Unikátní vozidla ve službách kosmonautiky: Titáni z Kennedyho vesmírného střediska
Kosmonautika – to nejsou jen rakety, kosmodromy či družice, ale i zdánlivě nevýznamné stroje a zařízení. Bez nich by se však lety do vesmíru neobešly, a tak si rovněž zaslouží naši pozornost.
Pásový crawler-transporter neboli Missile Crawler Transporter Facilities slouží už přes padesát let, a pořád se nechystá do důchodu. Je přitom stejně impozantní jako stroje, které za tu dobu přepravil na rampu. Respektive přepravily, protože NASA si nechala legendární vozy vyrobit dva. Každý stál 14 milionů dolarů a v době svého vzniku šlo o největší pásová vozidla na světě. Dnes zmíněný primát drží německé rypadlo Bagger určené k těžbě uhlí. Podobná monstra však mají externí zdroje energie, proto Crawler stále zůstává největším pásovým vozidlem světa s vlastním pohonem.
Výroby transportérů se ujala společnost Marion Power Shovel, návrh vypracovala Bucyrus International. Původně byla vozidla navržena k převážení Saturnu IB a Saturnu V – tedy rakety, jež dostala člověka na Měsíc – a to z konstrukční budovy Vehicle Assembly Building alias VAB na rampu LC-39A nebo LC-39B Kennedyho vesmírného střediska. Oba vozy, které místní pracovníci pojmenovali Hanz a Franz, se tedy zapojily do programů Apollo, Skylab i Apollo–Sojuz. Od roku 1981 pak po tři dekády přepravovaly raketoplány, včetně pojízdné odpalovací plošiny a v případě Saturnu i včetně 120metrové odpalovací věže s několika rameny.
Dva kolosy
Každé vozidlo je 40 metrů dlouhé, 35 metrů široké a bez nákladu váží 2 721 tun. Má osm pásů – na každém rohu dva – jež se skládají vždy z 57 plátů o hmotnosti 900 kg. Celá jednotka tak váží 51,3 tuny a všechny pásy dohromady úctyhodných 410 tun. Výška vozidla se pohybuje v rozmezí 6–8 mtrů a na každé straně se dá upravit nezávisle na ostatních. O pohon se stará 16 trakčních motorů vybavených čtyřmi generátory, vždy o výkonu 1 000 kW. Ty jsou napájeny dvěma dieselovými motory ALCO 251 V-16 o výkonu 2 × 2 750 koňských sil, tedy 2 050 kW. Celková spotřeba činí asi 296–350 litrů na ujetý kilometr, což vyžaduje nádrž o objemu 19 000 litrů paliva. Maximální rychlost v provozu činí 1,6 km/h a nenaložený crawler dosahuje rychlosti asi 3,2 km/h.
Doprava raketoplánu Discovery na startovací rampu 39-A. (foto: NASA, George Shelton, CC0)
Za svou existenci se „titáni“ pohybovali vždy pouze po dvou trasách, nazývaných crawlerways neboli „cesty pro přepravník“. Vedou z haly VAB na rampu LC-39A a LC-39B, měří 5,5 km, respektive 6,8 km, přičemž i s travnatou středovou částí jsou široké 40 metrů. Kratší z nich zdolá crawler asi za pět hodin.
Zlaté střevíce
Po ukončení letů raketoplánů v roce 2011 se však transportéry neodebraly do zaslouženého důchodu. Crawler s označením CT-2 prošel největší modernizací za svou historii a v roce 2016 dokončila NASA jeho přípravu pro využití v programu Artemis: Na odpalovací rampu dopravuje obří raketu SLS, a s nejtěžším nákladem za dobu své služby tak opět překoná sám sebe. Jeho nosnost se výrazně navýšila z původních 5 400 tun na 8 200 tun, dostal nové brzdy, hydraulický systém, elektroniku, a protože je velmi hlučný, tak i nové tlumiče a výfuky.
TIP: Rekordní jeřáby: Oceloví obři na těžkou práci
CT-1 má být potom dle dostupných informací k dispozici pro komerční sféru. Například společnost Northrop Grumman ho měla využívat pro přepravu své rakety OmegA. Ta však byla zrušena, a tak je budoucnost tohoto kusu nejistá. Dohromady už oba transportéry na kosmodromu najezdily přes 5 500 km, a není divu, že si NASA investici do nich chválí. Právě kvůli relativně nízké ceně a dosaženým úspěchům si pásové dopravníky vysloužily přezdívku „zlaté střevíce“.
