Skutečný kapitán Amerika v bojích 2. světové: Opakovaně vyznamenávaný pěšák Matt Louis Urban

Matt Louis Urban patřil k nejvyznamenávanějším americkým vojákům. Ve válce však představoval doslova magnet pro kulky a střepiny. Narodil se v Buffalu 25. srpna 1919 v rodině polských emigrantů pod jménem Matty Urbanowitz. Vystudoval historii a promoval v létě 1941, kdy už v Evropě zuřila válka. Už dlouho byl příslušníkem armádních rezerv a v červenci narukoval jako poručík k 60. pěšímu pluku. Brzy se stal velitelem jedné z čet roty D.

Pod palbou od Francouzů

Jeho jednotka se dočkala bojové premiéry 8. listopadu 1942, kdy se v první vlně vylodila na plážích Port Lyanutey v Maroku. Mattova rota přistála jinde, než měla, a dostala se do intenzivní palby Francouzů, věrných vládě ve Vichy, přičemž utrpěl zranění. Za tento boj obdržel svou první Stříbrnou hvězdu.

V následujících měsících se zapojil do střetů s německým Afrikakorpsem a postupně se stával jednou z opor celého praporu. Jeden z jeho spolubojovníků napsal: „Jednou byl u Maknassy v Tunisku zraněn a odmítl se nechat evakuovat. Jindy náš prapor úspěšně zastavil německý protiútok a uspěli jsme jen díky Mattově úsilí. Když se naše jednotka stáhla, chytil nejbližšího Němce. Zabil ho bajonetem, vzal jeho samopal a vystřílel zásobník na útočícího nepřítele.“

Invaze na Sicílii

Do nejtvrdších bojů se jeho jednotka v Africe dostala ve dnech 23. a 24. dubna v oblasti Sedjenane, Urban, známý svou odvahou, se rozhodl jednat neortodoxně. Nařídil svým mužům, aby odložili těžkou výzbroj a vzali si pouze 20 nábojů na pušku. Přestože někteří vojáci váhali, Urban je přiměl k útoku. V průběhu boje utrpěl zranění, ale pokračoval vpřed. Pluk za tuto akci získal prezidentskou citaci a přezdívku „Go Devils“, což lze přeložit přibližně jako „Do toho, ďáblové“. 

Na invazní člun Urban znovu nastoupil 28. července 1943, kdy se jeho jednotka vylodila na Sicílii. Rychle prorazila nepřátelské linie a postupovala do nitra ostrova. Tam jí způsobily těžké ztráty nášlapné miny a další pasti. Během náletu nepřátelských letadel se Urban 1. srpna podílel na sestřelení střemhlavého bombardéru Ju 87. Znovu se vyznamenal u Trojiny, kdy dlouhým nočním pochodem s jednotkou v horském terénu vpadl Němcům do zad a donutil je k ústupu. Koncem srpna se již celá Sicílie nacházela v rukou Spojenců a 5. září Urban za svou statečnost obdržel další stříbrnou hvězdu.

Lovec tanků

Jeho 60. pěší pluk už tehdy platil za elitní jednotku, a tak 8. listopadu opustil Středomoří a přesunul se do Velké Británie. Tam se začal intenzivně připravovat na vylodění v Normandii. Dne 11. června 1944 přistál na pláži Utah a o tři dny později Urbanova rota zaútočila na pozice Wehrmachtu.

Dobová citace k tomu uváděla: „Rota kapitána Urbana útočící u Renoufu ve Francii se setkala s těžkou nepřátelskou palbou z ručních palných zbraní a tanků. Nepřátelské obrněnce nemilosrdně ničily pozice jeho jednotky a způsobovaly jí těžké ztráty.“ 

Naštěstí se tehdy ve výzbroji nacházely už i protitankové bazooky. Urban se s jednou proplížil živými ploty a z bezprostřední blízkosti zničil dva panzery. Další se ale valily na jeho muže. Jen o několik hodin později se pokusil bazookou zasáhnout další, ale střelec v tanku byl rychlejší a na postupující americké pěšáky vypálil z kanonu. Jedna střepina zasáhla Urbana do levé nohy. Nechal si ji rychle ošetřit od zdravotníka a zůstal u jednotky. 

V dešti střel

Už 15. června utržil další zranění na pravém předloktí. Tentokrát musel do polní nemocnice, kde ho lékaři operovali za svitu baterek, a další den odeslali na léčení zpět do Anglie. Do nemocnice brzy dorazili další ranění od jeho pluku, od kterých se dozvěděl, že jednotka má těžké ztráty zvláště mezi důstojníky. Proto sebral několik vojáků, již se už zotavili, a nechal se s nimi odeslat znovu na bojiště. Pozdější citace o tom uváděla: „Vrátil se ke své jednotce poblíž St. Lo ve Francii. Když 25. července dorazil na velitelské stanoviště 2. praporu, zjistil, že jeho vojáci jsou už opět v boji. Stále kulhající po zranění nohy se vydal vpřed, aby znovu převzal velení nad svou rotou.“

Když svou jednotku nalezl, zjistil, že uvázla pod silnou palbou nepřítele. Okamžitě se rozhodl vyvést ji z nebezpečného místa jediným způsobem, jejž uznával – prudkým protiútokem. Kousek od jeho pozic stál zdánlivě opuštěný tank Sherman, který se dlouho nehýbal. Následoval čin, za který později obdržel Medaili cti: „Kapitán Urban, ačkoli byl fyzicky omezen zraněním na noze a věděl, že je nutné rychle jednat, proběhl mimořádně prudkou palbou a naskočil na tank. Pod nepřátelskými kulkami odrážejícími se od pancíře nařídil kapitán Urban řidiči, aby jel vpřed, a zcela vystaven německé palbě obsadil kulomet a začal na Němce střílet. Jeho akce tváří v tvář nepříteli povzbudila prapor k akci.“ 

Zbytek jeho mužů využil toho, že Urban velkorážním kulometem na věži umlčel obranu Wehrmachtu, a vyrazil na bodákový útok, který nepřítele naprosto ohromil a obrátil na útěk. Akci sledovalo i několik důstojníků, na něž jeho statečnost udělala velký dojem. Jeden z nich o tom později s respektem napsal: „Když Urban vyrazí vpřed, tak se za ním pohne i celá zatracená americká armáda.“ 

Krůček od smrti

Urban se účastnil dalších bojů a 2. srpna utržil zranění hrudníku střepinou granátu, jež těsně minula jeho srdce. Znovu odmítl evakuaci do nemocnice a zůstal u svých vojáků. Už o čtyři dny později padl velitel 2. praporu, a tak ho nahradil. Další šrapnel jej zasáhl 15. srpna. Nezlomný kapitán ale zůstal na frontě. 

„Štěstí“ mu došlo 3. září, když se jeho jednotka nacházela v Belgii nedaleko Philippeville, které zrovna Američané dobývali. Urban se už předchozí noci spolu s dvěma vojáky vypravil na průzkum a zjistil, že půjde o mimořádně obtížný úkol. 

Místo bránila německá posádka o síle asi jednoho pluku s několika tanky. Do obce vedla jediná cesta, chráněná baterií obávaných flaků ráže 88 mm. Urban pro své muže zajistil důkladnou dělostřeleckou přípravu a ráno 3. září zaútočili. Oficiální citace o tom uvádí: „Reorganizoval útočící jednotky a osobně vedl útok směrem k nepřátelskému opevnění. Když se útvar přesouval přes otevřený terén, kapitán Urban byl vážně zraněn na krku. Ačkoli kvůli paralyzující ráně nemohl mluvit hlasitěji než šeptem a byl v nebezpečí ztráty života, odmítl se nechat evakuovat, dokud nebyl nepřítel rozdrcen a jeho prapor nezajistil přechod na řece Máze.“ 

Jeden z Urbanových mužů se k němu v nejprudší palbě dostal a okamžitě mu obvázal dvě hluboké rány na krku. Za chvíli dorazil další voják a oba zraněného velitele odvlekli asi 100 m do příkopu, zaplaveného vodou. Celou dobu po nich pálily kulomety. Nehlubokou rýhou se dostali mimo dosah palby, kde Urbanovi zdravotníci udělali otvor do průdušnice a zajistili dýchání. Dorazil i polní kaplan, který jeho stav považoval za beznadějný, a udělil mu poslední pomazání. Po další transfuzi krve ho evakuovali.

Chci znovu na frontu

Strávil několik týdnů v polní nemocnici ve Francii, a když se trochu zotavil, následoval přesun do Anglie na doléčení. To, že válka pokračuje bez něj, prý nesl velmi těžce i přes povýšení na majora, kterého se dočkal 9. října 1944. Jen co se zotavil, dostal propustku na několik týdnů do Skotska. Místo toho ale okamžitě zamířil ke svému 60. pěšímu pluku. Dostihl ho u německého Elsenbornu. Mnozí jeho vojáci prý nevěděli, že žije, a považovali ho za ducha. Tak se mu také začalo říkat.

Prakticky nemohl mluvit a o převzetí své staré jednotky musel žádat písemně. To mu ale nadřízení ze zdravotních důvodů neumožnili. Nějakou dobu ještě více méně načerno zůstával u jednotky, nakonec se ale musel vrátit za průliv a válka tak pro něj skončila.

Po návratu do USA opustil v únoru 1946 armádu jako podplukovník a pracoval jako redaktor několika časopisů. Po odchodu do důchodu začal psát knihu, kterou vydal pod názvem Příběh Matta Urbana, život a zážitky z druhé světové války. 

V roce 1979 několik jeho bývalých podřízených začalo upozorňovat na jeho zásluhy a dne 19. července 1980 mu prezident Jimmy Carter udělil nejvyšší americké vyznamenání – Medaili cti. 

Urban zemřel 4. března 1995 ve věku 75 let na kolaps plic, způsobený jeho válečnými zraněními. Těch utrpěl celkem osm a jeho přátelé o něm tvrdili, že ho nezabilo ani to, co by stačilo na usmrcení desíti mužů.