Tragédie horníků z Oseka: Co bylo příčinou největší důlní katastrofy první republiky?

31.07.2021 - Lucie Jahodářová

Práce v hlubinných dolech vždy patřila k rizikovým, avšak na začátku roku 1934 si vyžádala nevídaných ztrát. Exploze na dole Nelson III stála 142 lidských životů, čímž se do dějin zapsala jako největší důlní katastrofa první republiky. Ještě než byli pohřbeni první zesnulí, rozběhlo se pátrání po viníkovi

<p>Důl Nelson III u Oseka na Teplicku v podkrušnohorském uhelném revíru.</p>

Důl Nelson III u Oseka na Teplicku v podkrušnohorském uhelném revíru.


Reklama

„Ta zář trvala asi pět až sedm vteřin, načež následoval otřes země a bylo slyšeti jako ránu z děla a spatřil jsem vystupovati dým na onom místě, odkud zář pocházela. Kouř byl černý. Potom vyšlehly plameny z obou jam Nelson III (…) až do výšky těžných věží.“

Tak popisuje události, k nimž došlo ve středu 3. ledna 1934 kolem tři čtvrtě na pět odpoledne, očitý svědek. Zimní krajinou Oseka u Duchcova tehdy otřásla mohutná exploze. 

Hromadný hrob

Na místo dorazili ihned hasiči, záchranné čety, odborníci a v neposlední řadě i zástup žen, jejichž muži sjeli na svoji směnu. Nebohým horníkům již nikdo nemohl pomoci, zahynuli buď ihned při výbuchu, nebo krátce poté, když se marně pokoušeli uniknout před ohněm a mračny prachu. Zabránily jim v tom poničené chodby a především smrtelné ovzduší, jež bylo v krátkém čase zbaveno kyslíku a prosyceno požárními plyny. Vše byla otázka několika minut.

Šťastnou výjimku představovali pouze čtyři horníci, kterým se z ohnivého pekla podařilo uniknout větrnou jámou. Zbylí dva, kteří je následovali, se nezachránili, protože první neměl dost sil k namáhavému výstupu po žebříku a druhého dostihl smrtonosný plyn krátce před cílem, takže se zřítil zpět do šachty. Bilance mrtvých byla hrozivá. Přestože se členové záchranného družstva neúnavně vraceli do podzemí, dokázali vyprostit jen několik mrtvých. Těla většiny horníků zůstala v dole.

Zoufalství postižených rodin bylo nesmírné, o čemž vypovídá i anonymní lístek, kde stálo: „Oznamuji vám, abyste nemeškali a na vzdušném dolu VIII. jste se pokusili otevříti, pokud vám síly stačí, neb se tam nachází 17 lidí živých, neb mě se ta katastrofa předem objevila a o těch mužích totéž, nemeškejte a co bude ve vašich rukou dělejte.“ Avšak vzhledem k opakujícím se detonacím v následujících dnech a zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout pro překážky způsobené explozemi do chodeb, bylo rozhodnuto o uzavření všech jam a ukončení záchranných prací. Bylo zřejmé, že v dole již nemohl zůstat nikdo na živu.

Podle odborníků naděje, že by některý z horníků ještě žil, pominula již 15 minut po katastrofě. Nyní tedy bylo třeba izolovat důl od kyslíku a zamezit tak tvorbě explozivní směsi. Dne 6. ledna došlo k uzavření poslední jámy. Z dolu Nelson se stal hromadný hrob, z celkového počtu 142 obětí se našlo pouze třináct.

Kdo pomůže?

Nelsonská tragédie vzbudila pozornost široké veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě. Soustrastné listy přišly od vlád řady států, zahraničních hornických svazů a také od papeže Pia XI. V Československu ovšem katastrofa vyvolala především mohutnou vlnu protestních akcí, protože byla vnímána jako důsledek bezohledného úsporného systému. Nutno dodat, že zhoršující se dopady světové hospodářské krize skutečně na Nelsonu od roku 1932 vedly k radikálnímu snížení výrobních nákladů šetřením na materiálu a hlavně na důlní údržbě. Za těchto podmínek pak došlo k nahromadění uhelného prachu, jehož výbuch se stal příčinou neštěstí.

Pohřeb třinácti obětí 8. ledna 1934 se proto proměnil v nevídanou manifestaci, jíž se podle dobových odhadů účastnilo více než 40 tisíc osob, mimo jiné i politických činitelů. Ještě téhož dne došlo k zatčení všech inženýrů dolu a současně byla uvalena vyšetřovací vazba na generálního i závodního ředitele Mostecké uhelné společnosti, která důl Nelson od roku 1895 provozovala. To přispělo k částečnému zklidnění emocí. Nicméně všichni zatčení byli poměrně záhy propuštěni, neboť společnost za ně zaplatila kauci. Dále byli vyšetřováni na svobodě.

Demonstrace doprovázely rovněž rozsáhlé sbírky ve prospěch pozůstalých po hornících, které tvořilo přes 120 vdov a kolem 200 sirotků. Každý dal dle svých možností, horníci, dělníci, úředníci… Jedním z prvních přispěvatelů byl sám prezident Masaryk, ale pomohly i populární osobnosti jako Voskovec a Werich či Anny Ondráková. Navzdory tomu, že finančních prostředků přibývalo, situace pozůstalých se zhoršovala. Dne 19. ledna vyústila na Nelsonu v první demonstraci hornických vdov. Když si ženy přišly pro mzdy svých mužů, dostaly proplacené pouze dva dny, přičemž jim podle starého práva měly být proplaceny za všechny šichty, kdy zůstali horníci v dole, bez ohledu na to, zda živí, nebo mrtví. O měsíc později již intervenovala skupina vdov v Praze a v polovině března podala proti Mostecké uhelné společnosti první žalobu. Avšak bez úspěchu. Se svými požadavky se proto obrátily také na parlament, ale opět marně.

Před nejvyšší instancí

Částečné finanční pomoci se pozůstalí dočkali teprve koncem dubna, když mezi ně byla rozdělena částka 3,3 milionu korun z uspořádané sbírky (⅓ částky byla vyplacena v hotovosti, ⅔ byly uloženy na vkladní knížky sirotkům). Liknavý přístup pomoci zoufalým matkám-vdovám, které nyní zůstaly na zajištění rodiny samy, si vysloužil kritiku. Na stranách denního tisku se bylo možné dočíst: „Zatím co stodvacetsedm mrtvých tátů a synů leželo tři sta metrů pod zemí, v Praze se úřadovalo. Zatím co na 200 žen a dětí marně čekalo na své táty a chleba, v Praze se radili, co s penězi, které daroval národ, počít.“ 

Dluh Mostecké uhelné společnosti ale zůstával otevřen, neboť nadále odmítala vdovám vyplácet podpory. Z tohoto důvodu podaly v srpnu novou žalobu. Další neúspěch u soudu vyvolal jejich pochopitelné rozhořčení, v dole se totiž stále nacházela většina jejich mrtvých mužů. Vyprošťovací práce však pokračovaly pomalu. Postupná otvírka dolu vyžadovala mimořádnou opatrnost, jak ukázala událost z června 1934. Při otvírání zazděného dolu zahynuli po výbuchu nahromaděných plynů další dva horníci. Oproti původnímu odhadu jednoho roku nakonec došlo ke zpřístupnění posledního úseku více než čtyři léta po katastrofě. Poslední horníci tak mohli důstojně spočinout na hřbitově až roku 1938.

Mezitím probíhalo šetření nešťastné události a hledání viníků, zahájené vzápětí po výbuchu. Po dokončení zmáhacích prací předložili odborníci konečný nález. Až po zpřístupnění celého dolu totiž mohli rekonstruovat průběh události. Ovšem ani to jim neumožnilo zodpovědět všechny otázky, z nichž se nejpodstatnější týkala místa iniciace exploze. To se jim lokalizovat nepodařilo. Pro nedostatek průkazního materiálu tak ke skutečnému potrestání nedošlo.

TIP: Pět osudů z časů Velké krize

Teprve v čase, kdy mezinárodně politická situace spěla k mnichovské dohodě a obsazení československého pohraničí, tedy zazněl konečný verdikt soudu: „Příčinou katastrofy na dole Nelson III. dne 3. 1. 1934 byla exploze uhelného prachu, vyvolaná výbuchem požárních plynů. Katastrofa nebyla nikým zaviněna, nýbrž způsobena vyšší mocí.“ Hlavním obviněným byly uloženy pokuty za porušení bezpečnostních předpisů, které za ně uhradila Mostecká uhelná společnost. V důsledku zjištění závažných nedostatků při dodržování zásad bezpečnosti provozu tragédie horníků z Oseka alespoň přispěla ke změnám v báňské legislativě ve prospěch ochrany pracujících v hornictví.

„Lex Nelson“

Nelsonská katastrofa zásadním způsobem ovlivnila právní vývoj v oblasti bezpečnosti práce v československém hornictví. Přiměla zákonodárce ke kodifikaci účinných opatření, aby se napříště podobnému neštěstí zabránilo. Vzápětí po explozi proto došlo k projednání změn obecného horního zákona ze dne 23. května 1854, který Československá republika převzala z časů monarchie. Již 18. ledna byla jeho novela přijata, přičemž se zaměřila především na zvýšení bezpečnosti v dolech.

Tím ovšem úsilí zákonodárců neskončilo. Ještě téhož roku byl vydán zákon o báňské inspekci, který do dějin hornického zákonodárství vešel jako „Lex Nelson“. Na jeho základě měla být zajištěna důsledná kontrola dodržování bezpečnostních předpisů. Za tímto účelem byl zřízen ústřední báňský inspektorát při Ministerstvu veřejných prací v Praze a síť báňských inspektorátů při revírních báňských úřadech. Výkonnou složku těchto hornopolicejních orgánů tvořili dělničtí báňští inspekční asistenti, kteří pravidelně fárali do dolů.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu zubní protéza George Washingtona – není divu, že s tímto monstrem v ústech nerad mluvil na veřejnosti.

Historie
Zajímavosti

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Příroda

Příčina vzniku obřích Fermiho bublin zatím zůstává nejasná.

Vesmír

Samantha Wrightová se svou dcerou Sofií a aplikací CamAPS FX, která monitoruje její cukrovku.

Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907