Trest horší než smrt: Co čekalo vězně odsouzené k oubliettes?

Když už došlo na vymáhání a projevy spravedlnosti, středověk razancí nešetřil. Mimo klasická krvavá řešení tu měli ještě jednu kolonku, určenou pro zvláštní případy. Obávané oubliettes, jež měly tuze blízko k tomu, co bychom česky nazvali hladomornou. Jejich nedobrovolnými obyvateli se zpravidla stávali vězni řekněme političtí, zvláště nenávidění zajatí protivníci a rukojmí, jež měla být směněna za výkupné.

Odsouzen k životu

Ďábelskost oubliettes spočívala v tom, že svým hostům nabízela „osud horší než smrt“, a sám pobyt uvnitř byl trýzněním bez mučení. O co tedy šlo? Francouzské slůvko oublier značí „zapomenout“. Do této cely se tudíž umístil vybraný nebožák proto, aby se na něj zapomnělo. Je to podobné jako zavřít někoho za mříže a zahodit klíč. Jen o dost méně komfortní pro vězně.

Tuto konkrétní celu si totiž můžeme pro názornost představit jako suchou studnu na dně temného sklepení. Nebo místnost připomínající tvarem vyzděnou láhev s úzkým hrdlem. Právě jím byl vězeň spuštěn na laně, aby po vytažení provazu už zůstal dole. V úplné izolaci tu musel setrvat často až do smrti. S nechutnými chuťovkami ale teprve začínáme.

Hladomornou se může formálně stát jakákoliv cela, kde odsouzenci odřeknete přístup k jídlu a vodě. Provozovatelé oubliettes o něco takového většinou nestáli. Tu a tam dolů do tmy skutečně něco k snědku přihodili. Zbytky z kuchyně, odpadky ze stolů po velké hostině, obsahy nočníků z ložnic šlechtických pokojů. Ano, je to odporné.

Protože vězeň něco jíst a pít musel. A tím, že tu a tam skutečně něco k jídlu dostal, vlastně jen prodlužoval své utrpení. Oubliettes v zásadě pozbývaly jakýkoliv prostor. Byla to místa, v nichž se buď nedalo rovně stát, nebo ležet. Ve skrčené a pokroucené poloze tu odsouzenci trávili hodiny, dny i týdny. Docházelo až k fyzickým deformacím.

Psychické mučení

Přidejte k tomu absolutní temnotu, která se brzy prohlodala do zbědované mysli. Vězeň netušil, zda nestojí po kolena ve fekáliích či jde o ostatky předchozích obyvatel oubliettes. Na místě bez zvuků se pojem o času rychle ztrácel. A nevedla odtud cesta ven. Hlavou proti zdi se tu rozběhnout nedalo. Pokud chtěl nešťastník své utrpení skončit, mohl leda tak tlouct hlavou o protější stěnu. 

Pobyt v takové izolaci zkrátka ničil vnitřně i navenek. Představovala ideální vězení pro nezdolné a nezlomné, protože jejich vůle setrvat při životě jim trápení prodlužovala. A současně skýtala výhody pro věznitele, kteří se mohli dušovat, že si nepotřísnili ruce krví svých nepřátel a netrápili je v mučírně. Vždyť jim i dávali najíst, ne?

Na samé dno oubliettes často zamířili ti zajatci a rukojmí, kteří měli být vyměněni proti výkupnému. Po absolvování tamního pobytu měli věznitelé jistotu, že už proti nim nikdy nepozvednou zbraň. Krutá samotka je navždy zneschopněla. Trvalé následky téhle kúry totiž postihovaly tělo i duši. Jáma vydávala pokroucené lidské trosky. Bylo to příjemně ne-definitivní, protože to nevyrábělo žádné mučedníky.

Oubliettes také zhodnocovalo v praxi úsloví, že přátele si máte držet blízko a nepřátele ještě blíž. Jak klidně se asi muselo usínat šlechtici, když slyšel a viděl, že jeho největší protivník, osoba, jež mu dlouho ukládala o život, úpí na dně díry v předsálí jeho ložnice? Ten faktor „moci se pást na cizím utrpení“ byl jistě velmi silný.

Jámy plné kostí

Samozřejmě, že se obávané oubliettes mohly snadno stát nástrojem smrtícím. Stačilo jen zamezit přísunu potravy anebo zalít jámu vařící vodou. Vězni mohli mít zlámané kosti, nebo je zaživa ohryzávaly hladové krysy, kterým se v těsném prostoru nedalo ubránit. Obecně ale převažovala tendence nechat vězně uvnitř naživu co nejdéle. Výjimky z pravidla se pochopitelně našly… 

Zřícenina irského hradu Leap disponuje místem příhodně přezdívaným Krvavá kaple. Během mocenských sporů místních pánů zde totiž jeden bratr probodl druhého – který zrovna coby kněz sloužil mši. A právě ve zdi této kaple byl nalezen vstup do hluboké šachty, na jejímž dně se kdysi ježily naostřené kůly. 
Sídlo po obléháních střídavě přecházelo do držení vzájemně se vraždících klanů O'Carollů a O'Darbyů. A zdejší oubliette se soudě podle nálezů kosterních ostatků používala opakovaně k zúčtování s předchozími majiteli. Těch kostí odtud prý na začátku 20. století vyvezli tři vlečky. A mezi předměty vytaženými z jámy figurovaly například i zlaté hodinky z poloviny 19. století! Nadšenci do paranormálních jevů ho pasovali na nejstrašidelnější hrad na světě.

Oubliettes patřily k výbavě hradů ve Walesu – pochlubit se jimi může Pembroke i Conwy – a nechyběly ani ve Francii, kde se jedna taková nacházela přímo v Bastile. Zařízení měli k dispozici i v Černé věži v Konstantinopoli, a sloužilo jako „sklad“ otroků u maurských hradů na Pyrenejském poloostrově.

A hrady plné děr

Příkladů oubliettes je na hradech v Evropě až nápadně mnoho, poněkud neproporčně k tomu, jak relativně málo často se z historických záznamů o této praxi dozvídáme. Co za tím stojí? Pokud bychom chtěli hnidopišsky rozlišovat, ty jediné „pravé“ oubliettes byly zpravidla kopány do země či tesány do skal pod hrady. Budovaly se už se záměrem na zadržování a trápení vězňů.

Řada dalších „nepravých“ vznikla během přestaveb a postupných modernizací hradů, které svou někdejší jádrovou část – opevněný donjon – nechaly přebudovat na vězení. A tady byly zhusta na funkci oubliette reklasifikovány jímky toalet a žumpy, ledničky a staré studny. Ne každá díra je nutně oubliette. Ale ty, které jimi byly, byly skutečně strašlivé.