Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

06.01.2019 - Radomír Dohnal

William Shakespeare psal o všem možném: od historických témat, přesmutných tragédií, rozverných komedií až po pohádky. Kde pro ně bral inspiraci? Všude! A nebál se přitom vykrádat cizí práce

<p>Z některých děl svých kolegů si Shakespeare vypůjčoval celé pasáže.</p>

Z některých děl svých kolegů si Shakespeare vypůjčoval celé pasáže.


Reklama

Básník, herec a dramatik v jedné osobě William Shakespeare je dnes považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a také za světově nejproslulejšího autora divadelních her. Seznam jeho tvorby najisto čítá 37 her, řada dalších je mu připisována (ale také upírána). Bard z Avonu byl záhadnou osobností a spekulace o jeho původu a autorství her dodnes neberou konce. 

Hra, která se nepovedla

Silné, vědou podložené argumenty poprvé zazněly v roce 2009. Tehdy profesor literatury Londýnské univerzity sir Brian Vickers vyzkoušel jeden trik. Text historické divadelní hry Eduard III. „prohnal“ programem, který vysoké školy užívají k odhalování plagiátů v pracích studentů. Je totiž proti etice výzkumu vypůjčovat si myšlenky kolegů a vydávat je za vlastní. Hra popisující zapeklitosti vlády nepříliš schopného krále, jeho proradné rádce a odbojné Skoty profesorovi ležela v žaludku už dlouho: „Některé části byly až neuvěřitelně shakespearovské, zatímco jiné ani trochu neodpovídaly jeho jinak vybranému stylu,“ říkal Vickers, který spolu se znalci Shakespearova díla soudil, že podstatnou část hry sepsal Thomas Kyd, ve své době rovněž populární dramatik. Teze o spolupráci dvou psavců byla široce přijímána, ale Vickerse zajímalo, jak velký díl je Kydovi třeba připsat.

Stopa? Lingvistické otisky!

Proto ze hry vybral 200 „trojslovných taktů“, tedy slovních spojení a metafor, která Shakespeare při psaní textu užil. Znáte je a používáte i vy. Například opis „srdce ze zlata“ je jeho výmyslem. Porovnání přitom funguje stejně, jako když si u diplomové práce ověřujete pravost uvedených citací a závěrů. „Jistě že se mohou částečně shodovat s frázemi a přirovnáními, které užívají i jiní autoři,“ vysvětluje Vickers. „Ale tato shoda a dobová podobnost obvykle nepřesahuje 10 %. Výrazové prostředky si totiž každý autor uchovává.“ Výběr frází a slovních spojení prý funguje jako poměrně dokonalé „lingvistické otisky“. „A pokud máte dostatek materiálu, rozplétáte tím kousky tkaniva textu celé divadelní hry. Rázem pak vidíte, že vedle „luxusního skotského tvídu“ se nachází i spousta nevýrazných šedých hadříků.“

Kyd vs. Shakespeare

Vybraný slovní arzenál porovnal s ostatními hrami, které jsou přičítány Shakespearovi a Kydovi, a dospěl k jednoznačnému závěru. Přes 60 % práce na hře Eduard III. odvedl Kyd, zatímco Shakespeare obstaral „fasádu“. „Přesněji, tři scény na počátku a dvě uprostřed, pravděpodobně proto, aby zajistil kontinuitu příběhu. Ona je to v podstatě velmi dobrá hra, ale sami si povšimnete, že je silně nevyvážená. Postavy z prvních dějství se v ní později už neobjevují. To pro Shakespeara není právě typické,“ popisuje Vickers. 

Volná inspirace, nebo krádež námětu?

O poznání horší už je to s „originalitou“ zápletek Shakespearových her. Chyba je ale na naší straně: mylně jsme totiž některé náměty přisuzovali jeho bezbřehé fantazii. Není tomu tak. Dával přednost vypůjčování si z prací kolegů. Jistě, divadelní hra není vědecká práce, takže netřeba uvádět zdroj informací. Přesto je to trochu zklamání. Slavné divadelní hry Konec vše napraví, Cymbelín nebo Dva šlechtici z Verony totiž naprosto bez zábran tunelují zápletky z Dekameronu renesančního básníka Giovanniho Boccaccia. Myslíte si, že námět hry Romeo a Julie se vylíhl v Shakespearově hlavě? Nikoliv! Volně se inspiroval básní Tragédie Romeuse a Julie, kterou v roce 1562 sepsal a vydal Arthur Brooke. Ve své době se jedná o „provařené téma“, které mistr jen uchopil svým vynikajícím způsobem.

Informace přebírá včetně chyb

Pokud jde o hry historického rázu, vypadá to, že bard z Avonu při jejich psaní nevystrčil paty z knihovny. Série Jindřichů a Richardů totiž do detailů vychází z dějepisných kronik Raphaela Holinsheada. A divadelní hry z antiky se opírají o historické knihy Thomase Coopera. Mistrův zdroj inspirace prozradil fakt, že z nich důkladně čerpal – včetně nepřesností a chyb. Například v Cooperově díle Thesaurus Linguae Romanae (vyšla v roce 1565) Řekové a Trojané svorně citují Aristotela. Jenže ten se narodil až stovky let po slavné bitvě! A jako z udělání stejný „dějepisný přešlap“ učiní postavy v shakespearovské hře Troilus a Kressida. Z děl klasiků, například Plútarcha, si do svých her vypůjčil zápletky i některé popisy scén. Vrcholem je pak „tunel“ zápletky, kterou v dějepisném díle Gesta Danorum z 12. století vzpomíná dánský letopisec Saxo Danorum. Popisuje smutný osud kralevice, jehož jméno je Amleth. Tedy přesmyčkou: Hamlet!

Dosud neznámý zdroj

Zpracovat historické téma vlastním způsobem je chabým prohřeškem. To další čin Williama Shakespeara by už vydal na žalobu. Alespoň to tvrdí June Schlueterová, literární badatelka z americké LaFayette College. Podařilo se jí nalézt velmi pravděpodobný zdroj podstatných pasáží z jedenácti jeho děl. Nejen zápletky, ale konkrétní obsah! 

Nejprve se ale musíme zastavit u muže jménem George North. Ten svými činy neměnil historii, jen po jistý čas pracoval jako vyslanec anglické koruny ve Švédsku. V roce 1576 přebýval na statku v Kirtling Hall, kde sepsal odbornou stať Krátká diskuse o povstání a povstalcích. Toto dílko, které vypráví o hanebných činech a chmurných osudech všech, kdo povstanou proti trůnu, se nikdy nedočkalo vydání. Existuje ale v rukopisné podobě, ke které se musel nějak dostat... Shakespeare! Jak? To je pro nás záhada… V jeho životě však zdaleka ne jediná.

Slova, která zrazují

Schlueterová rozvedla práci profesora Vickerse a s programem na vyhledávání citací pátrala po dalších „zdrojích inspirace“, protože některé slovní obraty fungovaly jako dokonalá stopa. Třeba dramatikovo oblíbené slovíčko trundle-tail popisující druh kudrnatého psa se v jiných literárních zdrojích vyskytuje jen jednou, a to v roce 1653. Je tedy pravděpodobné, že ho Shakespeare sám vymyslel, a někdo jiný ho po jeho smrti použil. Ale termín insculpt značící tesaný nápis náhrobku? Ten byl v odlišném literárním díle také použit jen jednou, a shodou okolností v překladu latinského textu, který svým obsahem blízce odpovídal námětu Kupce benátského. Shakespeare tedy musel tuto knihu, vydanou ještě před svým narozením někde číst. Aby Schlueterová nabyla skutečné jistoty, revidovala postupně přes 17 milionů stránek textů z období let 1500 až 1700.

Z Krátké diskuse plyne velký problém….

Když ale začal výkonný software programu louskat rukopis Krátké diskuse George Northa z databáze Britské národní knihovny, Schlueterová byla v šoku. Ne jednotlivá slova, ale celé pasáže textu nápadně odpovídaly „mistrovu slovopisu“. V Králi Learovi je například zmínka o přirozené „hierarchii psů“: „Nejprve mastif, pak chrt, za ním ořech a pak ohař, španěl, krátkosrstý a bobtail.“ Jenže stejný text je i v dílku spisovatele Northa. „Šance, že psí plemena náhodně vyjmenujete v přesně daném pořadí jako někdo jiný, jsou velmi skrovné. Přesto se tak stalo.“ V druhém dějství Jindřicha VI. je popisován drastický konec povstalce Jacka Cadea: vyhladovělý se prý živil trávou, než byl konečně chycen a za nohy vláčen ulicemi města za koněm, aby jeho tělo nakonec sloužilo jako potrava havranům. Celý text je součástí Northovy Krátké diskuse a Shakespeare si jej opět „vypůjčil“. Stejně jako postavou Šaška pronášené Merlinovo proroctví. Takřka slovo od slova

Dva bratři a Shakespeare

Důkazy shromážděné Schlueterovou jsou natolik působivé, že se jimi nechali přesvědčit i obhájci Shakespearova odkazu. „Skutečně se zdá, že ta kniha je zdroj, ke kterému se opakovaně vracel. Ovlivnil jeho jazyk i stavbu scény, dokonce i filozofii některých her.“ Nařčení z plagiátorství či přímo krádeže myšlenky se ale zdráhají. „Zdá se, že tu knihu určitě někdy četl, a že později byla pevnou součástí jeho mentální krajiny,“ píší.

TIP: Divoký rej masek: Jak se měnil benátský karneval v průběhu staletí?

Samotná záhada, kde mohl William Shakespeare přijít k nevydanému rukopisu, má přitom nejspíš velmi prosté řešení. Vyslanec královny Alžběty ve Švédsku George North byl totiž bratrem Thomase Northa, tvůrce známého anglického překladu díla Plútarcha. Knihy, o které se dobře ví, že často sloužila jako Shakespearova inspirace pro antická dramata. A zdá se tedy pravděpodobné, že si při návštěvě v Kirtling Hall zapůjčil i rukopis Krátká diskuse o povstání a povstalcích, který později tak silně ovlivnil stavbu jedenácti jeho her. 

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál

  • Zdroj fotografií: Getty Images

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Zajímavosti

Model legendárního letounu Kašpar JK systém Blériot, 1911

Historie

Vizualizace teleskopu KM3NeT pod hladinou Středozemního moře.

Vesmír

Land Rover s personálem pluku RAF na hlídce poblíž letiště Kandahár v Afghánistánu, 2010.

 

Válka

Konopí se pěstuje od pradávna. Jeho prapůvodní domovinou je zřejmě Tibet.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907