Válečný reportér Ernest Pyle: Americký novinář a jeho život na hraně

24.03.2020 - Jiří Suchánek

Novinář Ernie Pyle žil několik let s vojáky v první linii a společné zážitky pak ve svých článcích zprostředkovával čtenářům po celých Spojených státech. Pro svou bezprostřední povahu i nezaměnitelný styl psaní si přitom získal velkou oblibu na frontě i v zázemí

<p>Ernie Pyle (uprostřed s brýlemi) odpočívá na předmostí u Anzia s vojáky 191. tankového praporu.</p>

Ernie Pyle (uprostřed s brýlemi) odpočívá na předmostí u Anzia s vojáky 191. tankového praporu.


Reklama

Jeden z posledních sloupků Ernieho Pylea, otištěný tři dny po jeho smrti (18. dubna 1945), byl věnován novinářově prvnímu přímému setkání s japonskými vojáky – šlo o dva muže, kteří se bez boje vzdali americkým mariňákům. Článek končil větou: „Takže to byli mí první dva Japíci. Doufám, že všichní mí budoucí Japíci budou podobně krotcí. Ale dost o tom pochybuji.“ Pyle měl pravdu – o několik dnů později jej na ostrově Ie Šima zabila palba japonského kulometčíka.

Nuda na farmě

Ernest „Ernie“ Pyle se narodil 3. srpna 1900 jako jedináček na farmě poblíž malého města Dana ve státě Indiana. Práce v zemědělství jej ale nebavila – mladíka spíše lákala různá dobrodružství, a tak se po dokončení střední školy dobrovolně přihlásil k americkému námořnictvu. V té době zuřila první světová válka, ale Pyle se do ní nezapojil, neboť do jejího skončení nestihl absolvovat kompletní výcvik.

S vidinou kariéry novináře se proto v roce 1919 přihlásil na univerzitu. Školu sice nedokončil, získal ale mnoho zkušeností a kontaktů, takže pro něj nebyl problém najít si vysněnou práci. V roce 1923 se z Indiany přestěhoval do Washingtonu, kde začal pracovat pro The Washington Daily News, noviny vydávané společností Scripps-Howard, a postupně se vypracoval jako sloupkař, zaměřený především na rozvíjející se fenomén letectví. I když si sám nikdy nepořídil pilotní průkaz, nalétal 160 000 km jako pasažér a slavná pilotka Amelia Earhartová dokonce prohlásila, že „letec, který nezná Pylea, jako by ani neexistoval“.

Mezi blátošlapy

Ernie se po své „aviatické éře“ vrhl na cestovatelské sloupky a v těch pokračoval až do roku 1942. Tou dobou ale už psal také texty, které jej proslavily zdaleka nejvíc. Již v prosinci 1940 se vypravil do Londýna, aby pro své noviny pokryl německý Blitz, a za rok a půl se do Evropy vrátil, tentokráte už jako řádný válečný zpravodaj vydavatelství Scripps-Howard. S americkými vojáky prošel nejprve tažením v severní Africe, následně se účastnil italské kampaně a sloupky psal také z vylodění v Normandii a nakonec z Pacifiku.

Svým stylem psaní Pyle akcentoval především prožitky obyčejných mužů a to, jak válka každodenně ovlivňovala jejich životy. Rychle si získal oblibu nejen u čtenářů, ale i u samotných vojáků. Přátelil se s vojíny i s nejvyššími důstojníky napříč zbraněmi, nejvíce ale tíhl k pěšákům, jejichž úděl považoval za nejtěžší a zároveň za nejméně oceňovaný. Právě „blátošlapům“ tak věnoval většinu svých sloupků a pomohl jim také finančně.

Předvídal svou smrt

V jednom článku napsal, že pěšáci nasazení v boji by měli dostávat příplatky stejně jako třeba letci, kteří absolvují vzdušnou misi. Americký Kongres pak v návaznosti na to schválil zákon, podle nějž dostávali vojáci za bojovou službu 50% příplatky. V září 1943, Pyle odjel domů, aby se zotavil z příznaků posttraumatické stresové poruchy a pečoval o nemocnou ženu, brzy se ale vrátil na frontu. O několik měsíců později, v prosinci 1943 napsal svůj zřejmě nejslavnější sloupek s názvem Smrt kapitána Waskowa, který vznikl v průběhu bitvy o San Pietro.

TIP: Spisovatel za volantem ambulance: Ernest Hemingway na italské frontě

Pyleova kariéra se blížila vrcholu – v následujícím roce obdržel Pulitzerovu cenu a byl také mezi 28 vybranými novináři, kteří ráno 7. června jako první přistáli na invazních plážích v Normandii. Poté, co se se spojeneckými vojáky dostal až do Paříže, jej ale znovu dostihlo vyčerpání a válečný stres. Proto se vrátil domů, kde, jak doufal, načerpal dost energie a elánu, aby se opět vydal mezi vojáky, tentokrát ale na pacifické válčiště. Právě tam jej 18. dubna 1945 dostihl osud a splnilo se to, co on sám v některých svých dopisech přátelům předvídal – totiž že válku nepřežije.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Tučňák císařský (535 m)

Zástupce ptačí říše si obvykle s ponorem do velkých hloubek nespojujeme, přesto i mezi nimi najdeme skutečného mistra. Je jím tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), obyvatel ledové Antarktidy a největší ze všech současných tučňáků. Kromě skvělého přizpůsobení mrazu disponuje také hydrodynamickým tvarem těla a předními končetinami přeměněnými na účinná pádla, která z něj činí skvělého plavce i potápěče. Tučňáci se při lovu potravy v podobě ryb, korýšů a hlavonožců často potápí do více než stometrové hloubky. V některých případech pak provádí ponor až ke dnu mělčích moří a dostávají se tak do hloubek několika set metrů. Absolutním zaznamenaným rekordem je zatím 535 metrů, kterého dosáhla mladá samička v oblasti zvané McMurdo Sound.

S překvapivým zjištěním o nevšedních potápěčských dovednostech tučňáků přišel roku 1971 americký fyziolog Gerry Kooyman. Ten připevnil tučňákům na tělo malé zařízení, registrující hloubku ponoru. Výsledkem bylo zjištění, že tučňákům nečiní problém ponořit se do hloubek kolem 265 metrů na dobu až 18 minut.

Příroda

Zámek Valtice

Historie

Stalin si dobře zapamatoval slabost carské policie, která lidi „jen“ posílala do exilu. Své protivníky pak rovnou střílel.

Zajímavosti
Vesmír

Hexakoptéra Acecore Noa s „filmařskou“ výbavou

Věda

Loď Crew Dragon vynesla do kosmu raketa Falcon 9.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907