdy se Chamberlain vzdal funkce, skončilo po dlouhých osmi měsících také období podivné války. Právě 10. května se daly do pohybu německé armády v západní Evropě a napadly země neutrálního Beneluxu s cílem připravit si půdu pro úder na Francii. Sitzkrieg se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v blitzkrieg a Británie měla velké štěstí, že do nové fáze konfliktu vstupovala s vůdcem, který se rozhodně nevzdá lacino.