Vrakové potápění: Cesta za poklady z podmořského hřbitova

Na mořském dně spočívají stovky tisíc vraků a od nepaměti lákají dobrodruhy ze všech koutů světa. Podobná výprava však není bez nástrah: Vydat se do nitra neprobádaného potopeného objektu vyžaduje nejen odvahu, ale především zkušenosti a kvalitní vybavení

12.05.2022 - Tomáš Prachař



Ačkoliv si je nejčastěji spojujeme s loděmi, za vrak se dá technicky vzato považovat jakýkoliv potopený produkt lidské činnosti, do kterého se lze dostat – ať už jde o zřícené letadlo, vysloužilé vozidlo či stavební konstrukci.

Vyznavači vrakového potápění tak nemusejí hned mířit za hranice: I v Česku se najdou místa lákající k prozkoumání. Kupříkladu zaplavený lom u vesnice Bořená Hora ukrývá vrtulník Mil Mi-6 a několik vozů, zatímco slapská přehrada nabízí podvodní průzkum řady hausbótů. Někde se vraky – nejčastěji nepoužívané autobusy – dokonce umisťují na dno vodních nádrží záměrně právě kvůli podobným nadšencům. Jenže průzkum takových cílů rozhodně není pro sváteční potápěče. 

Nástrahy stísněných prostor

Potápění k vrakům lze rozdělit do tří kategorií neboli „penetration“, označených anglickými termíny „non“, „limited“ a „full“. V prvním případě se potápěči pohybují pouze kolem ponořeného objektu, při druhé variantě pak do něj sice vstupují, ale po celou dobu si udržují výhled na vchod a nacházejí se v dosahu přirozeného světla. Teprve tzv. full penetration znamená hluboký vstup do útrob objektu, bez přímé cesty ven. Vážní zájemci o třetí kategorii by ovšem měli nejprve absolvovat specializovaný kurz, protože průzkum nitra podvodního cíle s sebou nese řadu rizik.

Především většinou chybí možnost přímého výstupu k hladině a v případě nouze se tím zásadně zužují varianty úniku či pomoci. Vraky navíc často pokrývá silná vrstva kalu, který se pohybem snadno zvíří, a zejména v interiéru pak trvá relativně dlouho, než se usadí. Potíž představují i stísněné prostory a snížená viditelnost, jež značně omezují orientaci, nehledě na riziko nechtěného zachycení o členitou konstrukci. V takovém prostředí se postupuje stejně jako při nočních ponorech – primární svítilnu má potápěč na hřbetu ruky a druhé světlo pro případ poruchy si připevňuje na výstroj. 

Záchranné lanko

Začátečníci často bojují s pochopitelnými obavami, že se vrak zhroutí právě ve chvíli, kdy se nacházejí uvnitř. Pravděpodobnost takového scénáře je sice takřka nulová, přesto se vyplatí vyhýbat se objektům ve viditelně špatném stavu. O dost reálnější je možnost, že průzkumník v polorozpadlém bludišti zabloudí, což se mu může stát v krajním případě osudným. Praktické řešení nabízí obyčejné vodicí lanko, tzv. reel, přivázané ve výchozím bodě. Potápěč se ho po celé trase jednou rukou dotýká a lanko jej nejen bezpečně vyvede zpět, ale dokáže navádět potápěče i v úplné tmě, pokud náhodou vypoví službu světelný zdroj, nebo se příliš zvíří usazeniny. 

TIP: Když ve vás vře krev: Kesonová nemoc hrozí nejen potápěčům

Přes všechna opatření by se začátečníci měli „dolů“ vydávat zásadně s doprovodem a před sestupem pod hladinu se společně seznámit s klíčovými informacemi o hloubce, poloze či plánu ponoru, který je nutné dodržovat. K nezbytnému vybavení patří bezpečnostní prvky, zejména helma; vhod přijde také voděodolná mapka vraku nebo záložní reel. Tak tedy připraveni? Vrakové potápění patří k nejvíc vzrušujícím zážitkům, jaké podmořský svět skýtá. Nabídne-li se vám tedy k němu příležitost, určitě neváhejte.

Komu patří vraky?

Většina států reguluje vlastnictví vraků ve svých teritoriálních vodách (22 km od pobřeží) speciálním zákonem. Například Británie stanovuje, aby nálezce potopené lodi svůj objev nahlásil námořnímu úřadu, který jeho nález veřejně oznámí. Pokud se do roka nepřihlásí majitel plavidla, stane se vrak majetkem státu a nálezce z něj může legálně vyzvednout náklad. Řadu především historických lodí (starších více než 50 let) navíc chrání zákon na ochranu kulturních památek a žádnou jejich část si případný návštěvník nesmí odnést.


Další články v sekci