Kriegsmarine vs. Royal Navy: Rozhodoval výcvik, disciplína, zásobování i pohled na námořnictvo

V 19. století celý svět považoval britské námořnictvo za ocelovou sílu, s níž není radno si zahrávat. Každý viděl v Británii vzor, od něhož je žádoucí převzít vše dobré. Podobné snahy však občas vedly až k absurdnímu kopírování. Tomuto jevu se nevyhnuli ani Němci, jejichž námořnictvo povstalo ze skromných poměrů teprve na přelomu 19. a 20. století. Rozhodně není náhodou, že oba státy dodnes vyznávají modrou a bílou barvu námořních uniforem s podezřele podobným střihem.

Také služební řády a předpisy se zpočátku dost podobaly, avšak po první světové válce začali Němci rozvíjet vlastní tradice. Rozdíly byly patrné už v osobě vrchního velitele, jímž v Německu musel být námořní profesionál, zatímco v Británii stejnou funkci zastával politik, který prošel sítem svobodných voleb. 

Lišil se i výběr a organizace mužstva jako takového. Personál Královského námořnictva spadal do čtyř kategorií – aktivní služba, záloha, dobrovolná záloha a služba jen po dobu války.

První z nich tvořili absolventi čtyřletých studií na námořní akademii Britannia v Dartmouthu, druhou bývalí aktivní důstojníci či muži z obchodního loďstva, kteří u válečného námořnictva absolvovali aspoň jeden rok služby. Dobrovolná záloha zase sdružovala suchozemce, kteří procházeli pravidelným výcvikem na moři. Všichni námořníci, spadající do některé z těchto skupin, za války obdrželi důstojnické hodnosti a muži z dobrovolné zálohy, kteří měli se službou na moři často jen omezené zkušenosti, zaplnili volná místa v technických a administrativních funkcích.

Do čtvrté kategorie – tedy mezi personál pro dobu války – se řadili výhradně jen odvedení námořníci. Systém fungoval poměrně efektivně, takže i když již na konci roku 1942 nastoupili všichni aktivní a záložní důstojníci, pořád se dalo sáhnout mezi poměrně kvalifi kované lidi. Velitelských postů se tak dočkali i někteří schopní muži z dobrovolných záloh, kteří zpravidla dostávali velení menších jednotek. Nejvýš to dotáhl asi záložní fregatní kapitán Henry McWilliam, který úspěšně velel eskortní letadlové lodi Hunter.

Příliš obdivovaná elita

Meziválečnému Německu dovolovala versailleská smlouva držet v aktivní službě pouhých 1 500 důstojníků, přičemž zálohami se nezabývala. Malé námořnictvo Výmarské republiky nabídnutou šanci trestuhodně nevyužilo a krátkozrakou politiku vedlo i v otázce aktivních důstojníků. Povolený stav až do poloviny třicátých let naplňovalo zhruba ze dvou třetin, což mělo během druhé světové války katastrofální následky.

Námořní důstojníky totiž okolí (a často i oni sami sebe) považovalo za elitu, jakési hochy, kteří jen tak s někým nemluví, o čemž svědčí i počty absolventů námořní akademie v Mürwiku. Tato jediná německá škola pro výchovu důstojníků ještě v roce 1931 přijala pouhých 45 uchazečů, přičemž toto číslo se i po nástupu Hitlera k moci sotva ztrojnásobilo. V polovině 30. let se znenadání rozevřely nůžky mezi nárůstem počtu lodí a důstojníků, a tak se nároky na kvalitu personálu razantně snížily.

Zpočátku se povyšovali zdatní poddůstojníci, jejichž místa ještě stihli zaplnit zkušení profesionálové z řad mužstva, ale od roku 1939 se důstojníky po roční praxi stávali i šikovní odvedenci.

Poslední mobilizační rezervu tvořilo obchodní loďstvo a Kriegsmarine nepohrdla ani návratem starých císařských důstojníků včetně několika Rakušanů, kteří přísahali věrnost ještě Františku Josefu I. V mužstvu ovšem situace tak hrozivá nebyla. Německo mělo relativně dost civilních námořníků a technicky vzdělaných suchozemců a jak už bylo řečeno, ti nejlepší se kvůli nedostatku důstojníků v mužstvu dlouho neohřáli.

Relativně brzy dosáhli i na samostatné velení – obvykle na minolovce, stíhači ponorek nebo na ponorce. Obě strany odlišně pohlížely také na službu u námořnictva jako takovou. Zatímco Britové patří mezi mořské národy a jejich válečné námořnictvo považovalo obyvatelstvo za národní pýchu, Němci mají tradici především v pozemní armádě a loďstvo vnímali jako něco nového. Podle toho vypadal i základní výcvik.

Začínající němečtí námořníci museli za účelem vybudování kázně ještě ve třicátých letech projít půlročním pěším výcvikem včetně obávaného kolotoče povelů „k zemi – vztyk“, zatímco Britové nesmyslný dril nepotřebovali. Jejich námořníci považovali kázeň za poměrně přirozenou věc a důstojníci měli za to, že nesmyslné řvaní není hodné jejich stavu.

Alkohol, rvačky a proviant

Běžný válečný život britských a německých námořníků se v některých ohledech shodoval. K návratu z bojové plavby neodmyslitelně patřily pitky v přístavních krčmách, které občas končily rvačkou s příslušníky jiných složek ozbrojených sil.

Do dějin vstoupila například regulérní pouliční bitva mezi jedenácti Němci a deseti Italy v Bordeaux v prosinci 1942, po níž na zemi zůstali ležet v krvi čtyři těžce ranění Němci, a jeden z nich později zemřel. V ten moment již velení zakročilo, takže se přeživší bojovníci bez ohledu na národnost dočkali převelení na východní frontu, kde dostali možnost dokázat svou statečnost v opravdovém boji. Nicméně obecně se dá říci, že se námořníkům za války tolerovaly činy, které by je v míru bez problému přivedly i do vězení.

Na druhou stranu veřejnost od námořníků očekávala, že až to bude nutné, bez reptání zahynou strašnou smrtí. S tím souvisí také otázka stravy, ubytování a žoldu. Vlast se o své mořské vlky vždy starala, jak nejlépe mohla, a pryč byly doby minulé války, kdy na dveřích německých divadel visely nápisy „psům a námořníkům vstup zakázán“.

Úroveň komfortu se samozřejmě nedala udržet na všech bojištích, takže například na bombardované Maltě dostávali britští námořníci řadu měsíců stejný typ rybích konzerv a přilepšovali si chovem prasat, která krmili právě nenáviděnými konzervami. Stejně úsměvné se nám dnes mohou zdát žádosti britských ponorkářů ze sovětského přístavu Murmansk, když posílali domů ponížené supliky, aby pro ně do příštího konvoje přibalili „několik beden čehokoli“, protože v okolí se nedá sehnat nic jiného než brambory, sobí maso a vodka.

Němci na tom ohledně zásobování nikdy nebyli tak zle, byť se museli prakticky od začátku války spokojit s náhražkami kávy, čokolády a jiných potravin. To britští námořníci z torpédoborců si službu neuměli představit bez (pro Němce nedosažitelného) kakaa.

Také cigarety měly oproti německým podstatně vyšší kvalitu. Otázky zásobování, alkoholu, tvrdého drilu kořeněného nacistickou ideologií i metody více či méně dobrovolné kázně nakonec vedly k prakticky totožným výsledkům. Když se posádky lodí dostaly do boje či do spárů rozbouřeného oceánu, Němci i Britové své povinnosti plnili statečně a často až na hranici sebeobětování.

Předpisový vous

V německé i britské armádě byl plnovous zakázaný, nicméně u námořníků se to bralo jinak. Důvodem je stará pověra o bájném Neptunovi, kterému se prý holení vousů nelíbí. V Královském námořnictvu mohl adept na mužný porost brady požádat nadřízeného o „zákaz holení“. Za měsíc velitel posoudil, zda vous roste ve správné hustotě, a zákaz holení buď zrušil, anebo prodloužil.

V německém námořnictvu se neholili jen námořníci u ponorek, protože to podmínky při plavbě takřka vylučovaly. Přestože se bez vousatých námořníků neobešel takřka žádný filmový týdeník, povinné holení před první vycházkou se už na celuloid kupodivu nevešlo.