Uměním pro vlast: Podílel se František Horčička na slavných českých falzech?

11.12.2021 - Andrea Poláčková

V kauze nejslavnějších českých padělků, Rukopisů královédvorského a zelenohorského, zaniká jméno Františka Horčičky. Přitom řada faktů nasvědčuje tomu, že bez tohoto nadaného malíře a znalce starých technologií by tak dokonalá falza nevznikla.

<p><strong>Františka Horčičku</strong> s <strong>Václavem Hankou</strong> (vpravo) spojovalo přátelství, nadšení pro český národ a ochota udělat cokoli k posílení jeho slávy.</p>

Františka Horčičku s Václavem Hankou (vpravo) spojovalo přátelství, nadšení pro český národ a ochota udělat cokoli k posílení jeho slávy.


Reklama

Třebaže o patnáct let starší, byl František Horčička (1776–1856) blízkým přítelem Václava Hanky (1791–1861) a svědčil mu na svatbě. Dopisovali si ve staroslověnštině a milovali staré památky a listiny. Horčička například v říjnu 1820 psal Hankovi z Mnichova, že objevil nějaké staroslovanské texty, a slibuje, že mu přiveze českou listinu asi z roku 1200. Malíř také vlastnil vzácné staré rukopisy, například Sborník Zikmunda písaře z Domažlic z roku 1411, který obsahoval Husův spis Dcerka, dochovaný ve dvou exemplářích. 

Znalec starožitností

Horčička byl zetěm slavného historika Františka Martina Pelcla, což mu sice umožnilo dostat se mezi obrozence, ale nejen proto se stal velmi pozoruhodnou osobností českého kulturního života první poloviny 19. století. Studoval filozofii, práva a roku 1800, kdy byla v Praze založena Akademie výtvarného umění, patřil k jejím prvním studentům. Současníci jej oceňovali jako výtečného znalce starožitností a renomovaného restaurátora, jehož názory se dnes ukazují jako velmi moderní. Avšak možná proto, že se žádné oblasti umění nevěnoval soustavně a jeho zájmy byly velmi široké, nestal se slavným umělcem. 

Jako první vyzvedl jeho tvorbu historik Vojtěch Volavka (1949), podle kterého to byl „nejschopnější český malíř a hlavně kreslíř své doby“, velmi nadaný a uznávaný portrétista předních učenců (Purkyně, Bolzano, Dobrovský). „Ještě donedávna jsme se domnívali,“ píše Volavka, „že velké umění Josefa Mánesa spadlo u nás téměř z nebe,“ a upozorňuje, že před Mánesem tu byl Horčička.

Ten brzy po absolutoriu akademie roku 1808 začal spravovat obrazárnu v paláci knížete Rudolfa Colloredo-Mansfelda v dnešní Karlově ulici v Praze, kterou zpřístupnil veřejnosti. „Svého úkolu se Horčička ujal s velkou svědomitostí,“ píše ve skromném strojopisném katalogu k jediné výstavě Horčičkova díla v roce 1967 Olga Květoňová. „Svezl ze všech colloredo-mansfeldských zámků (i ze zahraničí) všechny cenné obrazy, vlastnoručně je očistil ze staletého prachu a konzervoval. Zabral se při tom do studia maleb starých mistrů, do techniky a složení barev s přímo vědeckým zájmem. Byl vlastně náš první novodobý restaurátor starých obrazů, který se této disciplíně systematicky věnoval.“

František Horčička pronikl do technologie starých děl jako nikdo jiný u nás a jako málokdo v tehdejší Evropě. Své poznatky prakticky ověřoval a rozvíjel pokusy a studoval také působení času na staré dílo. Tradovalo se, že v Holandsku dokonce zakoupil nějaké tajnosti o kopálu, které používal Rubens a jeho škola. Podílel se na rozsáhlé opravě obrazů na Pražském hradě a navrhl také způsob restaurování obrazů Mistra Theodorika na Karlštejně. 

Objevy na Zelené Hoře

I když není dokázáno, že Horčička měl zásadní podíl na vzniku Rukopisů, mnohá fakta tomu nasvědčují: Jeroným Colloredo-Mansfeld, bratr Horčičkova zaměstnavatele, byl pánem zámku na Zelené Hoře. Tady, v komoře s vrchnostenským archivem, objevil roku 1817 správce důchodů panství Josef Kovář Libušin soud, jenž byl později nazván Rukopisem zelenohorským. Ukázal ho nepomuckému děkanu Boubelovi a v listopadu 1818 zaslal pražskému purkrabímu hraběti Františkovi z Kolowrat pro právě založené Vlastenecké muzeum s tímto vzkazem: „V našem domácím archívu ležely snad po staletí připojené čtyři pergamenové listy, pohozené v prachu. Protože však znám názory našeho pána, který je zarytý německý Michl, znám jeho zaujetí proti národnímu Museu (raději by ty listy nechal spálit či zplesnivět, než aby je věnoval tomuto ústavu), dostal jsem nápad poslat tyto listiny Vaší Excelenci anonymně. Kdybych uvedl jméno, byl bych v nebezpečí, že přijdu o své místo; a prosím, abyste je v tomto vlasteneckém ústavu od nejmenovaného vlastence uctili. Jejich obsah, ačkoli jsem nešetřil ani času ani námahy, jsem nedovedl sestaviti a jsem na něho velmi zvědav. (…) Škoda, že se čerň, jak jsem utřel prach vlhkou houbou, potom změnila v zeleň. (…)“ 

Někdy v době nálezu měl František Horčička vytvořit obraz sv. Vojtěcha pro oltář kaple podzámecké vsi Vrčeň, kterou dala obnovit hraběnka Vilemína Colloredo-Mansfeldová. Dějiny obce Vrčeně Alexandra Berndorfa dokládají, že Horčička dlel často i na Zelené Hoře a „nebylo nic snadnějšího než (…) uložit v komoře zdejšího zámku rukopis, odjet a čekat. Buď na rukopis přijde někdo před jeho dalším příjezdem na Zelenou Horu – nebo ho ‚objeví‘ on sám, až tu bude pracovat,“ soudí Miroslav Ivanov v Tajemství RKZ (1969). „Uvažujme: Hanka nalezne v roce 1817 ve Dvoře Králové (konkrétně 16. září ve věži kostela sv. Jana Křtitele) rukopis a proslaví se tím. Což jestli podobná sláva byla připravena na Zelené Hoře i pro Hankova přítele Horčičku? Není možné, že ho důchodní Kovář náhodou předešel?“  Každopádně ze záznamů Horčičkova malostranského souseda, zvíkovského pátera Krolmuse, vyplývá, že znal podrobnosti nálezu a nadto cosi navíc. 

Zmiňme ještě jednu „náhodu“, o níž rovněž píše Ivanov. Strop hlavního sálu zelenohorského zámku zdobí malba s námětem vítězství Jaroslava ze Šternberka roku 1241 nad Tatary u Olomouce, samozřejmě fiktivního. Báseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského říká: „Jaroslav i s ořem krví zbrocen, mečem Kublajevice pak zasáh’, od ramene do kyčlí ho proťal.“ Na obraze Jaroslav na vzpínajícím se oři právě uťal tatarskému chánovi ruku. Tento motiv obsahuje i Hájkova kronika, chybí v ní ale statečný Vratislav, který vystupuje proti zbabělcům v českém vojsku a v básni i malbě se modlí v kapli Matky boží za vítězství. Z kriminalistických fotografií fresky vyšlo v šedesátých letech najevo, že podpis pravděpodobně tvoří písmena F a H, tedy iniciály Františka Horčičky. Fresku zřejmě restauroval a vyprávěl o ní příteli Hankovi. 

Theodorikův žák Bisco

Horčičku s Hankou přivedly jejich zájmy také k obohacování české minulosti o nová jména. V jednom z návrhů, jak restaurovat malby Mistra Theodorika, se Horčička zmiňuje, že pro galerii Colloredo-Mansfelda restauroval obrazy ze staročeské školy a mezi nimi i obraz Obětování Ježíše v chrámě od malíře jménem Bisco z Trutenína, který byl žákem a současníkem Theodorika.

Theodorik je jediný český středověký malíř, jehož známe jménem, a najednou jsme mohli mít druhého. Žil takový umělec? Ano, ale jen ve fantazii Horčičky a Hanky. Hanka totiž, jako správce literárních sbírek Vlasteneckého muzea, vepsal jeho jméno do pásky, kterou drží anděl na iluminaci Zvěstování Panně Marii (tam, kde bývá psáno Ave, Maria) v Laus Mariae Konrada z Heinburgu.

Starý český malíř Sbisco de Trotina se pak objevil ještě ve známé Liber viaticus arcibiskupa Jana ze Středy. Jak už dávno bylo odhaleno, ves Trotina leží u Dvora Králové, nedaleko Hankova rodiště Hořiněvsi. Horčička zasadil Biska do neexistujícího Trutenína a tak figuruje také v inventáři obrazárny. Každopádně tím kryl Hankův podvrh. 

TIP: Protokoly sionských mudrců: Kdo skutečně napsal nevlivnější pamflet historie?

Jaký byl Horčička mistr, dokládají jeho zásahy do děl ve spravované sbírce, odhalené teprve nedávno. Byly sice nekorektní, ale rafinované a bravurní. Například obraz Madona s dítětem dokázal vylepšit tak, že jej mohl zapsat do inventáře nejdříve jako dílo Raffaelovo a později raději jako Raffaelovy školy, aniž by vzbudil podezření. V této podobě se obraz dochoval až do roku 1976 a spolu s ním i názor, že jde o práci Raffaelova následovníka nebo dobovou kopii podle tohoto malíře. Zmiňovaného roku byl obraz restaurován a pod vrstvou přemalby bylo odkryto původní, ne tak měkce plastické dílo (jaká známe od Raffaela), které bylo připsáno následovníku Lorenza di Credi. Touto hrou na Raffaelova žáka chtěl Horčička zřejmě vyzkoušet své schopnosti.

Podobně jako na jiném obraze s Madonou, který sám namaloval podle Raffaela, ale velmi věrně ve stylu ferrarské školy. Že malba není z 16. století, se rovněž odhalilo až v roce 1976. Na závěr připomeňme, že Horčičkovi s Hankou někteří badatelé připisují také padělané nápisy nad bustami v triforiu svatovítské katedrály.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Opičí neštovice jsou onemocněním vyvolaným virem rodu Ortopoxvirus z čeledi Poxviridae. Virus se obvykle na člověka přenáší kousnutím, škrábnutím nebo přímým kontaktem s krví infikovaných živočichů. 

Věda

Nejvyhlášenějším resortem pro římskou smetánku bylo v antice Baiae.

Historie

První tank Heavy Mark I měl osmičlennou osádku, přičemž polovinu zaměstnaly motory a řízení stroje.

Válka

Ježura australská při hledání své oblíbené potravy – mravenců.

Příroda

Pěstitelskou doménou singapurské botanické zahrady se staly orchideje.

Zajímavosti

Utkání dvou černých děr

Tento snímek vznikl kombinací dat v oboru rentgenového záření z družice Chandra X-ray Observatory a fotografie ve vizuálním oboru, pořízené pomocí HST. Představuje galaxii NGC 6240, která je od Země vzdálena 400 milionů světelných roků a promítá se do souhvězdí Hadonoše.

Uprostřed snímku jsou dvě černé díry, které od sebe dělí vzdálenost 3 000 světelných let. Jsou viditelné jako jasné bodové zdroje rentgenového záření. Nakonec se pravděpodobně přiblíží k sobě a splynou v jednu velkou černou díru.

Co se stane, když se tyto exotické objekty začnou navzájem ovlivňovat, zůstává pro astronomy zatím hádankou. Jedno je však jisté: uvolní se při tom obrovské množství energie a do prostoru budou vyslány gravitační vlny. (NASA/CXC/MIT/C.Canizares, M.Nowak, CC0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907