Velký kočičí masakr v Paříži: Pomsta tovaryšů se změnila v hrůzné divadlo

Ulice Saint-Séverin je kolem roku 1730 sídlem jedné ze zhruba padesátky tiskařských dílen, které se v Paříži nacházejí. Přes den nic neodlišuje od těch ostatních, snad až na pověst nápadně krutého a hamižného mistra Jacquese Vincenta. Jakmile ale padne noc, dílna se pokaždé promění v rejdiště desítek mrouskajících se koček. Jejich vřískání nedá tovaryšům, kteří bydlí nad dílnou, už několik měsíců spát. „Když pracujeme, a že z nás mistr Vincent dře kůži, kočky si pospávají nebo se cpou. Ale když máme spát my, navíc s prázdnými žaludky, kvůli kočkám si vůbec neodpočineme,“ stěžuje si tovaryš Jerome jednomu ze svých kolegů. „Takhle to nenecháme. Musíme na toho starého držgrešle a jeho paničku nějak vyzrát!“

Dělníci ve Vincentově tiskařské manufaktuře jsou už delší dobu značně nespokojení. Podmínky, ve kterých mají pracovat a žít, jsou čím dál horší. Navíc vyhlídky na to, že by se z nich samých kdy stali mistři, jsou mizivé. K tomu je ohrožují levné námezdní síly, která přicházejí do měst za prací. Živobytí tovaryšů tak v každém okamžiku doslova visí na vlásku. Snášení určitých životních nejistot však není to nejhorší. „Takhle by nežila ani zvířata,“ postěžoval si Jeromův přítel Léviellé. 

Krutá pomsta tovaryšů

„Takhle to dál nejde, podle tradice máme přece my tovaryši jíst s mistrem u jednoho stolu, ne po něm vylizovat zbytky z talířů,“ rozčiluje se Jerome. Zvuky bušícího knihtisku a cinkání štočků a liter doplňuje jednohlasné volání dělníků: „Jak ty zpropadené kočky paní mistrové!“

Rozdíl tu ovšem je: kočky celé noci lítají po dílně a na střechách, mrouskají se, vřískají, perou se a vydávají pazvuky, které připomínají rejdění čarodějnic. A vyhladovělí tovaryši oko nezamhouří. Jednoho dne tak Jerome a Léviellé vymyslí geniální plán pomsty, jehož prostřednictvím snad konečně v dílně zjednají pořádek a zlepší své podmínky. „Ukážeme mistrovi, že si s námi nemůže dělat, co chce!“

Už příští noc se Jerome a Léviellé krčí na vnější okenní římse bytu, kde žije jejich nenáviděný mistr s manželkou. „Teď jim ukážeme, co je to teprve kravál,“ řekli si a oba rázem vydávají ty nejhorší skřeky, které dovedou. Důkladně se snaží, aby přeřvali všechny uječené kočky a vyluzovali zvuky tak hrůzostrašné, že je Rue de Saint-Séverin jaktěživ nepoznala. Nelidský křik tovaryšů je přerušován jen občasnými výbuchy smíchu, když oknem pozorují, jak jsou mistr i mistrová strachy bez sebe. „Výborně, a teď jim jejich vlastní medicínu naservírujeme tak, jako oni nám.“ 

Mistr Jacques Vincent ani jeho žena neměli tušení, že zdrojem onoho strašlivého hluku jsou nespokojení tovaryši. Mysleli si, že se něco strašného stalo s jejich milovanými kočkami. Když toto hrůzyplné dění neustává ani po několika probdělých nocích, dochází mistr k jasnému závěru, který se nezdráhá sdělit své ženě: „Drahá, naše kočky jsou asi prokleté! To jinak není možné. Naši dílnu určitě stihla strašná kletba!“ Rozčarovaným tovaryšům se povedlo zabodovat: jejich utlačovatel seznal, že kočky musí z domu! 

Řešení kočičí krize

Ráno svolává mistr, tovaryši posměšně nazývaný měšťák (bourgeois), všechny dělníky do dílny, aby k nim promluvil: „Holoto, pro vaši neschopnost a lenost kdosi proklel náš dům a naši dílnu! Z našich miláčků učinila kletba řvoucí netvory, které z našich nocí činí muka jako v očistci. Má paní v noci nespočine ve strachu o to, co se stalo s její Šedivkou, a vy ji pak rušíte přes den svým neumělým ťukáním, cvakáním a boucháním! Proto je tedy jasné, co bude následovat: postarejte se o to, ať už tady ty proklaté kočky nevidím. Ale běda, jak vztáhnete ruku na Šedivku! Dbejte, abyste ji nevyděsili!“ Nevyspalý a vystrašený mistr si ani nevšiml, jak se tovaryši culí a cosi si šuškají. Když dílnu opustil, pracovníci přesně věděli, co teď mají udělat.

Po zbytek dne se v tiskařské dílně už nepracuje. Dobrou náladou opilí tovaryši, kteří doběhli svého mistra, se pustili do brutálního veselí. Nejdříve pochytali všechny kočky do pytlů a pastí důmyslně nastražených po celé manufaktuře a jejích střechách. S hlasitým smíchem pak do pytlů hlava nehlava mlátili košťaty i železnými tyčemi z knihtisku. Kočky v nich mrzačili, škrtili a lámali.

„To je jako o karnevalu!“ podotkl jeden z pachatelů tohoto násilí. „A hele, Šedivka!“ všiml si Jerome a jednou dobře mířenou ranou nejoblíbenější kočičce paní mistrové rozdrtil hřbet. Její smrt mezi přítomné rozsela obzvláštní radost a veselí. Mrtvou Šedivku zahodili do žumpy, aby ji mistrová nikdy neobjevila…

Soud nad výtržnicemi

V pozdním odpoledni příšerné zvuky, které se několik hodin linuly z dílny na Saint-Séverin, pomalu utichly. Tovaryši vysypali polomrtvé kočky z pytlů a už za chvíli je věšeli na připravené oprátky. Knihtisk, stejně jako celá dílna byl potřísněn krví. Tovaryši se královsky bavili. „Nyní přišel čas na soud!“ rozkřikl se Léviellé na dílnu a rozdělil svým druhům role soudce, obhájce, kata i zpovědníka přesně tak, jako by byli u opravdového soudu.

Ačkoliv před nimi leželo čtyřiadvacet polomrtvých koček, tiskařští pracovníci obvinili z různých zločinů mistra a mistrovou. „Za to, že nám mistr činí příkoří, nepracuje a nejí s námi pod jednou střechou, že pro nás má jen shnilé zbytky a slova pohrdání, a ještě nám nedopřeje kvůli své zvrácené zálibě v kočkách ani klidných nocí,“ vynesl Jerome rozsudek, „za to mistra prostřednictvím vás koček odsuzuji k smrti oběšením!“ 

Teprve nyní kočičí muka končí. Tovaryši se zápalem a slzami smíchu v očích vykonávají „vůli soudu“, který před okamžikem rituálně sehráli. Pod vahou čtyřiadvaceti klátících se kočičích těl trám stropu dílny ani nezapraskal. Pomsta na krutém mistrovi a jeho nepřející ženě byla dokonána.