Německé ponorky U-Boot děsily britské námořnictvo. K největším triumfům patřilo potopení letadlové lodi

Válka Jiří Michlíček 23.11.2026

Winston Churchill se obával německých ponorek víc než invaze či leteckých útoků. A měl k tomu důvod: U-Booty dokázaly v prvních letech druhé světové války ochromit britské zásobování a zasadit Royal Navy několik mimořádně bolestivých úderů.




Námořní válka bývá někdy ve svém významu upozaďována za bitvami na souši či ve vzduchu. Je jistě pravda, že například pro Sovětský svaz v zápase s Německem nehrály lodě a ponorky ani zdaleka tak důležitou roli jako střety na pozemním bojišti. Naproti tomu pro jiné aktéry představovalo námořnictvo a námořní doprava zcela klíčový prvek nejen při vedení války, ale i pro samotné fungování a přežití. 

Slova pana Churchilla

Nejlepším příkladem jsou Japonsko a Velká Británie. Právě ostrovní království se po porážce Francie v létě 1940 stalo posledním významným protivníkem třetí říše v Evropě a jeho pád by znamenal fatální ránu pro svobodný svět. 

Boje na moři měly pro udržení Británie ve válce hrát rozhodující roli. Dobře to začátkem prosince 1940 vyjádřil ministerský předseda Winston Churchill: „Pokud nedokážeme zajistit zásobování našeho ostrova potravinami, dovážet munici podle svých potřeb, přesunovat své armády na různá bojiště, kde je nutno postavit se Hitlerovi a jeho komplicovi Mussolinimu, (...) možná padneme a Spojené státy už možná nebudou mít čas dokončit své přípravy k obraně. Protože o tom, jak dopadne celá válka, rozhodne převaha loďstva a ovládání dopravních tras přes oceán, zvláště Atlantský...“ 

V té době už přitom měli Britové s německými U-Booty řadu neblahých zkušeností a byli to právě Dönitzovi ponorkáři, kteří Churchillovi za války naháněli největší hrůzu. Vyjádřil to opakovaně, například 20. března 1941 na zasedání londýnského kabinetu: „Nebojím se letadel, nebojím se invaze a ještě menší obavy mám z Balkánu. Ale mám obavy o Atlantik.“ 

Toto smrtící ohrožení trvalo až do poloviny války: „Do konce března (roku 1943, poznámka autora) existovalo reálné nebezpečí, že nepřítel přetne naše námořní komunikace. Poté však pomalu, ale jistě získávaly obranné síly nad německými ponorkami převahu,“ vzpomínal britský admirál William James. 

V daném období se také odehrály všechny největší úspěchy podmořských člunů Kriegsmarine, z nichž většiny docílily právě proti britským silám. Pokud se podíváme například na „žebříček“ nejúspěšnější hlídek jednotlivých U-Bootů dle potopené tonáže, pak všechny z první třicítky spadají do období od začátku konfliktu do poloviny roku 1943.

Úvodní triumf

První velký „zářez“ německých ponorkářů přišel pouhých 14 dnů po vstupu Velké Británie do války a připsal si ho člun U-29 pod velením kapitánporučíka Otto Schuharta. Ten se svou posádkou vyplul na moře ještě před začátkem konfliktu 14. srpna 1939, přičemž měl hlídkovat západně od Irska. 

Úvodní vítězství si Schuhart odškrtl již 8. září, když torpédoval britský tanker Regent Tiger, který po zásahu začal hořet, posádka jej opustila na záchranném člunu a neřízený vrak se potopil o dva dny později. Dne 13. září U-29 úspěšně zaútočila na malý remorkér a následujícího dne poslala ke dnu další tanker British Influence. 

Všechny tyto incidenty se obešly beze ztrát na životech, což ale nemělo platit o posledním a největším úspěchu celé hlídky. K němu došlo 17. září, když Schuhart narazil na letadlovou loď Courageous, která byla společně s doprovodnými torpédoborci na protiponorkové misi. 

Sled osudových událostí odstartoval ve 14.45, když britská skupina zachytila nouzový signál obchodní lodě Karifistan, na niž zaútočila U-53. Na pomoc jí proto vyrazily torpédoborce Inglefield a Intrepid a z paluby Courageous odstartovaly čtyři dvojplošníky Fairey Swordfish. Jeden z nich později ponorku skutečně objevil a přinutil ji k ponoření, ačkoliv jí nezpůsobil žádnou škodu. 

Okolo 18.00 spatřila hlídka na U-29 uskupení tří plavidel v čele s letadlovým nosičem a zahájila pronásledování, nicméně kvůli nedostatečné rychlosti se Schuhart nemohl dostat do pozice vhodné k zahájení torpédového útoku. Štěstí se na Němce usmálo až po více než hodině, kdy se Courageous otočila proti větru, aby na její palubu mohly dosednout swordfishe vracející se z pátrání po U-53. 

Letadlová loď tak nyní mířila přímo k ponorce, která v 19.50 vypálila salvu tří torpéd, přičemž docílila dvou zásahů za můstkem. Kolos se téměř ihned silně naklonil na levobok a po pouhých 17 minutách zmizel pod hladinou. Zahynulo 518 členů posádky včetně kapitána Williama Tofielda Makeig-Jonese, dalších 741 mužů se podařilo zachránit.

Kromě samotné lodi Britové ztratili také všechny swordfishe 811. a 822. perutě námořního letectva. Na vítěznou ponorku sice doprovodné torpédoborce uspořádaly hon a svrhly řadu hlubinných náloží, nicméně ta unikla pouze s minimálním poškozením a Schuhart mohl ráno ohlásit zničení cenného cíle, což u velitele ponorkového loďstva kontradmirála Dönitze vyvolalo skutečné nadšení. Kapitánovi U-29 udělil Železný kříž I. třídy a celé posádce pak stejné vyznamenání ve II. třídě.

Tato událost, společně s neúspěšným útokem na Ark Royal (viz Není vždycky posvícení) měla ještě hlubší dopad, neboť velení Královského námořnictva stáhlo z protiponorkových hlídek ve strategicky klíčové oblasti Západních přístupů všechny ostatní letadlové lodě, což nepochybně usnadnilo činnost dalším U-Bootům.

Zkáza Royal Oak

Jestli brzká ztráta Courageous znamenala pro Royal Navy tvrdý direkt, pak akce kapitánporučíka Günthera Priena, která se odehrála zhruba o měsíc později, přinesla Britům skutečnou potupu a ponorce U-47 nehynoucí slávu. 

Prien měl za sebou již první úspěšnou hlídku, na níž potopil mezi 5. a 7. zářím tři britské obchodní lodě, když 8. října 1939 vyplul z Kielu se speciálním úkolem, který mu svěřil osobně Dönitz: proniknout do přísně střeženého kotviště Royal Navy ve Scapa Flow a zaútočit tam na nejcennější cíle. 

O pět dnů později už U-47 vyčkávala východně od Orknejských ostrovů a připravovala s k troufalému úderu. Do lodního deníku Prien zapsal: „V 16.00 budíček a po snídani v 17.00 zahájeny přípravy k útoku na Scapa Flow. Jsou připravena dvě torpéda do pohotovostní pozice k torpédometům I a II. (...) Morálka posádky je excelentní.“  Ponorka se vynořila z hlubiny a Prien s dalšími důstojníky z velitelské věže obhlédl situaci. Noc nebyla nijak tmavá – spíše naopak: polární záře odhalovala U-47 víc, než německý kapitán potřeboval. Přemýšlel proto o odložení akce, ale nakonec se rozhodl pokračovat. 

Cesta vedla přes Holm Sound a úzký průliv Kirk Sound, kde ale ponorka narazila do kotevního lana jedné z blokačních lodí a na okamžik uvázla na mělčině. Dokázala se však vyprostit a pak už měla volnou cestu do Scapa Flow. Velké množství cenných cílů, které viděl Prien na leteckých snímcích z minulého týdne, však nebylo k nalezení. K německé smůle totiž většina plavidel britské Domácí floty v předchozích dnech kotviště  opustila. Nakonec však hlídky přece jen zahlédly tučnou kořist: bitevní loď Royal Oak. 

Prien opatrně dostal svou ponorku do ideální střelecké pozice, nechal odpálit tři torpéda a pak ještě jedno ze zádě. Žádnou škodu se mu ale způsobit nepodařilo, a tak následoval ještě jeden útok. Celkem německý kapitán spotřeboval plných sedm torpéd, z nichž zřejmě pouze dvě neselhala, zasáhla cíl a vybuchla. I to ale stačilo k potopení Royal Oak, která šla ke dnu během pouhých 15 minut, a její zkáza si vyžádala životy 834 námořníků, z nichž více než stovce ještě nebylo ani 18 let. Dalších 425 osob katastrofu přežilo. 

Národní hrdina

Prien se po úspěšném útoku ze Scapa Flow ztratil stejně potichu, jako se tam objevil, a 17. října triumfálně připlul do Wilhemshavenu. Čekalo jej i s celou posádkou osobní přijetí u Hitlera, kde obdržel Rytířský kříž Železného kříže a jeho muži Železný kříž II. třídy. Úspěch pak náležitě využila také propaganda a Priena, který dostal přezdívku „Býk ze Scapa Flow“, milovalo prakticky celé Německo. Mimo jiné na jeho počest vznikla i známá vlastenecká píseň Wir fahren gegen England (Plujeme proti Anglii). 

Naproti tomu v Británii vyvolalo potopení Royal Oak vlnu zděšení a tehdejší ministerský předseda Neville Chamberlain po této události napsal v dopise své ženě následující věty: „Jak já tuhle válku nenávidím, jak se mi hnusí. Nikdy jsem neměl na to, být válečným premiérem. Jen když pomyslím, kolik rodin bylo zničeno, mne vybízí, abych své povinnosti předal někomu jinému.“

Není vždycky posvícení

Již 14. září 1939 zaútočila ponorka U-39 kapitánporučíka Gerharda Glattese na britskou letadlovou loď Ark Royal nasazenou do protiponorkové hlídky v Západních přístupech. Glattes měl dost času, pečlivě zamířil a následně vydal rozkaz k odpálení tří torpéd. Posádka v tichosti vyčkávala a pak se konečně ozvaly detonace. Jenže úspěch se nedostavil a Ark Royal zůstala bez jediného škrábnutí. 

Zdroje se neshodují, co bylo příčinou: zatímco některé tvrdí, že torpéda selhala a vybuchla předčasně, případně že Glattes špatně odhadl rychlost britského plavidla, jiní autoři uvádějí, že hlídky na Ark Royal si všimly vypálených torpéd a lodi se na poslední chvíli zdařil úhybný manévr. 

Tak jako tak se z lovce stala kořist a do protiútoku vyrazily torpédoborce, které ponorku brzy objevily a začaly shazovat hlubinné nálože. Na U-39 způsobily blízké exploze řadu vážných škod, takže byla záhy nucena se vynořit, její kapitán nařídil iniciovat časované nálože a opustit člun. Poté co výbušniny splnily svůj úkol, ponorka zmizela pod hladinou jako vůbec první U-Boot a všech 44 silně otřesených členů její posádky skončilo v zajetí.

Diskuze (0)

Další články v sekci